reklama 11B

Koně ve filmu s Romanou Hájkovou. Při výcviku musí kůň člověku věřit

ikonka

Romana Hájková se specializuje na drezurní přípravu jezdců a na výcvik filmových koní, do kterého spadá i procházení ohněm a inscenace bitev. Také natáčela s mnoha známými osobnostmi, z nichž největší dojem na ni udělal Bradley Cooper.
26.09.2021 06:30  |  Autor: Denisa Vegrichtová  |  Rubrika: Ostatní  |   FANCLUB
reklama 12D

V první části rozhovoru s Romanou Hájkovou o filmových koních jsme se dozvěděli, jaké vlastnosti by takový kůň měl mít a co všechno patří do základního výcviku. V dnešní části se zaměříme na to, jak koně naučit a navyknout na konkrétní situace, jako je například oheň, hluk, ale také jak vypadá výcvik koně, který hraje bitvy.
 
Už víme, jaké povahy by měl být filmový kůň, jak ho potom naučíte procházet ohněm?
Tak já osobně mám ráda, když je k tomu přítomný další již zkušený kůň. To je potom mnohem jednodušší, protože ten, který se to teprve učí, má jistou oporu v tom druhém. Nejprve tedy začínáme jen s doutnající hromádkou. V tomto případě si zvykají primárně na kouř a na lehké praskání. Když si na tohle kůň přivykne, přichází na řadu opravdový oheň. Opět začínám velmi zlehka, jen tenkým pruhem. Kolem toho s koněm chodím do té doby, než se uklidní a u ohně v klidu zůstane. Když přijde na řadu procházení ohněm, je velkou výhodou již zmíněný zkušený kůň, který plameny projde jako první. Potom už se jenom oheň zvětšuje, dělají se širší pruhy a vše, co daný režisér požaduje. 
 
Bohužel ne vždy je k dispozici druhý kůň. Já sama mám momentálně pouze jednoho, který filmovým výcvikem teprve prochází. V tomto případě spoléhám na pamlsky a kyblíček se žrádlem. Nejdříve ho u malého ohně krmím a snažím se, aby ho nijak neznervózňoval dým ani praskání. Stejně tak postupuji i u většího ohně. Pokaždé, když jím kůň projde, stojím na druhé straně připravená s odměnou. Myslím si, že pozitivní motivace je ve výcviku to nejdůležitější. Koně ta práce musí bavit a musí věřit člověku. Samozřejmě i u takových scén je nejdůležitější bezpečnost zvířete. Nejčastěji děláme to, že koním máčíme ocasy nebo mažeme hubu, fousky a kolem očí nehořlavý gel. To je stejné jako u práce kaskadérů.
 
I když divákům se zdají ohnivé scény nebezpečné, koňům oheň nedělá zas až takový problém. Já jsem jednou zažila, že mnohem horší pro koně byla tekoucí voda. Nebyla hluboká, ale plná dlouhých zelených řas. To jsme dovnitř nedostali ani jednoho koně, i když většina z nich normálně chodila brody. Ale úplně nejhorší jsou pro koně zvukové vjemy a nejtěžší je naučit koně hrát bitvy. To se potom velmi podobá výcviku policejního nebo armádního koně.
 

Psali jsme: Koně ve filmu a Romana Hájková. K natáčení se dostala jako kaskadérka

 
Jak tedy naučit koně přivyknout na hlasité zvuky? 
S hlasitými zvuky a konkrétně se střelbou je to podobné jako s ohněm. Musíme toho koně přesvědčit, že se vůbec nic neděje a nic se mu nestane. Já začínám nejdřív s malými dělobuchy, které kolem koně házíme. A po každém výbuchu přijde odměna. Když si na tohle kůň zvykne, začínám se střelnými zbraněmi přímo ze sedla. To už je těžší, ale opět se snažím koně uklidnit a včas odměnit. Každý trenér samozřejmě výcvik provádí jinak, ale u mě je základ ta odměna za vykonaný cvik. Ve finále se kůň na ten výstřel i těší, když ví, že potom přijde něco dobrého. A pak ho to začne i bavit a to je u filmového koně velmi důležité.
 
Co všechno musí umět kůň, který má hrát v bitvě?
Co se týče natáčení bitev, to jsou jedny z nejtěžších scén. Koně musí najíždět do druhých koní nebo dokonce do davu lidí, kteří křičí, působí agresivně a ten kůň musí přemoci svůj přirozený reflex utéct na druhou stranu. Takový kůň musí tedy být podobně vycvičen jako válečný kůň. Ale stejně je pro nás důležité vědět včas, co po nás režisér bude chtít, abychom na to měli možnost koně připravit. Já si vzpomínám, že jednou jsem měla hrát scénu, kde pozemáci (pozemní kaskadéři) vytvořili formaci, ve které byli v útvaru, ze kterého koukala jenom kopí. A náš úkol bylo zahrát, jak koně útvar rozráží a začíná bitva. Bylo to ve filmu o Henrym IV. (film Jindřich IV. Navarrský) odehrávajícím se v šestnáctém století. A to bylo pro ty koně velmi obtížné. Musela jsem si nechat víc času, abych je na to připravila. Nejdříve museli hrát herci bez kopí a vždy udělat koním uličku, kterou mohli proběhnout. A někdo uprostřed útvaru stál připravený s kyblíčkem a koně ihned odměnil. A potom jsme už jenom uličky zmenšovali. 
 
Jak probíhá klasický natáčecí den?
Klasický natáčecí den asi neexistuje. Často to bývá tak, že nástup je ve čtyři ráno, potom se jdou všichni obléknout do kostýmů, celý den tam čekáme a večer jedeme domů a nenatočíme vůbec nic. Nebo naopak přijedeme, samozřejmě brzy ráno, v brzkých nástupech se vyžívají, dlouho strávíme v maskérně a kostymérně a potom točíme dvanáct hodin. Běžná natáčecí doba, od klapky do klapky, bývá dvanáct hodin. Teď jsou už moderní i takzvané „frenchky“. To je odvozeno od toho, že Francouzi jsou líní točit a točí jenom deset hodin, tak se to dostává i k nám.
 

Čtěte také: Hájková: Zaměřuji se na klasickou drezuru a nápravu problémových koní

 
Máte nějakou zajímavou historku z natáčení?
Nejlepší historky mám z Tater… Jednou jsme točili pod západními Tatrami, pod Roháčemi. Bylo to opravdu uprostřed ničeho. A točil s námi pán, který si přivezl kobylu z mistrovství Evropy v endurance. Když se měl jít do maskérny připravovat, tak mi kobylu předal se slovy, že nikomu jinému by ji tam nesvěřil. Nějak se ale v maskérně zdržel a my už jsme potřebovali točit. Jedna skupina jezdců byla připravená nahoře na kopci a druhá, ke které jsem se měla připojit, už měla jít na svoje stanoviště. Tak mě začali navádět, ať koně přivážu a jdu taky. Já jsem nechtěla, protože vím z vlastní zkušenosti, že se s tím koněm vždycky něco stane. Když už ale první skupina jezdců v čele s Markem Vašutem musela začít točit, přivázala jsem kobylu a šla na stanoviště. Načež se ozvalo „klapka“ a všichni se z toho kopce rozjeli cvalem směrem dolů. Samozřejmě jak to viděla kobyla uvázaná u stromu, tak se utrhla a utekla. Vůbec ani nepřibrzdila u stáda koní a běžela dál. Já jsem ihned zburcovala jezdce na koních, ať jedou za ní, volala do vysílaček, ať lidé sednou do auta a jedou ji hledat. Potom vyšel majitel koně z maskérny a já mu musela říct, co se stalo. Ale ihned jsem ho uklidńovala, že už za ní někdo jel, a že ji za chvilku chytí. On jenom zakroutil hlavou a odpověděl: „Keď beží, tak beží. Ona behá 150 kilometrov.“ Vtom mi došlo, že kobyla je enduranční a ještě k tomu účastnice mistrovství Evropy a běhá tam někde po Tatrách. Tak jsme zburcovali policii, dokonce jsme volali i vrtulník. To je sice drahé, ale ne tak drahé jako ta kobyla. Nakonec nám policisté volali, že ji našli ve stodole u místního pašeráka s koňmi. Máme prý velké štěstí, protože kdyby ji rychle nenašli, mohla být do večera za polskými hranicemi. 
 
Vzpomínáte ráda na nějakou známou osobnost?
Já moc ráda vzpomínám na Bradleyho Coopera. Toho jsem vlastně učila jezdit úplně od začátku. Bradley si velmi oblíbil našeho kladrubáka Matese a opravdu si s ním sedl. Jezdil k nám každý víkend trénovat a já jsem ho učila klusat, cválat, a když už mu to docela šlo, chtěl zkoušet i jiné věci, například vzpínání se na zadních. Jednou chtěl jít na vyjížďku a mně nějaký vnitřní pocit říkal, že by ten den neměl jet na Matesovi, ale na nějakém jiném koni. Tak jsem ho nechala vyměnit si koně s druhým jezdcem. A to bylo velké štěstí, protože jen co vyjeli z areálu, oba koně se splašili a běželi s nimi do lesa. Naštěstí se nic nestalo, ale po příjezdu oba přiznali, že Mates ten den opravdu hodně zlobil celou vyjížďku. A skončilo to tak, že než se začalo točit, zavolal si mě hlavní producent, jak to Bradleymu jde. Řekl, že doufá, že se udrží v kroku a nespadne. Nic jiného dělat nesmí, protože na to není pojištěný. V tu chvíli mi před očima proběhly všechny ty scény Bradleyho a koně vzpínajícího se na zadních, Bradleyho tryskajícího na splašeném koni do lesa… a Bradley Cooper se na mě díval těma modrýma očima a hrozně se smál. Tak na to já nikdy nezapomenu. A ve finále většinu jezdeckých scén byl schopen si ve filmu odjezdit sám. 
 
Celá moje vzpomínka na Bradleyho je zakončena o několik měsíců později, když letěl přes Česko točit do Dánska nějakou reklamu. A volal nám z letiště, že by se chtěl přijet podívat do stáje. Tak večer v zimě přijel do stáje a šel si zajezdit na Matesovi, který den předem s jedním klientem nechtěl ani naklusat. Ale jak si na něj sedl Bradley, ihned fungoval jako hodinky. On ho pořád chválil a já nemohla uvěřit svým očím. Bradley se na mě potom podíval a skoro v slzách se zeptal, jestli si myslím, že ho poznal. Tak to mě hodně dojalo a na Bradleyho Coopera vzpomínám jako na velmi charakterního člověka s velkou láskou ke zvířatům.
 
Foto: poskytla Romana Hájková



K odběru se přihlašte ZDE!

 

Nový Jezdecký zpravodaj vychází každý pátek a je zcela zdarma. Přímo do vašeho e-mailu vám jednou týdně doručíme to nejzajímavější z našich webů - zpravodajství napříč disciplínami, rozhovory, podcasty i videa. Už nikdy vám nic podstatného z našeho servisu neunikne!

 

Novinky z jezdectví a dostihů můžete sledovat i protřednictvím našich specializovaných skupin na Facebooku! Spravujeme pro vás:
 

Máme rádi parkury Jezdci.cz

Máme rádi dostihy Jezdci.cz

Máme rádi drezuru Jezdci.cz

Máme rádi vozatajství Jezdci.cz

Máme rádi všestrannost Jezdci.cz

Máme rádi reining a western Jezdci.cz

Máme rádi voltiž Jezdci.cz

Máme rádi vytrvalost Jezdci.cz

Máme rádi pony sport Jezdci.cz


reklama 13D

NEPŘEHLÉDNĚTE