Musela jsi cítit velký tlak…

Tlak si vytváříš v hlavě jen ty sama. Měla jsem s sebou svého mentálního kouče, který pracuje s mnoha dalšími úspěšnými drezurními i skokovými jezdci, třeba s Cathrine Dufour. Řekl mi jednu zásadní věc, která se od té doby stala doslova mou mantrou: „Kam zaměříš soustředění, tam proudí energie.“ – „Where focus goes, energy flows.“ A olympiáda není nic jiného než jen stejná úloha na stejném obdélníku, jako jsem jela už mnohokrát předtím. Kůň nemá tušení, že je to olympiáda, to jenom jezdec, který si říká: „Bože můj, olympiáda!“ Takže se musíš soustředit jen na to, abyste spolu ukázali to nejlepší. Pak se bude soustředit i on.

 

Ale to přeci vytváří ten tlak, nebo ne?

Ano, ale ty si musíš uvědomit, že už dobrá jsi, jinak bys tam nebyla. Takže to vlastně jen ukazuješ. V tu chvíli se už nesmíš snažit být lepší než jindy, protože v takovém případě bys začala něco měnit. A když začneš dělat něco jinak, můžou se objevit chyby. Takže je potřeba jen jet a dělat to, co děláš obvykle. I při opracování. A vůbec nesmíš přemýšlet nad chybami, které se ti můžou přihodit. Pokud si říkáš: „Sakra, udělala jsem chybu v sériích, co když ji udělám v úloze?“, soustředíš se na ni, a ne na dalších dvacet sedm cviků, které tam jsou také. A pak proudí energie přesně tam, kam jde tvoje soustředění. 

 

A tohle mentální nastavení skutečně dokázalo způsobit, že jsi necítila stres?

No, ten přišel potom. :o) Až do závěrečného pozdravu jsem se skutečně tak soustředila, že jsem žádný stres necítila. Pak jsem pozdravila, povolila otěže a rozhlédla se kolem sebe. A v tu chvíli přišlo: „Sakra! To je ohromný!“ A Irao na tom byl úplně stejně. Po celou dobu až do závěrečného pozdravu nezvedl hlavu, nepodíval se napravo ani nalevo. A potom se rozhlédl a otočil hlavu k publiku. Přesně tam, kam jsem zaměřila svou pozornost já, ji zaměřil i on. A cítil to, co já, jak ohromná událost to je. Bylo tam patnáct tisíc diváků. – Zkrátka je to celé o tom, že kůň zrcadlí tvoje pocity. Pokud mu dáš najevo, že jsi nervózní, tak bude i on. Pokud budeš v jakékoli situaci soustředěná a v pohodě, bude i on. To je jedna z nejdůležitějších věcí, které jsem se naučila od svého kouče i od svého otce. 

 

 

Pověz mi prosím víc o Iraovi…

Iraa máme ve stáji od jeho čtyř let, takže od úplného začátku. Je to pro naši rodinu opravdu výjimečný kůň. Jeho otec Rubi je jeden z nejvýznamnějších lusitánských plemeníků. (Poznámka: Skončil na olympiádě v Londýně v roce 2012 šestnáctý s výsledkem 77 % v küru a 74 % v Grand Prix Special). Iraova matka se zúčastnila olympiády s mým otcem v roce 2008 v Hong Kongu. Když byl mladý, byl hodně bázlivý. Bál se lidí i ostatních koní. Děsil se člověka, který na jízdárně sbíral koblížky. Ale hodně se změnil a teď už je velmi sebejistý. Ničeho se nebojí, naopak je hodně zvědavý, všechno ho zajímá. Mám ho opravdu moc ráda, všechno s ním jde snadno a užívám si s ním i závodění. 

 

Takže je dokonalý, bez chybičky? :o)

No, jednu špatnou vlastnost má. Moc rád si v noci lehne do bobků, z čehož občas šílím. Ale jinak o něm opravdu nejde říct nic špatného.

 

Jaké spolu máte plány a cíle do budoucna? Iraovi je jedenáct let, tak třeba ještě jedna olympiáda?

Naším cílem byla letošní olympiáda. Příští rok bychom chtěli jet na mistrovství Evropy a za dva roky na mistrovství světa. A potom uvidíme. Kdoví, třeba bude ještě další olympiáda.

 

A co ostatní tví koně?

Máme dost koní v tréninku, ale svého vlastního koně nemám. Jsou trochu moc drazí. :o)

 

Tak o tom mi povídej…

Irao patří mým sponzorům z Teamu Rubi, Christine a Markovi, kteří vlastní i jeho otce Rubiho. Mám štěstí, že mám tyto skvělé lidi. Ale vlastně jsem jednoho svého koně měla. Chtěla jsem zkusit chov, tak jsem si koupila hříbě, klisničku. Bohužel mi letos na jaře jako dvouletá uhynula na koliku. Tehdy jsem si řekla, že už žádné vlastní koně mít nechci.

 

Jak už bylo zmíněno, i tvůj otec byl olympijským jezdcem, byl i tvým hlavním trenérem? Jak moc náročné to pro vás oba bylo?

Ano, byl a je. Tady bych asi měla zmínit, že já nejezdím na koních od dětství. Šestnáct let jsem dělala klasický balet. To byl můj život. Samozřejmě jsem i jezdila, ale jen rekreačně a žila jsem baletem. Když jsem však nastoupila na vysokou školu, musela jsem se rozhodnout. Buď se budu plně věnovat baletu, nebo studiu. Obojí nešlo. Rozhodla jsem se pro studium. A když jsem se nemohla baletu věnovat naplno, nedělala jsem ho raději vůbec. Neumím dělat věci jen napůl. Jenomže po nějaké době studia (studovala jsem ekonomii) jsem zjistila, že to není můj obor. Takže když mi bylo asi dvacet, řekla jsem rodičům, že nechci pokračovat. Odpověděli mi, že to je v pořádku, ale ať si najdu něco, čím se budu živit. Přišla jsem za tatínkem, že chci pracovat u něj. Samozřejmě se mu to líbilo, ale jeho podmínkou bylo jít nejprve pracovat někam do zahraničí. A tak jsem nastoupila do drezurní stáje ve Švýcarsku. Bylo to v zimě, nikoho jsem tam neznala a bylo asi patnáct stupňů pod nulou (Poznámka: Portugalci začínají nosit péřovky už když je +15 stupňů). Ale moc se mi tam líbilo, vůbec se mi potom nechtělo zpět.

 

Máš kromě tatínka i další trenéry?

Trénuji s Kyrou Kyrklund a Richardem Whitem, jejím manželem. Ti sem za námi jezdí. Mnoho let trénovali i mého otce.

 

A jak se ti s tatínkem trénuje? Asi to není jednoduché.

Na začátku nebylo, těžko se mi přizpůsobovalo a rychle jsme se dostávali do hádky, protože jsem ho neposlouchala a pořád jsem s ním diskutovala. Potom jsem se ho naučila poslouchat a dneska už je to fajn. Už se nehádáme, sdílíme zkušenosti.

 

Portugalská jezdecká škola se docela liší od ostatních, jako třeba holandské nebo německé. Jezdí se na lehkém přilnutí, jen velmi málo dopředu a rovně, většina práce je ve stranových cvicích, především v ustupování na holeň. Jsi jejím typickým představitelem? 

Myslím si, že všechny jezdecké školy mají stejný cíl a „univerzální jazyk“ pomůcek, jen cesty jsou někdy trochu odlišné. V Portugalsku je nejvíce vidět tato klasická škola, kterou popisuješ. Já k ní asi úplně nepatřím, protože se soustředím na závodní ježdění. Portugalští koně jsou ježdění velmi specificky, aby byli na extrémně lehkém přilnutí. Já si myslím, že toto úplně v závodní drezuře nefunguje. Takže já se sice z velké části považuji za klasického jezdce, ale zároveň jsem i jezdec závodní.

 

 

Dokázala bys tedy trochu popsat, jakým způsobem pracuješ?

Začínám vždy dlouhým krokováním, deset až patnáct minut. Pak opracovávám dopředu a dolů, ale nevzdávám se úplně přilnutí, chci ho mít. Protože pokud nemám přilnutí, neprochází mi do rukou energie ze zadních nohou, prostě tam není. Bez přilnutí nemůžeš ani provádět poloviční zádrže. Proto se úplně nedržím klasické portugalské školy.

Když pracuji s koněm a učím ho, jak se pode mnou pohybovat, je to vlastně kontinuální přesun váhy z předku na záď. Jediný správný způsob, jak zajistit, aby byl kůň lehký vpředu, je posadit ho na zadní nohy, čímž se automaticky odlehčí předek. 

Nemyslím si, že bych se držela nějaké konkrétní školy, ale držím se toho, co mi funguje. S přihlédnutím k tomu, že každý kůň je jiný a každému vyhovuje trochu jiná síla přilnutí. Hledám vždy způsob, jak se přizpůsobit konkrétnímu koni, protože já si koně nemůžu vybírat. Jezdím různé koně a každý z nich mě učí něco nového. A vždycky se najde nějaký, který mi ukáže: „Holka, ty o ježdění nevíš ještě nic.“

 

A jak se ti závodí na mezinárodní úrovni s lusitánem?

Je pravda, že ještě pořád je dost mezinárodních rozhodčích, kteří jsou vůči lusitánům skeptičtí. Ale závodí jich čím dál víc. A já jsem byla šťastná, že jsem jako portugalský jezdec měla na olympiádě právě lusitána. Ještě před olympiádou jsem hodně závodila v Německu, a i tam jsem byla mezi nejlepšími. Myslím si, že chovatelé dělají dobrou práci a lusitáni už nejsou jen malí hobby koníci, ale jsou i ve sportu konkurenceschopní.

 

Poslední, co mě ještě zajímá – jaká je tvoje největší slabina?

Jsem velmi tvrdohlavá a neskutečná puntičkářka, což mi někdy dost škodí.

 

Měla jsem za to, že každý úspěšný drezurní jezdec musí být puntičkář…

To sice ano, ale já si vytvořím v hlavě představu, jak to má vypadat, a pokud se mi to nedaří, třeba proto, že to ještě nedokážu, jsem frustrovaná. Tady bych se opět vrátila na začátek našeho rozhovoru o tom, proč je dobré mít mentálního kouče. Protože mi i s tímto hodně pomohl. Řekl mi, že je dobře, že mám jasnou představu, čeho chci dosáhnout, ale že to přece nemusí být dnes. Může to být zítra, nebo za týden, nebo třeba i za rok. Je třeba se naučit i čekat, správně vyhodnotit situaci a hledat správnou cestu.

 

Takže i když třeba nejsi úplně spokojená s tréninkem, tak si prostě řekneš: „Sice to nebylo úplně ono, ale pro dnešek to stačilo, zítra to zkusím líp“?

Ano, přesně tak. Nebo příští týden. Když se něco nedaří dnes, nemusí to znamenat, že to nepůjde zítra. Nemáš přece jenom jednu šanci a nejde o život. A je normální, že někdy se ti daří a někdy ne. Někdy vyhraješ a někdy se učíš. Neprohráváš ani neselžeš, jen se učíš.