reklama 11B


Hana Poledníková: Miluju všechny naše koně. Autora a další máme doma

 26.12.2019 07:00 | AUTOR: Martin Cáp

ikonka

Majitelka Hana Poledníková v novém dílu Dostihové vizitky vypráví, jak se s manželem Petrem dostali ke koním, proč si cení trenéra Františka Holčáka a jak se mají současné i bývalé hvězdy stáje Meridian Arcturus, Capferret nebo Autor.

reklama 12C

Když kůň v oranžových barvách stáje Meridian probíhá vítězně cílem, hledištěm často letí klobouk radující se Hany Poledníkové. Spolu s manželem Petrem si v roli majitelů už vychutnali úspěch v italském St. Legeru nebo překážkovém listed v Auteuil, ale na rok 2019 díky hřebci Arcturusovi dlouho nezapomenou. Postupně se radovali z vítězství ve Slovenském derby, zisku trojkoruny a titulu Koně roku 2019 na Slovensku.
 
"Trojkoruna je velká událost bez ohledu na to, zda se podaří na Slovensku, v Česku, Irsku nebo Americe. Arcturus je výjimečný kůň a letos nám udělal hodně radosti. Slyšet po St. Legeru českou hymnu byl nádherný pocit, spolu s manželem nám ukápla i nějaká slza. Stále nevíme, kde je Arcturusův výkonnostní strop. V Kincsem Díj šel v podstatě tréninkově a přesto doběhl druhý za pozdějším vítězem grupy 1 Nanchem. Uvidíme, zda s ním příští rok zamíříme třeba do Itálie, to je na rozhodnutí Františka Holčáka," říká Hana Poledníková v novém dílu Dostihové vizitky.
 
 
Jak se mám a čím teď žiju
 
I v zimě jsme pravidelně s koňmi, do naší domovské Stáje u Luka v Chotěbuzi jsme si teď stáhli některé naše dostihové koně a děláme s nimi přípravu v hale. Máme tady i několik rekonvalescentů, kteří toho letos moc nenaběhali. Opečováváme třeba Bobeshe, který se na jaře zranil. Manžel ho každé odpoledne chodí pohladit.
 
Naši staří matadoři zůstávají v tréninku. Henrytheaeroplane se otřepal z méně úspěšného období a trenér Zdeno Koplík hlásí, že se jeví dobře a mohl by v příští sezoně ještě udělat radost. Capferret stojí u Radka Holčáka. Byli jsme se na něj před několika dny podívat, trochu přibral a má pěkný kožíšek. Chystá se na dostihový comeback a věřím, že by to mohlo být dobré. Ještě podle mého názoru neukázal všechno, co umí. Příští rok mu bude teprve osm let, jde jen o to, aby mu vydrželo zdraví.
 
Nadále se věnujeme i chovu. Máme tři klisny, ale letos jsme nechali připustit jen Criostal. Dřív jsme mívali tři nebo čtyři hříbátka. Je to krásné sledovat, jak se rodí a pak rostou před očima, ale pak už to nemáte ve svých rukou. Je nakonec na trenérovi, aby posoudil, zda to v sobě ten kůň má nebo ne, a často rozhoduje trpělivost. Budeme si držet palce, aby český chov opět dosáhl na nějaký úspěch… 
 
 
Moje začátky u koní
 
Všechno kdysi začalo tím, že jsem manželovi koupila k padesátinám koně. Pak jsem si dalšího koupila pro sebe a začali jsme jezdit. Nejsme tedy koňaři od mládí, ale dostali jsme se k tomu později během života a děláme to vyloženě pro radost. Prostě jsme se do koní zamilovali a máme radost z těch dostihových i parkurových.
 
Náš současný areál v Chotěbuzi byl kdysi školní statek. Když nás oslovila nynější Albrechtova střední škola, která má obor chovatel koní a jezdec, zda bychom pro ně nedělali praxi, nakoupili jsme školní koně a pustili jsme se do toho. Zpočátku jsme byli taková parkurová stáj, ostatně závody pořádáme dodnes. První kůň se jmenoval Luk, proto jsme Stáj u Luka. Kolega, který tady s námi začínal, byl navíc kamarád někdejšího šampiona překážkových jezdců Radka Havelky. Přes něj se k nám dostal jedničkový vítěz na překážkách Manou, úžasné zvíře. I ve svých devatenácti letech stále slouží jako školní a hiporehabilitační kůň. Pak nám doporučili Desterra a už jsme se vezli i na dostihové vlně.
 
Název rodinné stáje, anglický překlad našeho příjmení, je stará přezdívka syna Michala. S jeho dovolením jsem si ji vypůjčila. Myslím si, že jména mají být výstižná a dobře zapamatovatelná. Pokud má reportér sedmkrát za cílovou rovinu vyslovit třeba Henrytheaeroplane nebo třeba Ummalquwain, tak si na tom může zlámat jazyk. Snažíme se proto dávat jednoduchá jména i našim hříbatům.
 
 
Největší dostihový zážitek
 
O mně je známé, že se umím hodně radovat, a tak je pro mě každé vítězství emocionální. Mám radost ze všech úspěchů, ať už je to IV. kategorie na domácím závodišti nebo velký dostih ve Francii. To odhazuji svůj klobouk v dál a naplno to prožívám. Asi největším zážitkem však pro mě bylo vítězství All The Evila v Ceně ministerstva pôdohospodárstva v Bratislavě.
 
Byl to totiž první kůň, kterého jsem si osobně vybrala v Newmarketu. V té době se ještě nevědělo, že jeho otec Exceed And Excel bude tak úspěšný plemeník. Rozmlouvali mi to, ale já jsem ho strašně chtěla. Nakonec jsme ho koupili a je to pro mě dodnes srdeční záležitost. Když All The Evil odešel z dráhy, stáhli jsme si ho domů. Dnes chodí s holkami parkury a drezury. Je to inteligentní a šikovný koník, navíc naprosto zdravý.
 
 
Můj životní kůň
 
Miluju všechny naše koně, a tak se mi těžko některý vyzdvihuje nad ostatní. Samozřejmě jsme měli už celou řadu úspěšných plnokrevníků a někteří za nás běhali mnoho sezon. Třeba Autor. I jeho dnes máme doma ve stáji. Tyhle koně nikomu nedám. Konkrétně Autor si v Chotěbuzi skvěle zvykl, naše děvčata kolem něj poletují někdy až moc. Ukázal se jako charakter a kliďas. Chvilku trvalo, než z něj vyprchala ta dostihová energie a teď se pohybuje na jízdárně jako naprostý profesionál. Máme talentovanou třináctiletou jezdkyni, která na Autora nedá dopustit.
 
 
Moje oblíbené závodiště
 
Tradičně se nám daří v Bratislavě, kde máme moc rádi i tamní příjemné, přátelské prostředí. Moc se nám líbilo třeba i v Miláně, kde jsme byli s Autorem. Musím však říct, že jezdíme rádi na dostihy všude. Zvláště, když se podaří nějaký úspěch. S manželem to máme každý trochu jinak. Zatímco já jsem ráda i za druhá nebo třetí místa, on říká, že druhý je mrtvý a nikdo si na něj nepamatuje.
 
 
Největší problém současného dostihového sportu
 
Často to doma probíráme. Myslím si, že velké rezervy mají dostihy v managementu a celkovém provozu kolem majitelů, sponzorů a podobných věcí. My jsme se celý život pohybovali v jiných oborech, manžel pracoval v poměrně vysokých manažerských funkcích. Neříkám, že se dostihy mají řídit jako fabrika, ale něco z podnikového managementu by se v jejich řízení a pořádání zohlednit mělo. Už jenom kvůli sponzorům.
 
Před časem jsme třeba přispěli do fondu Podpora, ale od té doby se na nás nikdo z Jockey Clubu už neobrátil. Stálo by za úvahu pozvat někdy velké stáje a další majitele, kteří mají zájem dostihy finančně podpořit. Udržovat s nimi vztahy a snažit se společně o nějaký posun a užší spolupráci. Stejně tak bych přivítala, kdyby do dostihových struktur přijali třeba mladého právníka nebo právničku, který by měl na starosti vztahy s ministerstvy a státní správou. Možnosti jsou, ale je třeba stále mluvit, vysvětlovat a pečovat o získané kontakty. My u nás doma pořádáme parkurové závody a víme, že když oslovíme lidi, tak vezmou své rodiny nebo kolegy z firmy a rádi se přijdou podívat. Komunikace je zkrátka základ.
 
 
Dostihová osobnost, které si vážím
 
Určitě František Holčák. On je sice tvrdohlavý Valach, ale zároveň odborník na svém místě a dostihovému sportu dal hodně. Rozumí koním a umí je připravit. Každý samozřejmě děláme chyby. Na Františkovi si cením, že své omyly po těch letech už umí přiznat. Pro mě je velkou dostihovou osobností.
 
 



reklama 13C




Diskuze

Přidávat příspěvky mohou pouze registrovaní uživatelé.

NEPŘEHLÉDNĚTE

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace