Bylo to více než symbolické vítězství. Když Filip Minařík v poslední den svého japonského angažmá projel na tříletém Empty Chair cílem 1200 metrů dlouhého sprintu, znatelně se mu ulevilo. Na poslední chvíli se dočkal ještě jednoho úspěchu a tím i malého happy-endu.

 

Jméno hřebce z tréninku Hidetaky Otonašiho - v překladu "prázdná židle” - působí jako svérázný komentář k nepříjemné situaci, v níž se nejúspěšnější český žokej ocitl. I jeho sedadlo v původně zabukovaném zpátečním letu do Německa totiž v pondělí zůstalo prázdné.

 

Důvod byl zcela nečekaný. Zatímco světové tiskové agentury o víkendu chrlily snímky kvetoucích sakur jako neklamné známky příchodu jara, nedělní mítink v Nakajamě zastavil příval sněhu a velká část programu musela být přesunuta na úterý. "Ještě v sobotu jsme měli dvacet stupňů, pak se najednou ochladilo na jeden stupeň a začal padat sníh. Už v pondělí bylo zase patnáct stupňů," kroutil hlavou Minařík.

 

Přeložení jeho japonské derniéry ho nepříjemně zaskočilo. Své poslední závazky včetně angažmá v grupě 3 The March Stakes se rozhodl splnit, ale musel kvůli tomu stornovat cestu domů. "Několik dalších letů do Frankfurtu se od té doby zrušilo. Prozatím mám rezervaci na sobotu, ale jestli se ten let opravdu uskuteční, je ve hvězdách," dodává smutně.

 

 

Triumf na Empty Chair byl jeho devátým letošním vítězstvím ze 181 startů, což Minaříka řadí na 36. místo průběžné japonské statistiky. Na dotacích vyjezdil 168,6 milionů jenů (v přepočtu zhruba 39,5 milionu korun). "Nakonec můžu být spokojen, mám stejnou bilanci jako před dvěma lety. Jsem strašně vděčný, že se to letošní tříměsíční angažmá podařilo. Výsledky byly proměnlivé, ale v Asii vždy hodně záleží na štěstí. Vyhýbala se mi zranění i sankce a to je vždycky pozitivní," hodnotí Minařík.

 

Jeho celkové pocity z japonské zimy jsou nicméně smíšené. "Tak to momentálně cítí kvůli pandemii asi všichni. Dva měsíce bylo všechno normální, užil jsem si první Nakajamu i druhé Tokio. A pak se to začalo postupně měnit," rekapituluje.

 

Kvůli razantnímu omezení pohybu osob na závodišti se v úterý prakticky s nikým nestihl rozloučit. "Už se nedělají předání cen ani oficiální focení, novináři se smí přiblížit jen na dva metry a fotografů zbývá sotva polovina. Autogramiády s davy fanoušků, kterými byly japonské mítinky pověstné, jsou minulostí už dávno. Ty dostihy jsou teď strašně smutné," popisuje.

 

V závěru japonského angažmá přišel i o svůj minitým. Minaříkův australský agent uvízl v rámci rutinního přesunu japonských koní ve své vlasti a současná opatření ho nepustí zpátky.

 

"Na poslední tři dny musím něco vymyslet a zaměstnat mysl, což je stále těžší. Naštěstí tady mám kolo, to mě v poslední době dostávalo z nejhoršího. Minulý týden jsem ujel sto kilometrů, asi ještě zkusím vyrazit na podobný výlet za Tokio. A pak už jen budu doufat, že v sobotu skutečně odletím do Německa..." přeje si.