Cesta ke koním byla pro Josefa Kincla poměrně jednoduchá a jasná. „V mé rodině jezdil na koních už můj děda, věnoval se dostihovému sportu, a dokonce se zúčastnil i Velké pardubické. Potom se záliba v jezdectví pomyslně přenesla i na mého otce, který také začínal původně jako dostihový jezdec a později se přesunul k parkurům. Když jsem se já narodil, tak to byla jasná volba, ve třech letech mě posadili na koně a údajně jsem při první jízdě spadl na hlavu," vzpomíná s úsměvem Josef Kincl.   

 

 

Jak dále pokračoval váš vývoj v jezdeckém sportu?  

 

Aktivněji jsem se začal jezdeckému sportu věnovat asi v šesti letech. Následně jsem měl kratší pauzu, jelikož se mnou v terénu utekl kůň a chvíli to trvalo, než jsem opět získal důvěru. V době mých jezdeckých začátků se ještě nesportovalo s poníky, takže jsem své první parkury začal jezdit rovnou na velkém koni. To mi bylo asi deset let a vzpomínám si, že svou první oficiální soutěž jsem absolvoval na Albertovci.  

 

 

Můžete nám přiblížit místo, kde se vaše jezdecké začátky odehrávaly?  

 

Celé to začalo u nás doma ve Skalách u Rýmařova. Po revoluci získal můj táta do vlastnictví původně státní statek a začal se postupně budovat náš domovský jezdecký areál. Nejdříve jsme s koňmi jezdili v původních halách, poté se to přesunovalo na venkovní plochy a dále jsme si takto budovali svou vlastní stáj.  

 

 

Jaké byly vaše počáteční sportovní ambice v souvislosti s parkurovým skákáním?  

 

Myslím si, že od začátku jsem měl jasnou vizi a chtěl jsem se dostat na závody velké obtížnosti a na závody mezinárodní úrovně. Chtěl jsem být součástí naší české reprezentace a být v týmu při Poháru národů, což se mi naštěstí jednou podařilo. 

 

 

Lákalo vás někdy vyzkoušet i jiné jezdecké odvětví než pouze parkurové skákání?  

 

Popravdě mě nikdy nic jiného nelákalo. Měl jsem to tak trochu předurčené a pro mě osobně je drezura dosti nudná a všestrannost zase zbytečně nebezpečná. Při překonávání parkuru na 160 centimetrech je potřeba dobrá technika a zároveň odvaha, a to je u tohoto sportu hezky dohromady propojené. 

 

  

Na jaké sportovní úspěchy rád vzpomínáte?  

 

Hodně silné vzpomínky mám na účast při italském mistrovství Evropy v mých sedmnácti letech. Jako jeden z mála Čechů jsem se dostal do finále, což jsem považoval za veliký úspěch. V té době to ještě nebylo tolik propracované jako dnes, vyrazili jsme s velmi skromnou výbavou, bez sponzorů, a i přesto se nám podařil takovýto výsledek. Ještě si vybavuji, že jsme od České jezdecké federace dostali dvě nášivky s nápisem Czech Republic, které jsme si přidělali na podsedlovou dečku a na sako, a to bylo vlastně všechno. Další úspěchy se dostavily v sedle Cascara, s nímž jsme v roce 2012 zvítězil při mistrovství České republiky v Martinicích, přidal jsem i nějaká první místa ze zahraničních Grand Prix a za úspěch také považuji možnost být součástí našeho reprezentačního týmu.  

 

 

Kolik koní už vám prošlo pod rukama, a který z nich byl pro váš tím nejvíce výjimečným?  

 

Tuto informaci jsem si nedávno zjišťoval a bylo to už přibližně 300 koní. Nejvíce výjimečným je pro mě jeden z mých prvních koní, a sice valach Borec, s nímž jsem se postupně dostával do vyšších parkurů. Samozřejmě musím zmínit Cascara, s nímž jsem tvořil dvojici dlouhou dobu a tento kůň toho se mnou dokázal úplně nejvíce.  

 

 

Kterým lidem vděčíte za to, co jste po dobu svého aktivního ježdění dokázal? Kdo vás nejvíce ovlivnil?  

 

Ze začátku mě určitě nejvíce ovlivňoval a jezdecky vzdělával můj táta. Ten mě tedy podporoval po celou dobu, ale ve dvaceti letech jsem zjistil, že už se potřebuji posunout někam dál. Odcestoval jsem proto do Švýcarska, kde jsem spolupracoval s Paulem Estermannem, který mi toho po jezdecké stránce předal hodně. Za zmínku také stojí mé působení v německé sportovní stáji, kde jsem sbíral mnoho dalších zkušeností.

 

 

Jaký je váš pohled na jezdecký sport v dnešní době?  

 

Nyní už to beru spíše jako pokračování v mé celoživotní zálibě. Samozřejmě, když se naskytne možnost někam se posouvat s dobrým koněm, tak jsem za to jedině rád, ale v dnešní době je jezdecký sport posunut do takových finančních extrémů, že už to beru opravdu s rezervou. 

 

 

Co tedy aktuálně patří mezi ambice a plány s vaší nynější stájovou jedničkou?  

 

Myslím si, že opět mám možnost závodit s velmi dobrým koněm, kterým je desetiletý holandský valach G-Pleasure D.D. Určitě se budeme dále pohybovat v závodním prostředí a doufám, že bude šance i vycestovat na nějaké mezinárodní závody. Spíše tomu nechávám volný průběh, ale kdybych se mohl ještě jednou dostat na mistrovství Evropy, tak bych byl jedině rád. Určitě je ve hře účast při mezinárodních závodech v České republice, takže pokud pro nás zbyde nějaké volné místo, tak bych se rád vrátil zpět na tuto úroveň. Přípravu jsme už zahájili, dokonce jsem začal také pracovat na své postavě a držet dietu, takže to snad všechno dobře dopadne a sezona nám letos vyjde.  

 

 

Foto archiv Josefa Kincla