Otázka „Co je barování?“ je zahrnuta při Zkouškách základního výcviku jezdce, a tak asi každý, kdo má jezdeckou licenci, tuší, že výraz „barování“ zahrnuje veškeré umělé techniky, které mají vést k tomu, aby kůň skákal výše a pozorněji.
Jedná se o činnost, která je považována za týrání koní, stejně jako nepřiměřené bití koně, vystavení koně elektrickým zařízením, nepřiměřené používání ostruh, škubání udidlem nebo jiným zařízením v tlamě, soutěžení s vyčerpaným nebo kulhajícím či zraněným koněm, nadměrné znecitlivění nebo zcitlivění jakékoliv části koňského těla, ponechání koně bez dostatečného množství vody a žrádla nebo používání jakéhokoliv zařízení, které by koni způsobovalo bolest při shození překážky.
Kdokoliv, kdo je svědkem hrubého zacházení s koněm, musí tuto skutečnost dle pravidel jezdeckého sportu oznámit formou protestu. Pokud k hrubému zacházení dojde během závodů, musí podat protest oficiálním funkcionářům. Pokud je svědkem takového zacházení kdykoliv jindy, musí podat protest generálnímu sekretáři, který po přezkoumání rozhodne, zda postoupí případ dál.
Jak velký problém je vyjmenované zacházení s koňmi, o tom hovořil člen legislativní komise České jezdecké federace Jan Šíma v Poradně EquiRadia. „Abych vám řekl pravdu, tak jsem se samozřejmě setkal s takovými věci v takové menší míře. Občas vidíte na opracovišti jezdce, který nějak neslušně nebo necitlivě zachází s koněm právě pokud jde o takové to škubání v hubě. Občas vidíte jezdce, který možná trošku nadměrně používá ostruhy, to znamená odřené boky koně a kapky krve. Někdy se objevuje i nadměrné používání bičíku, ale to už je zřídka kdy a pomalu to z našich kolbišť mizí. Co dělají jezdci doma, to už je samozřejmě věc jiná, tam nevidím,“ konstatoval Jan Šíma.
Jako stavitel parkurů narazil v minulosti i na praktiky, které lze označit za barování, ale v dnešní době již při závodech nic takového v podstatě není možné. „Jelikož jsem dříve stavěl parkury v rámci celé republiky, tak mě hodně bavilo chodit se dívat na opracoviště a tyto věci jsem tam viděl. Díky naší legislativě je už v dnešní době povinný dozor na opracovišti, ať je to tedy někdo ze sboru rozhodčích nebo případně steward, což je ta lepší varianta. Tyto věci jsou tak pod kontrolou a myslím si, že tento jev z veřejných prostorů mizí,“ uvedl. V jaké míře se něco takového děje za zavřenými dveřmi, o tom se dá jen spekulovat.
Stejně tak lze velmi těžko domýšlet, jaké varianty „zpozorňování koní“ jsou někteří ambiciózní jezdci či trenéři schopni vynalézt. Ostatně i jezdecká pravidla v tomto směru nemohou vyjmenovat vše. „Není prakticky možné vyjmenovat všechny způsoby barování, ale obecně jde ve většině případů o to, že Sportovec a/nebo jeho pomocníci ze země (za jejichž chování je Sportovec odpovědný), udeří koně přes nohy buď něčím manuálně (nezáleží na tom čím nebo kdo) nebo úmyslně způsobí, že se kůň udeří sám ať už tím, že mu postaví příliš vysoké a/nebo široké skoky, umístí nevhodně odskokovou bariéru, připraví klusové bariéry nebo prvky kombinace v nesprávných vzdálenostech, přehnaně tlačí koně do odskoku nebo ho naopak přidrží nebo se jakkoliv snaží znesnadnit koni překonání cvičné překážky bez toho, že by jí shodil,“ uvádí se ve skokových pravidlech České jezdecké federace.
Pár konkrétních příkladů zmínil v rozhovoru pro EquiRadio Jan Šíma. „Většinou se používají těžké bariéry, kovové trubky umístěné nad skokem přibližně deset centimetrů nad horní bariéru. Jednu dobu byly populární bambusové tyče, které způsobily hluk, když dopadly na zem nebo do nich kůň kopl. A další různé věci, které působí bolest,“ vyjmenovává.
Co však česká pravidla neznají, je pojem „tušírování“. Zmiňován byl právě v souvislosti s kauzou Ludgera Beerbauma. Ten prohlásil, že při trénincích zachycených na videu z jeho areálu v reportáži RTL nejde o barování, ale právě o tušírování prováděné zkušeným trenérem. Předmět, který osoba koně dle jeho slov tušíruje odpovídá svými rozměry, formou a vahou požadavkům, jak je definují německá pravidla jezdeckého sportu.
A co na tušírování říká Jan Šíma? „Já jsem se s tím v našich pravidlech nesetkal. Tento pojem znám z drezury, kdy se připravuje drezurní kůň pro vysoké drezurní úlohy a učí se piaff a pasáž nebo ve Španělské jezdecké škole. – Tuto záležitost při přípravě drezurního koně jsem viděl dvakrát v životě, ale to se jednalo opravdu o tušírku. V našich pravidlech to uvedené není,“ shrnul.
Hranice mezi tím, co je ještě povoleno a co již není, bývá někdy hodně tenká a je to především otázka etiky vůči koni, aby mu jezdec svým jednáním nezpůsoboval bolest nebo zbytečné nepohodlí, které byl již dle pravidel bylo možné označit jako týrání. „Z mého pohledu se ta hranice opravdu těžko určuje. Samozřejmě trošku jí určují pravidla, kdy je povolené udeřit koně bičem pouze třikrát a vícekrát ne. Zásah rukou do koňské huby je samozřejmě nepřijatelný a nadměrné používání ostruh také. Tu hranici je opravdu těžké určit, ale můžu vám říct, že já to násilné jednání s koněm opravdu nemám rád a bytostně chápu hlavní rozhodčí, které jsem i kolikrát vyzval k zásahu. Kůň je zvíře, které si to nezaslouží. Některý je více schopný a některý méně. Já vždycky říkám, že dopracovat se na určitou úroveň skákání je vždycky hodně nákladná věc a měl by nám na té úrovni vydržet co nejdéle. Když bude kůň skákat na úrovni ZL, L a bude hodný, tak může na této úrovni svézt celou řadu jezdců, zejména dětí. Nemusíme se snažit ho dostat o stupeň nebo více výše, a ještě ho za to trestat. Avšak, kde ta hranice je, jde těžko specifikovat,“ přiznává.
Jelikož do soukromých areálů jen těžko může přijít kontrola z jezdecké federace, důležitou roli musí hrát alespoň prevence. „Návštěvy v subjektech, kde dochází k výcviku koní, jsou prakticky nemožné. Ale já si myslím, že je to tou výchovou mládeže a jezdců. Už při základních zkouškách by jim toto mělo být vštěpováno do hlavy,“ domnívá se Jan Šíma.
Člen legislativní komise České jezdecké federace je také přesvědčen o tom, že by mělo dojít ke kategorizaci jezdců už kvůli nutnosti jejich vzdělávání i v průběhu jejich kariéry. „Je paradox, že se toto stalo německému špičkovému jezdci Beerbaumovi, ale nicméně německý systém výchovy jezdců je složen ze šesti výkonnostních tříd a mezi těmi výkonnostními třídami existuje také kromě jiného to, že jsou ti jezdci přezkušováni. Při tom jsou seznamování s pravidly, s welfare koní, v té čtvrté vyšší třídě dokonce probírají tréninkové metody, protože většina těch jezdců jsou si sami sobě trenérem. Toto si myslím, že by mohla být cesta, ale bohužel u nás Zkoušky základního výcviku jezdce může udělat dítě v osmi letech na poníkovi a pak už se s ním nikdo nezabývá. Pak už má pouze štěstí nebo smůlu na kvalitního instruktora trenéra, případně dobré rodiče. Když to není a je to naopak, tak bohužel.“
Jan Šíma v minulosti vypracoval návrh kategorizace jezdců v České republice, ale prosadit se jej nepodařilo. „Už asi před dvanácti lety jsem vypracoval první kategorizaci jezdců, která se mnohokrát diskutovala, upravovala a zase se shodila ze stolu. Dva roky jsme jí dokonce měli v pravidlech, že to zavedeme a zase se to vyškrtlo,“ připomíná debaty o kategorizaci, kdy by jezdci byli rozděleni do dvou nebo tří kategorií a při přechodu do té vyšší by museli absolvovat zkoušky či vzdělávací pohovory. „Když se ti jezdci chtějí dostat na určitou úroveň, tak prostě musí být teoreticky vyspělí. Já si myslím, že to by mohlo být řešení,“ dodává Jan Šíma.
Česká jezdecká federace se každopádně tímto dlouho neotevřeným tématem chce zabývat. „Takovéto tréninkové praktiky jsou zcela v rozporu s pravidly ČJF a etikou jezdeckého sportu v České republice vůbec. ČJF si je vědoma závažnosti tématu welfare koní a také z tohoto důvodu si v rámci svého vzdělávacího konceptu klade za prioritu osvětu v této oblasti,“ uvedla ČJF v oficiálním prohlášení. „Počínaje letošním rokem chystáme komplexní školení na toto téma, a to jak pro širokou jezdeckou veřejnost (on-line formou), tak pro Sportovní centra mládeže (prezenční formou),“ upřesnili představitelé ČJF.
Ilustrační foto: Kateřina Návojová
