Mezi koňmi vyrůstala. Otec stahoval dřevo v lese, doma si pak založili i vlastní jezdecký oddíl. Odtud to byl už jen kousek k dostihovému sportu. Bývalá jezdkyně a dnes trenérka ŠTĚPÁNKA MYŠKOVÁ má v přípravě šestnáct koní, kterým se společně s manželem, žokejem Jaroslavem Myškou, věnuje ve Valech u Přelouče. Do letošní Velké pardubické chtěli vyslat Loraina a Goscatera, oba ale zradilo zdraví. A přitom Goscater se postaral o úžasnou podívanou při zářijové kvalifikaci.

 

Bývalá jezdkyně, teď trenérka… Co Vás vedlo k rozhodnutí být „jen“ trenérkou? 

Velkou roli v tom sehrál syn. Přijde mi vůči němu docela nefér, abych riskovala zranění, že se něco stane. A taková byla i naše dohoda s Jardou - budeme jezdit jen jeden. V minulosti jsme oba jezdili a oba něco málo trénovali. Ale pak jsme se dohodli, že Jarda bude jezdit a já trénovat. 

 

Jaké to je pracovat v rodinném týmu, být neustále spolu?

My jsme takové protiklady. Já jsem plus a on je mínus. Jsme spolu už vlastně patnáct let - strašně dlouho a vlastně pořád, celý den, nonstop. Funguje nám to, sedí nám to. Myslím, že naší výhodou je i to, že jsme oba jezdili, že tu práci děláme sami pro sebe. 

 

Majitelem jednoho z vašich svěřenců, Jesmoona, je váš syn. Čí to byl nápad zaregistrovat stáj na Jakuba? 

No, můj (směje se). Maminka to vymyslela, tatínek vybral koně a já si zvolila barvy a název stáje Jakub Myška - Myšková. 

 

A koníka vybral tatínek dobře?

Samozřejmě (směje se). Má pět startů a z toho tři vítězství. První start se nám nepovedl. Měli jsme velké oči a vyjeli s ním do Francie, ale s tím, že je to vlastně náš kůň a že kdyžtak proděláme naše peníze. Bohužel jsme je prodělali, protože to zrovna nevyšlo. Ale byla to zkušenost. Další start už byl třetí v Pardubicích a další tři pardubické dostihy pak už jen vyhrával. Myslím, že jako majitelka a trenérka můžu být maximálně spokojená. 

 

Kolik koní máte v přípravě? 

Je jich tam šestnáct, máme i dva nováčky. Ale ne všichni běhají. Pro některé už sezona skončila. Přeci jen je tvrdo a majitelé už moc běhat nechtějí. A taky se bohužel sem tam projevilo i nějaké menší zranění. 

 

Jaké byly ambice do Velké pardubické?

Velkou pardubickou jsme chtěli a věděli jsme, že bude záležet na výsledku poslední kvalifikace. Plánovali jsme start s Lorainem, který se ale nekvalifikoval. Je zraněný a letos už běhat nebude. Náhradou za něj byl Goscater. V kvalifikaci sice zvítězil, ale jeho zdravotní stav nám nedovolil jej do Velké pardubické dodatečně dohlásit. Vloni jsme vlastně řešili obdobnou situaci, ale naopak… Chystali jsme Goscatera na Velkou pardubickou a Lorain pracoval s ním, kdyby náhodou… a kdyby náhodou pak bylo. Lorain byl ve Velké šestý. Letos je to přesně naopak. Chystali jsme do poslední chvíle Loraina, ale zdravotně se nepodařilo, a Goscater ho zaskakoval. 

 

Je těžké prosadit v tomhle dostihovém světě jako žena?

Bylo to těžké hlavně, když jsem jezdila. Přeci jen každý trenér chce silnou ruku na tom koni, takže spíš chlapa než ženskou. A jestli to trenérky mají těžké? Nevím. Musíte mít za sebou lidi, majitele, kteří za vámi stojí, dobrý pracovní kolektiv. To já mám. 

 

Zdroj: tisková zpráva Dostihového spolku