Cesta devětadvacetileté jezdkyně Veroniky Jelínkové ke koním byla daná. „Rodiče se u koní seznámili, takže jsem v prostředí stáje vyrůstala. Jak je znám, určitě mě posadili na koně hned, jak to bylo možné,“ říká na otázku, kdy poprvé seděla na koni. „Jsem zkrátka z jezdecké rodiny. Oba rodiče i dnes provozují podnikání spojené s tímto sportem. Máma prodává jezdecké potřeby a táta přívěsy pro koně.“

 

A rodiče také od mala nejvíc ovlivňovali její kariéru. Zatímco maminka se Veronice věnovala v době, kdy závodila na ponících, později, když už sedlala velké koně, jí připravoval táta. „Vždy jsem v nich měla, a stále mám, na závodech oporu. Jinak jsem měla možnost díky Sportovnímu centru mládeže a reprezentaci trénovat s panem Zdeňkem Goščíkem, Davidem Fialkou, Alešem Opatrným, Tjarkem Naglem či Vladimírem Treterou. Velkou životní i jezdeckou zkušeností byl rok strávený v Německu v tréninkové a prodejní stáji Dirka Ahlmanna, který dodal mému ježdění více disciplíny a utvrdil, že pouze na pevných základech se dá stavět,“ vyjmenovává Veronika, kdo jí předal v práci z koňmi své zkušenosti.

 

 

Když přijde řeč na to, který kůň je pro ní nejvýjimečnější, jmenuje hřebce Forevera. „Naučil mě být citlivým jezdcem. Díky němu vím, že trpělivost přináší ovoce,“ říká Veronika a pokračuje ve vyprávění, jak s hnědákem začínala. „Forin se narodil u nás ve stáji v Nových Dvorech u Brna. Rodiče jí měli v pronájmu se společníky a právě v rámci společnosti pořídili výborné chovné klisny z Německa. Jedna z nich byla Foreverova máma Walzertraum.“

 

Zpočátku zvolili s hnědákem pomalejší tempo. „Forever byl vždy velký a kostnatý kůň, jako mladému se mu dal o rok více na pastvinách, protože tátovi ještě nepřišel dostatečně dorostlý na to, aby se s ním pracovalo již ve třech letech, což mu rozhodně prospělo. Tehdy mi bylo 14 let a s mladými koňmi jsem neměla žádné zkušenosti, ale od počátku byl hrozně hodný. Byla jsem první osoba, která na něm seděla. V tu chvíli jsem si neuvědomovala žádné riziko, dával mi pocit klidu, který jsem v něm měla i po zbytek kariéry,“ popisuje Veronika spolupráci s koněm, jenž se stal skutečným parťákem.

 

 

S výcvikem pomáhali zkušenější jezdci a na vše vždy dohlížel Veroniky táta. „Dlouho mě s Forinem držel při zemi, to se vyplatilo, protože jsme na menších parkurech získali hodně sebejistoty a s jeho schopností bylo poté jednoduché jít rychle nahoru,“ vypráví jezdkyně.

 

Nevyhnul se jim bohužel ani jeden ošklivý pád. „Byli jsme na závodech v Pezinku na Slovensku a v jedné soutěži jsme skočili o cvalový dřív do oxeru. Oba jsme upadli a mě z kolbiště odvezla sanitka. Forever potřeboval chvíli čas na zahojení přilehnuté nohy, ale naštěstí to v nás nezanechalo trvalejší následky a o rok později, můj poslední juniorský rok, jsme spolu absolvovali první mistrovství České republiky. Nejeli jsme tam tehdy jako favoriti, Forever získaval na téhle výšce teprve zkušenosti, ale byl to bojovník a udělal by pro mě cokoliv. Domů jsme si dovezli zlato a nastartovalo to naši další úspěšnou cestu,“ rekapituluje Veronika. K nejcennějšímu kovu přidali později ještě stříbrné medaile z mistrovství republiky v kategorii mladých jezdců i v kategorii žen.

 

Velkým zážitkem byla pro Veroniku společná účast na mistrovství Evropy mladých jezdců 2014 v italském Arezzu. „Bylo tam tak obrovské kolbiště a překážky, které jsme předtím ani jeden neviděli. V prvním kole jsem byla trochu nervózní, ale Forever mi ukázal, že ani tahle úroveň pro něj není příliš. Vedle titulů z mistrovství České republiky si vážím vítězství Velké ceně Opavy v roce 2015. S Forever jsme to od společného prvního ZM parkuru dotáhli až po mezinárodní úroveň 160 centimetrů. Ve slovenském Pezinku při Světovém poháru šel pouze za jedno šlápnutí do vody,“ líčí jezdkyně.

 

Ukončení jeho sportovní kariéry proběhlo spíše neplánovaně. Veronika se rozhodla zůstat na roční pracovní stáži v zahraničí, ale i na posledních závodech své kariéry dokázal vyhrát v parkuru úrovně ST. „Forever během mé stáže započal roli plemeníka a po světě mu už běhá první ročník potomků. Nyní se těší pevnému zdraví a tráví důchod u kamarádky, které dělá parťáka na vyjížďky, které měl vždy stejně nejraději,“ uzavírá Veronika povídání o hnědákovi.

 

 

Aktuální jedničkou Veroniky je desetiletý valach Jespe. „Máme ho od čtyř let a velkou odměnou za práci pro celý tým bylo druhé místo na mistrovství republiky 2021. Doufám, že i na tuto sezonu bude fit a předvedeme opět dobré výkony na mistrovství ČR. Jinak mám většinou ve výcviku mladé koně určené k prodeji, kde je cíl jim dodat dostatek zkušeností, aby mohli dělat radost dál,“ nechává Veronika nahlédnout do své práce. 

 

„Mám také pár klientů na trénování a mezi tím se snažím si držet balanc, aby toho nebylo příliš,“ říká Veronika s tím, že práce ji naplňuje. „U koní je skoro každý den sranda. Mám hodně hravé koně, takže jim nezůstávají chrániče na nohách ve výběhu, deky na zádech v boxe. Nějak to z nich vždycky upadne,“ směje se.

 

S humorem bere i další situace spojené se skokovým sportem. „Když se mi náhodou stane, samozřejmě velice výjimečně, že překonám na parkuru jedničku, dvojku, trojku a hned pětku, nebo když po osmičce volám, kde je desítka, je to většinou přijato s pochopením. Mám štěstí na pohodové majitele,“ líčí s úsměvem Veronika, která říká, že jejím vzorem je každý, kdo dělá svou práci s respektem ke koním.

 

Foto: Šárka Votavová, Zenon Kisza, Alžběta Pelichová, poskytla Veronika Jelínková