„Všestrannost je královnou jezdeckého sportu.“ Tak popisuje svou hlavní disciplínu Vanessa Růžičková. U koní se pohybuje odmalička, aktivně jezdí od šesti let, své první oficiální závody ale absolvovala až v šestnácti letech.
Jak se vyvíjel váš vztah ke koním od úplného začátku?
Narodila jsem se do koňácké rodiny. Máma je úspěšná trenérka a bývalá žokejka dostihových koní, takže jsem s nimi byla v kontaktu prakticky od narození. Myslím, že jsem určitě dřív seděla na koni, než jsem uměla chodit. Ač jsem v životě dostala na výběr dělat cokoliv jiného než koně a měla jsem možnosti kvalitního vzdělávání, stejně jsem si prosadila svou a rozhodla se jít ve šlépějích mamky.
Aktivněji jsem začala jezdit ve svých šesti letech, kdy jsem jela svoji první Hubertovu jízdu a v sedmi jsem se zúčastnila svého prvního dostihu na poníkovi Kiliánovi, kterého nyní využívám pro výuku nejmenších jezdců.
Vaše maminka se věnuje dostihovým koním, neměla jste jako malá v plánu jezdit dostihy?
Ač dostihy nejezdím, tak jsem u nich zůstala. Pravidelně mamku doprovázím, pomáhám se sedláním, vodím do dostihů. Doma, když je třeba, zaskakuji jako pracovní jezdec.
Začínala jsem v pony dostizích, takže jsem určitě jako malá o nějaké kariéře snila, ale já mám ráda vše pod kontrolou, což si v poli koní a jezdců nelze moc představit. Navíc nejsem proporčně typ dostihového jezdce a prožít půlku života o hladu se mi nechtělo.
Jak probíhaly vaše jezdecké začátky? Měla jste k tomu i jiné koníčky?
Tím, že jsem vyrůstala na statku plném koní, tak si začátky úplně nevybavuji. Mamka chtěla, abych měla základy anglického ježdění, takže jsem absolvovala pár jezdeckých lekcí u našeho známého Friedricha Stöcklehnera v Rakousku, kde jsem se učila na poničce Elise. Tím, že můj otec pochází z Německa, tak jsem všemu i rozuměla. Doma jsem chvíli navštěvovala jezdecké lekce v Horse Academy v Radimovicích. Měla jsem několik dalších aktivit, ale u ničeho jsem moc dlouho nezůstala a vždy jsem se vrátila zpátky k ježdění.
Vzpomenete si na své první oficiální závody?
Tím, že jsem do dvanácti let jezdila jen pony dostihy, jsem jezdeckou licenci splnila až ve třinácti a první oficiální závody jsem absolvovala až v šestnácti letech v roce 2015 ve Zduchovicích. Pořádně jsem začala závodit až po nástupu na Jezdeckou akademii v Mariánských Lázních.
Co stálo za vaším přechodem k military? Co na této disciplíně máte nejraději?
I když jsem dostihy nikdy nejezdila, tak jsem vždy pomáhala jako pracovní jezdec, a to i překážkových koní. Původně jsem se svými ex-dostihovými koňmi chodila jen parkurové soutěže, ale stále mi tam „něco” chybělo. V roce 2014 jsem absolvovala první hobby všestrannost v Kolesách a bylo jasno.
Když jsem v roce 2016 nastoupila na střední školu v Mariánských Lázních, dostala jsem možnost si tam s sebou vzít svého životního koně Golden Gatea, kterého mi na ježdění svěřila Ing. Kateřina Dušková. Platila ustájení a tréninky a já se díky ní, trenérům a Goldíkovi začala velice rychle posouvat. Hned v prvním roce se nám podařilo absolvovat soutěže až do stupně CNC*.
Všestrannost je královnou jezdeckého sportu. Kombinuje tři odlišné disciplíny a navíc v ní jde i o partnerství mezi koněm a jezdcem. Kůň musí věřit vám a vy jemu. Bez toho to nejde, a to se snažím i předávat dál.
Hodí se vám zkušenosti od dostihových koní právě v military?
Určitě ano. Díky ježdění, managementu a přípravě dostihových koní dokážu odhadnout správné tempo, nebojím se proti skokům zajezdit dopředu. Dokážu si poradit s problémovými koňmi, mám rychlé reakce a v práci jsem velice důsledná. U svých sportovních koní používám stejnou kondiční práci, která se používá u koní dostihových, takže jsou koně na sezonu skvěle nacválaní a nadýchaní. Máme v okolí hodně kopcovitého terénu, který velice ráda během sezony využívám.
Využíváte do všestrannosti i vysloužilé dostiháky?
Ano, většinu mých sportovních koní doposud tvořili ex-dostiháci. Momentálně je mým hlavním sportovním parťákem valach Stigris, který do deseti let běhal pardubické crossy.
Práce s nimi je úplně jiná. Jsou to velice chytří a vnímaví koně. Rychle se učí, ale taky se dají lehce zkazit. Při jejich tréninku využívám znalosti práce s dostihovými koňmi, a díky tomu se mi daří je lépe připravovat na jejich další životní kapitolu ve sportu.
Věnujete se hojně i trénování. Co vás na tom nejvíce baví?
Mám ve svém jezdeckém klubu kolem 35 svěřenců na trénování, z nichž více než polovina aktivně závodí. Trénujeme u nás i úplně malé děti od tří let, ale ty má na starost má skvělá kamarádka Kačka Malá. Já se věnuji spíše těm už lehce pokročilejším.
Na trénování mě nejvíce baví sledovat pokroky svěřenců. Většinu jsem si „vychovala” od úplných začátků a o to větší radost z toho mám.
Jak vypadá váš běžný den?
Ve stájích jsem každý den. Ráno pomáhám s kydáním, pouštěním koní do výběhů, nachystám krmení a začínám s ježděním. Po odježdění se většinou vrhnu na nějaké práce okolo statku, případně na to, co je zrovna třeba udělat. V odpoledních hodinách pak probíhají tréninky s klienty.
Přes sezonu jsme skoro každý víkend na závodech, přes zimu je to daleko klidnější. Nemáme halu, takže si koně během zimní pauzy dost odpočinou a chodíme převážně do terénu.
Jakých dosažených úspěchů si nejvíce ceníte?
Velice si cením všech jezdeckých výkonů děvčat, co trénuji. Ať už jsou to hobby závody, nebo účasti na oblastních šampionátech a mistrovství ČR, ale myslím že na nějaké hodnocení úspěchů je v mém věku ještě brzy. Momentálně se práci věnuji na 200 % a snažím se, abych se jednou mohla odhlédnout zpátky a být sama na sebe hrdá, že jsem to vše zvládla.
Komu vděčíte za dosažené úspěchy a kdo vás nejvíce ovlivnil?
Tím, že máme vlastní stáje, tak jsem si většinu času své koně připravovala sama doma, nicméně vždy jsem byla pod něčím „dozorem”.
Mým prvním dlouhodobějším trenérem byla Lenka Rychlíková z Košovic u Votic. Mnoho let jsem k ní dojížděla na tábory a později na tréninky. Pod jejím vedením jsem si složila Zkoušky základního výcviku a absolvovala prvních pár sezon.
Po přestupu na Jezdeckou akademii jsem byla pod vedením Jany Stebelské a Ondřeje Nágra. Poté začal do Mariánek dojíždět polský trenér Jarecki, pod jehož vedením jsem se začala velice rychle posouvat. Požadoval po jezdci i koni absolutní preciznost.
Po maturitě jsem se vrátila zpátky domů a nějakou dobu jsem trénovala s Mílou Příhodou starším. To byl geniální trenér, ale asi po roce a půl se odstěhoval do Východních Čech a já byla nucena hledat náhradu. Nějakou dobu jsem trénovala s Dušanem Vantrobou, který mi toho, co se týče parkurového ježdění, hodně předal.
Nicméně mou hlavní disciplínou byla stále všestrannost, takže jsme spolupráci ukončili a začala jsem trénovat s Pavlem Vaňkem, který mi ukázal úplně nové možnosti ježdění, ale nemohl pravidelně dojíždět k nám do stáje a já při své práci zase nebyla schopna dojíždět za ním.
A tak jsem letos v létě na MČR oslovila Tomáše Kociána a domluvili jsme se na spolupráci. Je to letitý kamarád mamky, jezdil dostihy, chápe plnokrevníky a má pro ně při trénování neskutečný cit. Jezdí pravidelně k nám do stáje a já i moji čtyřnozí parťáci jsme velice spokojení.
Jaké jsou vaše cíle a plány do budoucna?
Celý život jsem jezdila plnokrevníky, kteří ač jsou úžasní, tak většinou mívají v parkuru limit a já bych se v budoucnu ráda posouvala jezdecky dál, a tak jsem si před měsícem splnila veliký sen o koni do vyššího sportu a pořídila jsem si dvě úžasné tříleté kobylky z Irska, se kterými nás doufám čeká zajímavá budoucnost.
Velice mě baví i chovatelství, takže bych časem ráda měla pár opravdu kvalitních chovných kobyl a produkovala krevnaté koně do všestrannosti.
Chtěla bych dále zlepšovat zázemí a podmínky v naší stáji. Mám v plánu vybudovat tréninkovou crossovou dráhu pro výcvik mladých koní a po dostavění druhého kolbiště bych u nás ve stáji ráda pořádala Zkoušky základního výcviku jezdce a hobby závody.
Foto: poskytla Vanessa Růžičková
