Se španělským hřebcem Bandolerem se Vanda Bělinová setkala poprvé v jeho devíti letech a společné začátky nebyly vůbec jednoduché. Ačkoli jí úvodní tréninky přinesly řadu komplikovaných situací a někdy i slz, nevzdala se. O několik let později pochopila, jak velkým učitelem jí Bandolero byl.

 

Kterého z koní, s nimiž jste během své jezdecké kariéry pracovala, považujete za nezapomenutelného?

 

Nedokážu zapomenout na žádného ze svých koní, nebo těch, které jsem měla k dispozici na závody. Každý byl něčím specifický a něco mě naučil. Za opravdu nezapomenutelného asi budu vždycky považovat Bandolera, který zapříčinil hodně zásadních až zlomových věcí v mém životě. Řekla bych, že je nejen nezapomenutelný, ale opravdu osudový.

 

Jak jste si s Bandolerem k sobě našli cestu?

 

Bandolero je španělský hřebec, kterého si přivezl z Madridu David Grunthal, když mu bylo asi devět let. Byl krásný, ale neměl úplně dobré zkušenosti s předchozím španělským tréninkem, a pod sedlem to rozhodně nebyl kůň pro začátečníky. David ho jezdil dva roky u sebe na statku na Šumavě, ale když přišly rodinné problémy, začal přemýšlet, kam koně dočasně umístí do tréninku, aby o něj bylo dobře postaráno. Na doporučení pana MVDr. Záliše, který mě v té době trénoval, ho nakonec přivezl ke mně do stáje. Tam jsem ho poprvé spatřila, byl mi předán a už byl jako můj. To byl první osudový moment. Postupně totiž došlo k tomu, že jeho majitel David, který za ním jezdil na návštěvy, časem už nejezdil jen za ním, ale i za mnou, a nyní je to můj životní partner. Jsme spolu jedenáct let a máme dvouletého syna.

 

Vzpomete si na první společné lekce s Bandolerem?

 

Nebyly úplně idylické. Po předchozím tréninku byl pod sedlem hodně nervózní. Bál se ruky, nebylo mu cizí se s člověkem nekontrolovatelně rozběhnout kamkoliv. Bylo hodně dní a tréninků, které jsem probrečela, a chtěla ho vrátit, myslela jsem, že to nezvládneme. Ale časem se to obrátilo a on mi začal vše vracet. Je totiž nesmírně pracovitý, dobrosrdečný a přátelský, a když pochopil, že naše společná cesta může být i zábava, opět nám začal důvěřovat.

 

Jaký byl Bandolero na závodech?

 

Začali jsme závodit na úrovni S, ST, později i T. Dokonce to byl můj první kůň, se kterým jsem startovala na úrovni Grand Prix, a to jak v České republice, tak v zahraničí. Získal si mě hlavně svou dobrodružnou povahou. Každé závody pro něj byly jako výlet, kde se potká s novými kamarády. Zatímco doma byl pomalu problém jezdit na jízdárně dohromady s druhým koněm, na závodech byl absolutně v klidu, i když vedle něj jezdila říjná kobyla. Bandolero je hodně specifický a nebyl vždy úplně jednoduchý. Kromě cviků a drezurní práce jako takové mě naučil hlavně se nevzdávat, mít opravdu hodně trpělivosti a věřit mu v situacích, kdy to bylo skoro nemožné. Myslím, že ze mě udělal lepšího člověka i po osobnostní stránce. Byl pro mne velká výhra bez ohledu na umístění na závodech.

 

Dokázala byste popsat jeho specifické vlastnosti?

 

On je charakteristický především svou pracovitostí, vždy nabízel maximum i tam, kde nemusel. Dále je hrozně přátelský k lidem a dětem, na každém vystoupení na zámku nebo jiné přehlídce miloval hromadná focení s dětmi, které mu lezly i pod břichem.

 

Má i nějakou netradiční libůstku?

 

Libůstkou je možná právě to focení. Miluje to. I kdyby byl nevím jak unavený, jakmile uvidí někoho, kdo drží v ruce foťák, začne se okamžitě nastavovat, anebo ve výběhu dělat opravdu vtipné kreace. Je velmi oblíbený model do různých publikací a na pohlednice.

 

Určitě jste tedy spolu zažili spoustu nezapomenutelných situací.

 

Zažili jsme toho opravdu hrozně moc. A doufám, že ještě zažijeme. Byly to i situace, kdy se se mnou rozeběhl na velkém kolbišti v Kolíně a začal tam honit druhou kobylku pod sedlem, a vážně jsem ho nemohla asi dvacet minut zastavit. Tím jsme odtrénovali i tu druhou dvojici. Myslím, že na to nezapomenou ani oni. Jednou se mu v noci také podařilo dostat ven z boxu, a tak vesele pootevíral dveře i dalším koním včetně druhého španělského hřebce a vyprovokoval doslova souboj. Zůstal stát jako poražený u balíku sena. Ten druhý měl čestné místo u boxu kobylky. Tady bych chtěla zmínit druhý osudový moment. Především kvůli němu jsme zakoupili náš nynější areál. Bandolero je specifický tím, že nemůže chodit do výběhu. Hodně se tam stresuje. Nesmí vidět na jiné koně, ale ani tam nesmí zůstat sám. Čili ideální je, když on se pase ve výběhu a nějaký člověk, já nebo ošetřovatelka, musí být poblíž, v nejlepším případě rozbalit deku uprostřed a číst si. Pak tam spokojeně hodinku vydrží. To se v běžných areálech nedalo zrealizovat, a tak jsme se nakonec rozhodli, tak trochu i pro něj koupit tento statek. Zde může stát v malém výběhu pod oknem kuchyně a stále na někoho vidí. A musím říct, že jsme udělali dobře. Jsme všichni na statku moc spokojení.

 

Kterých společných sportovních úspěchů si nejvíce ceníte?

 

Cením si všech úspěchů s ním. Byl prostě ve všem první. Učili jsme se spolu. Krásné zakončení naší společné kariéry bylo druhé místo na mistrovství Evropy iberských koní v Belgii na úrovni Grand Prix, kde zajel snad svou nejlepší jízdu, přestože už mu v té době bylo 21 let. Díky tomu, že je stále ve skvělé formě, nemusel ještě ani pomýšlet na důchod. Zakoupili ho od nás rodiče jedné talentované jezdkyně, Viktorky Babické, pro kterou je teď zase učitelem. Přeci jen zmoudřel natolik, že se z něj stal naprosto spolehlivý, jemný a empatický partner a s Viktorkou si moc rozumí. Nadále zůstal u nás ve stáji a já ho mám u sebe každý den. 

 

 

Foto archiv Vandy Bělinové