„Kůň, na kterého určitě nikdy nezapomenu, se jmenoval Silky Moves. Byl úplně jiný než ostatní koně, a to naprosto ve všem. Mám podezření, že to se ani neměl narodit jako kůň, nýbrž jako čivava ležící doma na gauči na polštářku a vymýšlející vylomeniny v rámci obýváku,“ tak uvedla Hana Vášáryová rozhovor do naší rubriky Nezapomenutelný kůň.

 

 

Jak a kde jste se potkali poprvé?

 

Poprvé jsme se potkali úplnou náhodou. Byla jsem se svoji klientkou vybírat koníka v naší partnerské stáji Hengststation Beckmann. Měli jsme jediný požadavek - kůň nesměl být zrzavý, a tak když nám po pěti nádherných vranících přivedli přerostlého zrzavce, chtěli jsme ho nechat otočit už ve dveřích. Mathieu (majitel stáje), ale řekl, že tohle jsem ještě neviděla, a měl pravdu. Byla to láska na první pohled. Nebyl sice ve věku 2,5 roku vůbec krásný, byl přerostlý, nakonec dorostl na krásných 182 cm, byl hubený a nenasvalený, ale měl úplně zvláštní pohled. Prostě už tenkrát byl mimořádný. Zásadní problém ale byl, že klientka si vybrala svého vytouženého koníka a my vůbec nepočítali s nákupem dalšího koně. Můj muž Tomáš kvůli němu nemohl spát a oslovil tak úžasného Josefa Malíře, který se skupinou investorů koně pro mě koupil. Už to byl takový malý zázrak. Vybrat mu jméno nebylo vůbec těžké, protože když se na něho kdokoli zadíval, musel si všimnout jeho silky moves… (v angličtině hedvábné pohyby nebo hedvábně se pohybující - pozn.redakce)

 

 

Jaké byly vaše společné začátky? Čím si vás Silky Moves získal?

 

„Silkoš“ byl geniální od začátku. Před odjezdem z jeho domovské stáje nám bylo řečeno, že je již v základním výcviku, a tak jen stačilo nic nepokazit. Po příjezdu domů začal tedy hned pracovat pod sedlem a byl vzorný. Za měsíc na to jsme si telefonovali s Mathieu, a když jsem mu oznámila, co už všechno Silky umí, nestačil se divit.  Silky totiž nebyl ani obsednutý a základním výcvikem mysleli to, že začal chodit na lonži a ne že na něm někdo jezdil. To bylo trošku nedorozumění… Obsedala jsem už dost koní na to, abych poznala, co všechno kůň umí. V tomto případě jsem to nepoznala. Byl tak neuvěřitelně důvěřivý a sebevědomý, že jsme mu na zádech vůbec nevadila. A tak se to s ním táhlo celý náš společný čas.

 

 

Jaké měl základní charakteristické znaky?

 

Silky malý Mozart. Vše uměl ještě dříve, než jsem se mu to snažila vysvětlit.

 

 

 

 

Měl nějaké speciální libůstky ve stáji nebo pod sedlem?

 

Zásadní problém byl, že miloval společnost. A to tak, že velmi. Rád byl středem pozornosti a neuvěřitelně si to užíval. Nedokázal někde zůstat sám nebo nedělat něco první. Vždy, když jsme přijeli na závody, musel jít první pod sedlo nebo by snad vyskočil z kůže. Miloval svého partáka Santose, který jezdil na závody všude s ním. Kdykoliv se mu zdálo, že na něj začínáme mít málo času, způsobil si nějakou drobnou odřeninku, která se musela neustále ošetřovat. To byl v sedmém nebi. Nezbytnou závodní výbavou byla také lízátka. Určitě byl držitelem světového rekordu lízání lízátek.

 

 

Vybavíte si nějaké veselé historky nebo zajímavé zážitky?

 

Každý den prožitý s tímto mimořádným koněm byl pro mě zážitkem a každý start na závodech něco, co vám prostě musí doživotně zůstat pod kůži. Byl to velký srandista, který každou chvíli něco vymyslel. Moje ošetřovatelky ho milovaly a nenáviděly zároveň, protože občas mu sloužit nebylo jednoduché. Na závodech vždy něco provedl! Jednou jsme byli v Lipici na CDI voláni okamžitě do stájí. Silky si hrál s konstrukcí montovaných boxů tak důkladně, že z toho rozmontoval hlavní spojnici a zadní čelo všech boxů tak spadlo. Nebo v Arezzu zjistil, že nad jeho boxem vedou kabely s větráky ke koním švýcarské ekipy a celou noc si s nimi hrál a vedlejším koním tak jezdily větráky po boxu, z čehož byli šílení. Když to s námi pak ráno přišla řešit švýcarská jezdkyně, postavila se k Silkošovi zády a on jí ukousl umělý drdol. To byl prostě celý on.

 

 

Kterých společných úspěchů si ceníte nejvíce? 

 

Určitě jsme si spolu nejvíce užili CDI Mallorca. To bylo super. Třikrát tam vyhrál a měl nejlepší formu. Díky němu se nám jako týmu otevřel úplně jiný drezurní svět. Lidé si nás začali všímat, zvali nás na velké závody, získali jsme mnoho kontaktů a nových přátel. Tím právě vyvrcholilo i pozvání na jinak nedosažitelné pětihvězdičkové závody. Svými výkony a mimořádností vždy zaujal už na opracovišti a upozornil tak na malou zemičku v centru Evropy. Díky němu se do Jírovic podívala řada drezurních olympijských jezdců, s kterými i nadále úzce spolupracujeme.

 

 

Jaký byl další osud, jak říkáte, „Silkoše“? Jak těžké bylo vaše společné loučení?

 

Každá pohádka ale jednou končí. A v koňském světě je dost důležité si přiznat realitu. Myslím si, že dobrý jezdec musí znát své limity a musí rozpoznat, kdy koně posouvá vpřed, a kdy už ho začíná brzdit. Se Silkošem jsme toho prožili opravdu mnoho. Od obsednutí, CDI, až po trojnásobnou účast na MS mladých koní. Dovedla jsem ho v sedmi letech až do výkonnosti ST s tím, že i ostatní daleko těžší věci byly pro něj hračka a už o nich věděl. Každý má sen olympiádu, ale ne každá dvojice se tam může dostat. Silky na to ale má, tak jsme se rozhodli ho posunout do těch nejlepších možných podmínek, aby alespoň on ukázal, že české základy byly položeny dobře.

 

Jeho novou majitelkou je Victoria Max-Theurer což je rakouská olympionička, jejíž maminka dokonce v Moskvě olympiádu vyhrála. Silky se má jako v bavlnce, má konečně vlastní ošetřovatelku, která mu dělá celodenní program. Jsme s Vici ve velmi úzkém spojení a každý nový pokrok spolu sdílíme. Jsem šťastná, že jsme mu mohli poskytnout ten nejlepší domov.

 

 

Jak často si na něj vzpomenete?

 

Velmi často dostávám Silkošovi fotky v bláznivých situacích, takže na něj vzpomínám docela často. Naposledy mi od něj přišlo přání na Valentýna se vzkazem, že foto bylo uděláno na třetí pokus, protože dvě kytky, které byly před ním postaveny, sežral…

 

 

Patříte k lidem, kteří mají ve stáji vždycky nějakého svého oblíbence, nebo se od toho snažíte spíše oprostit?

 

Oprostit se od toho nedá. Jasně, že se snažím být spravedlivá a mám klientské koně vlastně úplně stejně ráda jako svoje. Občas, když se mě někdo zeptá, kolik mám svých koní, musím se vážně zamyslet, protože je mám všechny tak spojené, že vlastně nevím. Ale výjimka potvrzuje pravidlo a vždy se tam najde nějaký jedinec, kterému by to nejvíc slušelo u nás v obýváku. Tohoto postavení si už léta užívá Filipa, která si ho samozřejmě plně zaslouží a toho, že si může dělat úplně vše, co se jí zalíbí, v žádném případě vůbec nezneužívá. Tak to máme my profesionálové.