Zažili spolu přelomový výsledek v dubajské poušti, ale i celou řadu krásných momentů doma. Táňa Terberová na svého oblíbeného parťáka nepřestává vzpomínat, třebaže třináctiletý shagya arab Kánon z jeníkovského chovu dnes už stojí v jiné stáji.
"Důvodů existuje nespočet, ale těmi hlavními jsou naše čtyři dokončené sezóny, skvělé úspěchy a společná cesta od nejnižších soutěží až po ty nejnáročnější v naší disciplíně," říká Táňa v nové rubrice serveru Jezdci.cz "Nezapomenutelný kůň".
Jak a kde jste se potkali poprvé, jaké byly vaše společné začátky?
Kánonka si mamka přivezla domů v jeho čtyřech letech jako svého budoucího závoďáka. Pamatuji si, že jsem ho neměla ráda. Tehdy jsme měli víc koní, než jsme dokázali odjezdit a práce s nimi samozřejmě bylo nad hlavu. Další jsme rozhodně nehledali. Tahle koupě byla spíš shodou okolností a mně připadala zbytečná. Kánon byl pro mě tenkrát jen kůň navíc.
Jednou mě maminka požádala, abych ho vzala ven, protože nestíhala. Plánovala jsem jít jen na hodinu kroku, jela jsem bez sedla a po půl hodině se měla otočit domů. Najednou jsem si uvědomila, že mě to baví. Cestu jsem si o kousek prodloužila, pak ještě a ještě, a tehdy se zkrátka můj pohled na tohle zvíře změnil o 100 procent.
Úspěchů máme za sebou spoustu a jen malá část z nich se dá zapsat v číslicích do tabulek nebo poskládat do slov. Prvním opravdovým vytrvalostním úspěchem zřejmě bylo vítězství na 80 kilometrové trati národní soutěže v roce 2012 v Mostě, kde jsme vybojovali zlato v cílovém dostihu proti Lucii Škábové, která tehdy vítězila snad v každém závodě, na jehož start se postavila. Pamatuji si, že pro mě jako třináctiletou začátečnici to tehdy byla obrovská výzva, kterou jsem v sedle svého skvělého parťáka pokořila. Navíc šlo o mé první vítězství vůbec.
Dokážete říct, čím si vás Kánon tak získal a v čem vás třeba jako jezdkyni posunul dál?
Věřím, že každý kůň dá člověku něco svého, něco podstatného, a to právě onoho jezdce formuje. Kanýsek mě ale nepochybně naučil nejvíc. Z velké části ze mě udělal jezdce, kterým jsem dnes. V průběhu pěti let, které jsme spolu strávili, jsem se na něm vedle jezdeckých dovedností učila hlavně chápat svého koně, porozumět mu. Poznat nejmenší náznaky jeho nepohodlí, vycítit, kdy po něm můžu chtít víc a kdy je lepší s hrdostí sklonit hlavu.
Kánon ve mně vytvořil základ opravdového vytrvalce, který musí najít ve svém koni oporu a na oplátku se vynasnažit být podporou na trati jemu… Nejvíc si mě získal asi svou nezdolností. Byla jsem dítě a on mladé zvíře. Dělala jsem chybu za chybou, častokrát jsem se mýlila, ale tenhle kůň jako by mě vždycky dokázal přenést přes to nejhorší. Byly chvíle, kdy jsem se cítila bezradná a ztracená, ale spolu jsme to nikdy nevzdali. Jeho vytrvalost v nejširším smyslu slova neměla hranice.
Jaké měl základní charakteristické znaky?
Pro Kánona byly pověstné klid a rozvaha. Doma na něm dokázaly jezdit i děti. Začátečníci se na něm svezli na procházku, a přece měl dost síly a temperamentu, aby v nejtěžších závodech bojoval až do cíle. Doteď ho považuji za jednoho z nejhodnějších koní, jaké jsem kdy poznala.
K jeho dalším skvělým vlastnostem patřily také ochota a důvěra v člověka. V závodech jsem nic nemilovala víc než klid a jistotu na startu, kde se soupeři dohadovali se vzrušenými koňmi, zatímco já jsem s volnou otěží krokem kroužila kolem nich. A přece na trati stačilo požádat a on běžel tak rychle, jak jen bylo potřeba. Vydal by ze sebe i poslední zbytky sil, jen kdybych chtěla.
Měl nějaké speciální libůstky ve stáji nebo pod sedlem?
Asi ani ne. To spíš já jsem ho ráda objímala kolem krku a odpočívala, zatímco on mi s klidem usínal na rameni. To byly chvíle, které nás poutaly víc a víc.
Vybavíte si nějaké veselé historky nebo zajímavé zážitky? Co naopak společné slabé chvilky?
Vzpomínám si, bylo mi asi třináct let, Kánon si prožíval svou obdobu puberty a vyklopil mě asi 7 kilometrů od domova, kvůli spadlému klasu kukuřice. Předtím pokaždé, když jsem sletěla, stačilo počkat na místě a on se vrátil. Jenže teď se nevracel. Ten den jsem si taky zapomněla telefon, s nímž jinak povinně vždycky jezdím, a tak jsem s největším sebezapřením vyrazila pěšky domů.
Bylo parné léto, takže 7 kilometrů chůze v kopcích nebyla úplná legrace. Doma nebyl nejen kůň, ale ani rodina, a tak jsem na svém dalším koni zahájila pátrání. Unavená, ale stále úporně volající jsem nakonec Kánona našla na místě, kde jsem předtím spadla, bez zájmu okusujícího právě ten spadlý klas kukuřice, který ho předtím tak vyděsil. Když mě uviděl, líně se ke mně doloudal a stále žvýkaje kukuřici se na mě díval, jako by se ptal, kde jsem byla tak dlouho. Tehdy mě vážně zamrzelo, že jsem na něj předtím nepočkala o chvíli déle.
Kterých společných úspěchů si ceníte nejvíce?
Naším největším úspěchem je bezesporu ten poslední. Šlo o nejdelší jednodenní soutěž naší disciplíny, tedy 160 km, které jsme spolu pokořili v dubajské poušti. Byl to první závod této kategorie pro nás oba, a k tomu jsme se museli potýkat s velice náročnými podmínkami. Byli jsme první česká dvojice pozvaná na tuto prestižní soutěž a stále nám oběma chyběly zkušenosti. Na startu tehdy stálo 172 dvojic z celého světa, vzhledem k opravdu tuze náročným podmínkám jich dokončilo pouze šedesát. A mezi nimi na 25. příčce jsme neznámo jak dokončili výbornou rychlostí my. Mladá a nezkušená česká dvojice, od které se čekalo spíše, že se zařadí do zástupu těch, které trasa pokořila.
Ještě větším překvapením pak bylo druhé místo v žebříčku "overseas" koní, tedy těch, kteří na tento závod netrénovali v pouštních podmínkách a byli tak značně znevýhodněni. Před námi v tomto hodnocení stál jen španělský kůň jedné z nejvýznamnějších světových jezdkyň, mimo jiné dvojnásobné mistryně světa a mistryně Evropy, Marie Alvarez Ponton. Tenhle výsledek považuji za nejlepší ve své dosavadní kariéře. A věřím, že ještě dlouho jím i zůstane.
Jaký byl Kánonův další osud? Jak těžké bylo vaše společné loučení?
Naše loučení bylo bohužel velice těžké. Po výsledku, kterého jsme dosáhli na dubajské 160, se o Kánona začali zajímat tamější trenéři a jak jsme se prodírali v průběhu závodu výsledkovou listinou výš a výš, začali nabízet částky, jež si moji rodiče nemohli dovolit odmítnout. Tehdy jsem přišla o parťáka. Jeden večer jsem mu plakala u nohou dojetím a děkovala za neuvěřitelný výsledek, a o den později jsem přes slzy už ani nenašla slov. Letěla jsem domů, zatímco on zůstal tam.
Můj dík patří úžasně ochotným lidem z jeho nové stáje. Přestože jsem tehdy nevěřila, že Kánona ještě někdy vůbec uvidím, o pár měsíců později jsem dostala ten nejúžasnější dárek v podobě návštěvy, kdy jsem si na něj přes přísná pravidla a velmi striktně profesionální přístup dokonce mohla na chvilku sednout. Pak už jsem se s ním rozloučila nadobro. Žádný kůň nikdy nedokáže zaplnit prázdné místo, které ve mně po odletu z Dubaje zůstalo.
Jak často si na něj vzpomenete?
Není dne, kdy bych si na svého parťáka nevzpomněla. Koňáci pochopí, že kůň není jen zvířetem, ale kromě přítele je leckdy i ztělesněním našich snů a nadějí, obrazem naší píle, snahy a odhodlání. Je také kouskem jezdce, jakým jsme. Každý kilometr v sedle mi připomíná tu známou bílou tvář a cval houpacího koníka, které jsem tak důvěrně znala.
Patříte k lidem, kteří mají ve stáji vždycky nějakého svého oblíbence, nebo se od toho snažíte spíše oprostit?
Právě naopak, snažím se mít ráda všechny koně. V naší disciplíně je důležitý vzájemný vztah a porozumění mezi jezdcem a koněm. I proto se vždy snažím ke všem koním, jež jedu, být chápavá a tolerantní, najít si k nim cestu, ať už jsou to klidní profesionálové nebo složitější osobnosti. Je ale pravda, že od ztráty Kánonka není kůň, k němuž bych přilnula tak blízce, ačkoli mám tu čest jezdit úžasné koně s výborným charakterem.
Foto: archiv Táni Terberové
