Milana Theimera znají příznivci klasického jezdeckého sportu jako jezdce a trenéra ve všestrannosti, často ale odbíhal k dostihům. Jeho svěřenci několikrát běželi Velkou pardubickou, on sám ji také jel. Mnoho let je svázaný s Rudnou pod Pradědem, ale z Jeseníků nepochází.

 

„Narodil jsem se v Litomyšli a tam jsem v roce 1969 začal docházet do JO TJ Jiskra Litomyšl. Začal jsem se učit „jízdě koňmo“. Nikdo z rodiny, i když všichni měli rádi přírodu, kolem koní nepracoval. Jen dědeček, když byl v 1. světové válce zajatcem v Rusku, pracoval u popa na statku a koně pak dostal na cestu domů,“ vzpomíná Milan Theimer na dávné spojení rodiny s koňmi.

 

A přestože byl ze začátku veden v litomyšlském klubu k drezuře, velmi rychle propadl všestrannosti. „Mými učiteli byli tehdy Ladislav Novotný, František Hárych a Zdeněk Jílek. Když mě vzali na vyjížďku, skákali jsme přes vše, co přišlo do cesty. Třeba lavičky nebo i přes zaparkovanou motorku,“ popisuje Milan Theimer své zážitky. Zdeněk Jílek ho ovlivnil nejvíc. „Ujal se mě a začal se mnou systematicky trénovat. To díky němu mi učarovala všestrannost, je můj velký učitel.“

 

 

První start na závodech se odehrál v roce 1973 při Ceně Primátorské hráze v Litomyšli. „Vyhrál jsem tehdy židličkovou,“ směje se Milan Theimer a dodává: „První opravdové vítězství přišlo až v roce 1975, kdy jsem vyhrál finále Zlaté podkovy v Humpolci v kategorii Bronzové podkovy. Bylo to s Bertou.“

 

V té době studoval lesnickou školu v Trutnově. Při škole fungoval jezdecký oddíl, a když tam nastoupil, rozhodlo se vedení, že pořídí koně do všestrannosti. „Vybrali jsme v Heřmanově Městci čtyřletého valacha jménem Nelson. Byl po plnokrevném hřebci Kodex a matka oboustranná Noniuska. Tehdy ve Slatiňanech byl Výzkumný ústav chovu koní a vytvořili „huntera“. Povedlo se jim to,“ líčí Milan Theimer.

 

 

S Nelsonem nebyla zpočátku jednoduchá spolupráce, ale postupně se vypracovali k úspěchům. „Trénoval jsem s ním převážně sám, na dálku se Zdeňkem Jílkem. S drezurou mi pomáhal Norbert Záliš. Když jsem pak byl zařazen do reprezentace, začal jsem pracovat s takovými velikány, jako byl major Svoboda, plukovník Novosad a později Erich Režnar,“ říká Milan Theimer o době, kdy se s Nelsonem dostal na úroveň T. V roce 1979 s ním dojel pátý na mistrovství ČSSR v Karlových Varech.

 

 

Společná kariéra s Nelsonem skončila, když odešel Milan Theimer z Trutnova do Brna na Vysokou školu zemědělskou. „Po studiích a vojně jsem nastoupil do JZD Družba Velký Týnec a v Majetíně jsem založil jezdecký oddíl, který funguje dodnes. Já jsem později dostal nabídku práce ve Státním statku Bruntál – Světlá Hora. Byl jsem tam od roku 1986 a konečně jsem se mohl koním věnovat v rámci práce,“ říká k okamžiku, kdy se jeho životní cesta spojila s dostihy.

 

„Na statku byl chov slezského norika, který jsem přímo vedl. Kromě toho tam byla i dostihová stáj a v ní vycházející hvězda Železník. Taky samozřejmě Pepa Váňa, Čestmír Olehla, Tonda Novák a další. Ve stáji, která fungovala jako běžný jezdecký klub, se připravovali dostihoví i sportovní koně, ale jako zájmová činnost. Prostě obyčejný klub, kterých tehdy bylo mnoho. Tam jsem konečně také mohl alespoň občas zaskočit do dostihu, třeba když se kluci „rozbili“. S dostihy jsem koketoval už dříve, military se tehdy jezdilo ještě jako kompletní soutěž, tedy při terénní zkoušce dvě klusovky, steeplechase a kros. A v tom steeplechase jsem si to vždy užíval. Jenže ono to pak v opravdovém dostihu, kdy už je vás víc a taky se jede sakra rychle, vypadá jinak. Je to obrovská škola, člověk začne chápat toho koně úplně jinak a vážit si jeho schopností,“ dodává.

 

 

V té době se v životě Milana Theimera propojily dostihy s všestranností naplno. „Podílel jsem se na přípravě koní, třeba Železníka, Paramona, Genory a dalších. Přes zimu normálně pracovali jako militaristi a na jaře po prvních halovkách v Opavě začali víc cválat a šli pak do dostihů. Statek mi tehdy koupil koně do military - Amíra.  Byl to obyčejný hnědák, ničím nezaujal, ale srdce měl bojovníka. V roce 1989 jsem s ním vyhrál mistrovství ČSSR a o rok později mistrovství České republiky,“ popisuje Milan Theimer, jak začal závodit s koněm, po němž se jmenuje i jeho současné působiště JK Amír Rudná pod Pradědem. 

 

„Byl to společně s Važcem první kůň, kterého jsme měli, když jsme se po roce 1992 osamostatnili a založili jsme vlastní oddíl. S Važcem moje žena Naďa Knopová později vyhrála mistrovství republiky 1998. Ještě jsme měli také Majstra a jeho polobratra Majálese,“ jmenuje Milan Theimer dalšího výrazného koně jeho kariéry bělouše Majálese. Společně závodili na tehdejší úrovni dvou hvězd, dnes tří hvězd, v Polsku, Rakousku nebo Francii.

 

 

Zkušenosti má Milan Theimer i s Velkou pardubickou steeplechase, a to ve více rolích. V roce 1992 nastoupil na start nejslavnějšího tuzemského dostihu v sedle polokrevné Monky. „Nejvyšší ambice jsem neměl, ale chtěl jsem alespoň dokončit. Jenže to byl ten ročník, kdy „ochránci“ zvířat svými protesty narušili průběh dostihu, kvůli nim došlo na Taxisu k mnoha pádům, včetně mě. Ještě jsem nasedl, to se tehdy mohlo, ale za "irskou" jsem to vzdal,“ vzpomíná Milan Theimer, který potom absolvoval kurz a získal licenci trenéra dostihových koní.

 

V roce 1997 se do Rudné dostal další později známý a úspěšný kůň. „V Napajedlech na aukci jsme koupili Klipa, kterého jsme začali připravovat do dostihů. Běhal jako dvouletý a tříletý a měl i nějaká vítězství,“ popisuje Milan Theimer s tím, že Klip přešel ve čtyřech letech do klasického sportu. Jak jinak, než do všestrannosti. S Naďou Knopovou v sedle startoval na mistrovství republiky v Humpolci i na mistrovství světa mladých koní v Lion D´Angeres. 

 

 

„V zimě na přelomu roku 2004 a 2005 jsem byl na práci v Anglii a po návratu jsem začal znovu připravovat koně do dostihů. Domluvil jsem se tehdy s panem Hájkem, který koupil Albertovec, a Klipa jsme jim prodali s tím, že bude startovat ve Velké. Hned za rok se Klip postavil na start s Jardou Myškou, který ho perfektně odjezdil. Po chybě na velké vodě dojel pátý. Potom jsem dostal další koně do tréninku a v roce 2008 už jsem měl na startu Klipa a Amant Grise,“ dostává se ve vzpomínkách Milan Theimer k ročníku, který byl tragický.

 

„Všechno šlo jako na drátku, až na „náměstí“ Marek Stromský, který jezdil Amanta, ze špatné strany objel točný bod. Vlivem toho Klip s Faltejskem ztratili rychlost a na prodlouženém Taxisu si Klip po pádu zlomil nohu a musel být utracen. Mezitím v rekordním čase Amant proběhl cílem, ale vzápětí byl diskvalifikován. Poslední kapka byla, že v noci zemřel majitel Albertovce pan Hájek.“

 

Na dostihy ale Milan Theimer nezanevřel. „Život šel dál. Přišli noví koně do tréninku, mezi nimi Charme Look. Jako tříletý vyhrál rovinu a jako čtyřletý hned v prvním startu ve steeplechase zvítězil. A pak skoro pokaždé. Jenže po dvou úspěšných sezonách došlo k drobnému zranění a koně mi majitelé vzali. Dali je do tréninku k Martině Růžičkové. Tam pak Charm Look vyhrál Velkou pardubickou,“ vrací se Milan Theimer k posledním velkým aktivitám v turfu.

 

 

Vedle jezdecké a trenérské kariéry působil Milan Theimer mnoho let v České jezdecké federaci. „Od roku 1999 jsem byl předsedou disciplinární komise, a to na tři volební období. Potom jsem byl zvolený viceprezidentem pro sport, což trvalo do roku 2015. Když skončil jako prezident Jaroslav Pecháček, skončil jsem také,“ říká. 

 

„Rezignoval jsem na nějaké funkcionaření, a je mi dobře. Už ani netrénuji, chodím na částečný úvazek učit na zemědělskou školu do Olomouce. Doma jsem si udělal radost, když jsem postavil oboru s daňky. Stáj a koně jsem přenechal ženě a dcerám a pomáhám jim s drobnostmi, pracuji s traktorem, dělám krmení. Taky u nás buduji menší závodiště, každý rok děláme závody ve všestrannosti. Jsou určené spíš pro mladé koně, do ZL. Aby získali odvahu, chuť cválat, sebevědomí. Seznámí se s různými profily, terénními nerovnostmi, aby se trochu takzvaně rozchodili. Takže já si teď tak hraju a na koně se chodím jen dívat,“ uzavírá Milan Theimer. 

 

Foto: poskytl Milan Theimer