Římská říše byla nejmocnějším státem starověku, spolu s antickým Řeckem položila základy evropské kultury. Původně malý primitivní stát zemědělců se rozkládal na břehu řeky Tibery. Díky válečnickému založení obyvatel se stal v průběhu osmi století říší, která obsáhla většinu západní Evropy, celé Středomoří a velkou část Asie.
Hlavní vojenskou silou Říma byla vždy pěchota. Římané koně sice znali, ale dlouho jejich význam podceňovali. Chov koní byl vždy finančně náročnou záležitostí, a tak v římských legiích měli koně jen ti, kteří si je mohli koupit a vydržovat. Jízda tedy byla především prestižní záležitostí synů bohatých patriciů. Z hlediska vojenské strategie byly jízdní jednotky využívány především k průzkumu a pronásledování poražených nepřátel. V nejstarších dobách připadalo na přibližně 4.500 pěšáků 200 až 300 jezdců. Počet dostatečně bohatých mužů byl konečný. Neměli ani žádný jednotný výcvik, v podstatě se jednalo o skupiny nadšených urozených amatérů.
Římští jezdci bývali vyzbrojeni dlouhým kopím s hrotem na obou stranách, aby se v případě jeho zlomení dalo stále použít jako zbraň. Dále měli dlouhým meč určený k sekání ze hřbetu koně a také malý štít, zavěšovaný na zádech. Protože neznali třmeny, nemohli využívat pancíře a brnění. Obrněný muž se totiž bez třmenů na koňský hřbet jen obtížně dostane. Zajímavé je, že na rozdíl od všech starověkých civilizací Římané válečné vozy nikdy do své armády vůbec nepřijali, a to ani pro své velitele.
Podceňování jezdectva se ovšem římské armádě několikrát silně vymstilo. Největší lekci o důležitosti jízdy dostala ve slavné bitvě u Kann v roce 216 před naším letopočtem. Tam stála římská republika proti největšímu vojevůdci Kartága Hannibalovi. Římané postavili k bitvě 80.000 pěšáků, ale jen 6.000 jezdců. Hannibal disponoval sice jen polovinou pěšáků (asi 40.000), ovšem měl přes 10.000 vynikajících jezdců. Byli to především jeho keltští spojenci a nejrychlejší jízda té doby, afričtí Numiďané.
V bitvě u Kanny Hannibal postavil své jezdce na boky své armády a ti římskou jízdu zcela rozprášili. Tak se obrátili do zad římských legií. Hannibal Římanům uštědřil asi největší porážku v jejich historii.
Numiďané museli být fascinující jezdci, protože podle dobových svědectví jezdili nejen bez sedel a přikrývek, tedy na holém koňském hřbetu, ale i bez uzdění a bosi. Většinou koně řídili jen provazem přehozeným kolem jeho krku a tupým koncem oštěpu, kterým ho šťouchali do krku. Římané numidské koně podceňovali, připadali jim „malí a hubení“, nicméně rychle zjistili, že dobře vykrmení koně římských aristokratů jim ani zdaleka nedostačují rychlostí a vytrvalostí. Numidští koně jsou považování za předky dnešních berberských koní a z nich vyšlechtěných andaluzanů a dalších španělských plemen.
Je zde třeba přiznat, že římští velitelé se z této drsné lekce dokázali velice rychle poučit. Jejich prvním krokem bylo „koupení“ vlastní numidské jízdy. Přiměli numidského krále Massinissu, aby Kartágo zradil a dal své jezdce do služeb Říma. Právě tato zrada asi hrála hlavní roli v porážce Kartága v bitvě u Zanny, což byl začátek konce tohoto mocného afrického státu.
Dalším krokem, který vedení římských legií učinilo, byla profesionalizace a rozšíření vlastní římské jízdy. Do budoucna už každá legie měla svou vlastní jízdní podporu ve výši 400 jezdců, rozdělených po čtyřiceti do deseti družstev zvaných turmy.
Koně začal legiím kupovat stát, takže členem jezdectva se už mohl stát prakticky kterýkoliv obratný legionář i z nižších vrstev. Mladíci z „dobrých rodin“ si ovšem stále mohli držet své vlastní soukromé koně, takže vstup do jezdectva se stal pro prosté vojáky vstupem do lepší společnosti. Služba u jezdectva se tak stala velice prestižní záležitostí, dokonce se z této skupiny vojáků postupně vyvinula zvláštní společenská třída zvaná Equites, což se obvykle překládá jako rytíři. – Ostatně české slovo rytíř, původně německy Ritter, je také odvozeno od slovesa reiten, tj. jezdit na koni. – Pokud se příslušník jezdectva nějak provinil, byl potrestán odebráním koně a následným propadem ve společenském žebříčku.
Sám Gaius Julius Caesar byl vynikajícím jezdcem. Za svůj oblíbený trik považoval ovládat koně v plném cvalu s rukama spojenýma za zády. Dokonce podle historika Plutarcha si svého koně vychoval od hříběte, protože měl tělesnou zvláštnost. Jeho kůň měl kopyta rozčleněná do podoby prstů. Podle jednoho proroctví měl takový kůň totiž nosit samotného pána světa. V době válečných tažení do Galie Caesar ze hřbetu svého koně i úřadoval, diktoval z něj dopisy a listiny písaři sedícímu vedle něj na voze.
Vysoce populární byly v Římě vozatajské závody. Původním místem jejich konání bylo největší římské sportoviště Circus Maximus, které mohlo pojmout až 200.000 diváků. Tyto závodní dny se nazývaly Equrria, konaly se dvakrát v roce a začínaly slavnostním průvodem celým městem s předvedením závodních koní. Nebyly to pouze závody jednotlivců, ale soutěžily mezi sebou závodní stáje, podobně jako je to dnes u závodů Formule 1. Stáje se rozlišovaly podle barev a bohů, kterým byly zasvěceny. Bílí patřili nejvyššímu bohu Jupiterovi, Rudí bohu války Martovi a Zelení bohyni lásky Venuši. Císař Nero k nim později přidal ještě zlatou a purpurovou.
V závodní den se jelo celkem 24 jednotlivých závodů dvojspřeží a 12 čtyřspřeží. Závodilo se na trase o přibližné délce 4200 metrů, což bylo sedm kol po asi 600 metrech dlouhé písečné dráze. Závodů se vždy účastnila spřežení vedená jedním stojícím vozatajem. V průběhu závodů se jednotliví vozatajové snažili navzájem vytlačit z dráhy. Povoleno bylo vlastně vše, i šlehat soupeře bičem nebo do něj najíždět. O nehody a úrazy nebyla proto nouze, ovšem nikdy nebyly důvodem pro zastavení závodu. Trosky vozů, zranění koně a vozatajové byli odstraňování personálem během klání, aby nepřekáželi.
Atraktivitu pro publikum zvyšovaly i sázky, které mezi sebou diváci uzavírali. Závod skončil, když vítězný vůz projel cílem, a pak následovalo čestné kolo, během něhož na vítězné spřežení házeli úspěšní sázkaři z publika mince ze své výhry. Některým vozatajům se díky odměnám a sázkám podařilo i značně zbohatnout a stát se skutečnými celebritami, podobně jako tomu bylo u nejslavnějších gladiátorů. Asi nejznámějším vozatejem byl Gaius Appuleius Diocles, který bývá označován za nejbohatšího sportovce historie. Za svou kariéru vydělal své stáji 36 milionů sesterciů, což podle historiků odpovídá asi dnešním 15 miliardám dolarů. Závodil ve více než 4.250 závodech a v plné třetině z nich zvítězil.
Nejen vozatajové, ale i koně mohli v Římě získat zcela prestižní postavení. Důkazem toho je příběh bílého hřebce jménem Incitatus, což znamená Cválající nebo Rychlý. Incitatus byl závodní kůň, kterého podporoval i sám císař Caligula. Římský autor Suetonius zapsal, že Caligula nechal svému oblíbenému koni postavit stáj z mramoru se žlabem ze slonoviny a pokrývkami z draných purpurových látek zdobených drahokamy.
Hřebec měl osmnáct placených sloužících, kteří se o něj starali, krmili ho a vodili. Před Incitatovými závody museli sloužící v noci odhánět ze stájí každého, kdo by dělal hluk a koně tím rušil ze spánku. Císař sám posílal ze své kuchyně víno, které mu mělo být přidáváno do ovsa. Také přímo při závodech prý nesmělo na císařův příkaz publikum hlučet, aby koně nevyrušilo ze soustředění. Když Incitatus ukončil kariéru, věnoval mu císař celý dům a ten používal Caligula s oblibou jako místo konání večírků a hostin, kde jako hostitel byl uveden sám hřebec Incitatus. Ten prý na těchto slavnostech jedl spolu s urozenými hosty ze stejných zlatých mis a pohárů. Podle autora Cassia Dia měl nakonec Caligula v úmyslu jmenovat Incitata dokonce do hodnosti konzula, což by zhruba odpovídalo dnešnímu předsedovi vlády. Prý tím chtěl nejen prokázat úctu svému oblíbenému koni, ale i vyjádřit naprosté pohrdání senátem. K tomu jmenování ovšem nakonec nedošlo, protože Caligula byl dříve pro své výstřednosti a pýchu zavražděn.
Ve snaze získat co nejlepší koně pro závody i armádu prováděli Římané cílenou plemenitbu především ve snaze posílit jejich výšku, vytrvalost a rychlost. Do Říma byli importování koně numidští a arabští ze severní Afriky, ohniví koně ze severořecké Thessalie, vytrvalí koně Skytů, mohutní koně perských obrněných jezdců, stejně jako odolní a skromní koně Keltů a chlupatí koníci Germánů.
A nejen své koně, ale i jezdecké válečníky získávali Římané ze všech koutů tehdejšího známého světa. Jízda postupně hrála stále větší roli v římských válkách a zároveň s tím, jak se zlepšovala kvalita koní, pomalu vznikala těžká kavalérie, která pak dominovala válečným polím po většinu středověku.
Zdroje: Homo Militaris, Válečníci starověku (Klučina, Romaňák, Finková, Pokorná); Bojové techniky starověkého světa (Anglim); Životopisy dvanácti císařů (Suetonius); Dějiny antického Říma (Grant); Vítězové na Kartágem (Kovařík); Římští legionáři (Cowan)
Foto: Wikimedia Commons - Elliott Brown, Victor Adam, Marie-Lan Nguyen, Zemanta
