„Byla jsem z pádu vyděšená, ale fascinace ze zážitku byla silnější.“

Pamatujete si ještě, kdy jste se poprvé posadil/a na koně? Kdy a kde to bylo? Jaké to ve vás zanechalo dojmy? Kdo vás ke koním přivedl?

Ač tomu je už mnoho let, tak si to pamatuji. Chodila jsem ještě do školky a děda mě vzal za jeho kamarádem, který mě posadil na svou tažnou klisnu a chodili jsme po dvoře jeho statku. Ovšem kobylce se má přítomnost nelíbila, postavila se na zadní a já jsem spadla. Byla jsem z pádu vyděšená, ale fascinace ze zážitku byla silnější, takže vzpomínám jedině v dobrém. Právě můj dědeček mi vyprávěl o zážitcích u koní z jeho mládí a tam se zrodila má vášeň.

Věnujete se vaší disciplíně od vašich jezdeckých začátků? Vyzkoušela jste někdy i jinou jezdeckou disciplínu? Čím je pro vás vaše disciplína jedinečná?

Začínala jsem na školních ponících, ale jeden čas jsem se pokoušela o drezuru i parkur - uzavřené prostory ale nejsou můj šálek kávy. Ve vytrvalosti je úžasná právě ta volnost. Cváláte krajinou, do kopce, z kopce, sama si rozhodujete o chodu i rychlosti. Přestože je to sport se vším všudy, tak je to především obrovský relax. Tréninky jsou v podstatě příjemné vyjížďky do přírody.

Kdy a kde jste absolvoval/a své první oficiální závody? S kterým koněm to bylo? Jak jste se na start sportovní kariéry připravoval/a a jakého jste dosáhla výsledku?

Bylo to v dubnu 2016 v Mimoni s klisnou Pretoria Symphonie. Měly jsme za sebou několik hobby soutěží, takže jsme věděly, co nás čeká a přípravy nebyly jiné než dříve. Tento závod byl velmi zábavný, protože se nám povedlo přehlédnout značení, ztratily jsme se v lese a trať si protáhly o 6 km. I přesto jsme ale byly sedmé z třinácti dokončivších, takže na první oficiální závody to byl určitě úspěch.

Kdo vás v začátku vaší jezdecké kariéry nejvíce ovlivnil? Co byly zpočátku vaše silné a slabé stránky? Kterým lidem vděčíte za to, čeho jste ve své jezdecké kariéře dosáhla?

Po koupi Pretorie Symphonie jsem jí měla ustájenou u „bratrů“  Bláhových, kteří nás přivedli k tomuto krásnému sportu. Mou slabou stránkou byla určitě kondice. Zprvu jsem byla po závodě hodně unavená. Naopak silnou stránkou byla empatie. Jsem ráda, že právě empatie vládne i v mém týmu, bez kterého by naše účast na vyšších závodech nebyla reálná. Jak jsem uvedla již v medailonku k mistrovství ČR, do tohoto týmu řadím svou rodinu, Lucku Škábovou, Zuzku Žežulkovou a Hanku Kellnerovou. Asi po sté děkuji, ale nikdy to nebude dost za to, co pro nás dělají.

„Kůň i jezdec by měli závodit hlavně s radostí a v těžkých chvílích se nevzdávat.“

Kolik koní vám již prošlo rukama? Na které z nich nejraději vzpomínáte? Který z nich byl, nebo je, tím nejvíce výjimečným?

Za 15 let aktivního ježdění jsem seděla na desítkách koní a každý mi dal něco. Nejraději ale vzpomínám na tři koně - Bady, kříženec, o kterého jsem se starala jako malá a shodou okolností běhal vytrvalost, ačkoli v tu dobu jsem neměla tušení, co to znamená. Dále se přesouváme do přítomnosti, kdy v mém srdci jsou moji dva koně - Napoli Ramone si mě získal pro svoji velmi milou povahu a práce s ním je opravdu relax. Kupovala jsem ho jako tříletého z pastviny a nyní má za sebou soutěž stupně L 60 km. Naopak Pretoria Symphonie si mě získala svou umíněností. Je to kobyla se vším všudy, ona ví, co chce a jde si za tím. Práce s ní je o poznání těžší, ale o to zábavnější.  Právě ona je nejvíce výjimečná, můj nejlepší přítel. Byl to můj první kůň a společnými silami se nám podařil krásný výsledek v rámci ČR i Evropy.

„Mám ve své klisně nejlepšího přítele, dosáhly jsme výsledků, ve které jsem si netroufala ani doufat a překonaly jsme samy sebe, takže svůj sen už splněný mám.“

Můžete zkusit porovnat, jak moc se změnily závody i sportovní úroveň v průběhu vaší aktivní kariéry? Je podle vás v dnešní době snadnější, nebo naopak obtížnější dosáhnout sportovních vrcholů? Co jsou klíčové faktory pro dosažení úspěchu právě ve vaší jezdecké disciplíně?

Vzhledem k tomu, že jsem teprve na konci své třetí sezony, těžko se mi odpovídá. Změnila se pravidla. Dříve byla omezena maximální povolená rychlost na 16km/h a nyní je převážně neomezená, což je ze závodního hlediska výhoda, protože vyhrává opravdu ten nejlepší, nejrychlejší. To je i důvod, proč je obtížnější se umístit na předních příčkách v rámci ČR. Na mezinárodních závodech omezení nebylo, pokud vím, nikdy, ale rychlosti vítězů stoupají k závratným číslům. Pro české koně a jezdce je velmi obtížné se umístit především v zemích středního východu, které udávají trendy vytrvalosti, protože naše výchozí podmínky jsou diametrálně odlišné. My máme problém zazářit v jejich prostředí a podle mě by oni měli problém v tom našem. Klíčový jak pro koně tak i jezdce je zdravotní stav. Koně jsou během závodu pravidelně kontrolováni veterinářem, který rozhoduje, jestli bude kůň pokračovat do další etapy. Kůň, který kulhá nebo má metabolické problémy, není puštěn dál. Obecně by ideální vytrvalostní kůň měl být kompaktní, ani dlouhý, ani krátký, rovné silné nohy, pevná záda, dlouhé svaly, ale ani koně, kteří tyto body nesplňují, nejsou výjimkou a velmi hezky se umisťují. Jezdcovo zhoršené zdraví se projeví na jeho únavě a případné nerovnosti v sedle, což může vést k přetížení koně a následnému vykulhání. Pro jezdce obecně, a u vytrvalostních jezdců dvojnásob, je klíčová rovnováha. Kůň i jezdec by měli závodit hlavně s radostí a v těžkých chvílích se nevzdávat.

Jaké sportovní ambice jste měla při svých závodních začátcích, o čem jste snila, a jak se tyto cíle postupem času měnily? Jaký je váš současný jezdecký sen, čeho byste rád dosáhla?

Po dokončení prvního závodu, hobby stupně Z 40 km, jsem chtěla jednou hobby stupně Z vyhrát, což se nám podařilo hned druhý závod. Do oficiálních závodů jsem přešla, protože jsem věřila, že Symphonie zvládne soutěž L 60 km. Cílem bylo úspěšně dokončit bez ambic na umístění a podařilo se. Ještě téhož roku jsme se potýkaly se zdravotními problémy klisny, chtěla jsem naši kariéru ukončit. Po několika měsících Symphonie nejevila známky problému a kontrolní rentgen vypadal přijatelně. Při správném managementu a s novým sedlem byla schopna práce bez omezení. Přišla řada na další metu – S 80 km. Do závodu jsem šla s obrovskou pokorou, ale odcházela jsem opět s hřejivým pocitem dokončení a chtěla jsem víc, věděla jsem, že na to má. Před startem první CEI2* 120 km jsem cítila naprostou paniku, strach a odpovědnost za její zdraví. U takových soutěží opravdu nemáte možnost si to zkusit doma. Je to hop nebo trop. Nic mezi tím. V cílové rovince jsem věděla, že je všechno v pořádku, můj tým na mě radostně křičel, slzy se mi vehnaly do očí a sotva jsem dýchala, ale nikdy na ten nádherný pocit nezapomenu. O měsíc později jsem si chtěla splnit další sen – účast na MČR, ale Symphonie neměla dostatečný čas na regeneraci a bylo mi jasné, že se to v pozdějších etapách závodu projeví a měla jsem v plánu jí při jakémkoli zdravotním problému ze závodu stáhnout. Zdravotní problém nepřišel, únava se projevila, ale přesto její výkon stačil na získání titulu. Nyní nám zbývá poslední nedosažená meta v jednodenních soutěžích, a to 160 km, před kterou stojí spoustu práce a ještě víc štěstí. Je dost možné, že nás do této soutěže ani nikdy nepřihlásím. Mám ve své klisně nejlepšího přítele, dosáhly jsme výsledků, ve které jsem si netroufala ani doufat a překonaly jsme samy sebe, takže svůj sen už splněný mám.