Pamatujete si ještě, kdy jste se poprvé posadila na koně? Kdy a kde to bylo? Jaké to ve vás zanechalo dojmy? Kdo vás ke koním přivedl?

Jako panelákové dítě jsem to neměla úplně jednoduché a ani v rodině žádný koňák nebyl. Ale já měla jasno už od dětství a asi i pro to jsem si vybrala střední zemědělskou školu, protože na školním statku byli koně.

Samozřejmě jsem se přihlásila do kroužku jezdectví a poprvé jsem si sedla na koně. Do dneška si to pamatuji. Koně krásně voněli a hřáli. Ten pocit mě dodnes neopustil. 

„Dlouhé hodiny v sedle koňského parťáka z vás udělají nerozlučnou dvojici."

Věnujete se vaší disciplíně od vašich jezdeckých začátků? Vyzkoušela jste někdy i jinou jezdeckou disciplínu? Čím je pro vás vaše disciplína jedinečná?

Začátky byly, jak už jsem psala na školním statku, klasická jízdárna, vyjížďky, menší překážky. Po škole jsem vyrazila na zkušenou a začala pracovat v dostihové stáji u Františka Vítka. Měla jsem tu čest pracovat vedle legendy Vlastimila Smolíka a učit se vše potřebné o trénování, ošetřování, krmení i léčení různých koňských neduhů a nemocí. Myslím, že to bylo to, co mi dalo dostatek zkušeností, abych si mohla pořídit svého vlastního koně. Dostihový svět ale nebyl to, co mě úplně nadchlo.

Dozvěděla jsem se o vytrvalostním ježdění a od samého začátku jsem nepochybovala, že je to přesně disciplína pro mě. Dlouhé hodiny v sedle koňského parťáka z vás udělají nerozlučnou dvojici. Ten vztah je strašně silný. Musíte spoléhat na jeho schopnosti, věřit mu a on musí věřit vám, že určíte přiměřené tempo, které mu neublíží.

Kdy a kde jste absolvovala své první oficiální závody? S kterým koněm to bylo? Jak jste se na start sportovní kariéry připravovala a jakého jste dosáhla výsledku?

První vytrvalostní závody jsem jela ve Lhotě u Konice, tuším, že na 15 km s koně Fahtimem. Přesto, že jsem o vytrvalosti hodně četla, bylo všechno úplně jinak. Závody jsme ale dokončili myslím na třetím místě.  Příprava před závody byla samozřejmě nepřiměřeně velká. Ale to je začátečnická chyba všech vytrvalců. Až se zkušenostmi a věkem člověk pochopí, že na krátké závody není potřeba žádná speciální příprava. Stačí zdravý a přiježděný kůň, který pravidelně chodí pod sedlem.  

Kdo vás v začátku vaší jezdecké kariéry nejvíce ovlivnil? Co byly zpočátku vaše silné a slabé stránky? Kterým lidem vděčíte za to, čeho jste ve své jezdecké kariéře dosáhla?

Tak tady vás asi zklamu. Zkušenosti a znalosti jsem získávala spíš od koní, než od lidí. Vytrvalostní ježdění není moc o trenérech, kteří by vám pomohli. Ale asi i díky tomu si disciplína zachovává amatérský ráz, kdy většina jezdců má doma jednoho či dva koníky a s těmi závodí.

„Závody jsou o hodně rychlejší."

Kolik koní vám již prošlo rukama? Na které z nich nejraději vzpomínáte? Který z nich byl, nebo je, tím nejvíce výjimečným?

Na koni jezdím od 15 let, těch koní bylo samozřejmě hodně. Ale moji nej jsou již zmiňovaný Fahtim, s kterým jsem závodit začínala. Je to velký srdcař, který i dnes ve 20 letech je Panem koněm a jen tak někdo si na něj sednout nemůže.

A samozřejmě Mogan, kříženec araba a hucula odchovaný u Milana Kyselého. Můj životní kůň, se kterým jsme dokázali dokončit tři mistrovství republiky, z toho dvakrát na třetím místě. S Moganem máme výkonnost v národních soutěžích T, v mezinárodních soutěžích 2*, získali jsme bronzový a stříbrný výkonnostní odznak. Za celou kariéru měl jen jednu eliminaci a to ještě mojí chybou, kdy jsme mu do kapsy do podsedlové dečky dala podkovu, abych dovážila na požadovanou hmotnost. No a podkova ho obouchala tak, že začal kulhat. Dokončili jsme spolu v oficiálních závodech 1891 km, tím se asi moc koní pyšnit nemůže.

„Časem jsem pochopila, že pro mě je výhra dokončit závod se zdravým koněm."

Můžete zkusit porovnat, jak moc se změnily závody i sportovní úroveň v průběhu vaší aktivní kariéry? Je podle vás v dnešní době snadnější, nebo naopak obtížnější dosáhnout sportovních vrcholů? Co jsou klíčové faktory pro dosažení úspěchu právě ve vaší jezdecké disciplíně?

Samozřejmě, že se vytrvalost mění. Závody jsou o hodně rychlejší. Obzvlášť ten směr, který je prosazován v arabských zemích.  Ale i po těch patnácti letech, kdy se vytrvalosti věnuji, vidím, že je spousta jezdců, kteří jezdí s citem pro koně a dokážou se povznést nad svoje ambice, aby neublížili koni. A paradoxně ti, kteří moc netlačí na pilu, to mohou dotáhnout daleko. Vytrvalost je totiž disciplína, kdy koňští sportovci, kteří nejsou zbytečně přetěžováni, mohou závodit i do vyššího věku. Jak říká náš pan veterinář: „Kdo jede pomalu, pojede dlouho. A kdo pojede dlouho, dojede daleko.“

Jaké sportovní ambice jste měl/a při svých závodních začátcích, o čem jste snila, a jak se tyto cíle postupem času měnily? Jaký je váš současný jezdecký sen, čeho byste rád dosáhla?

Myslím, že jsem si svoje ambice splnila. Začátky byly samozřejmě v tom, že jsem chtěla vyhrávat. Ale časem jsem pochopila, že pro mě je výhra dokončit závod se zdravým koněm.

Díky mým zdravotním problémům už žádné delší závody v plánu nemám. Ale moc ráda bych si odjela ještě pár závodů se svojí nejmladší dcerou Aničkou. Tak se vydala v mých stopách a věnuje se také koním.