Pamatujete si ještě, kdy jste se poprvé posadila na koně? Kdy a kde to bylo? Jaké to ve vás zanechalo dojmy? Kdo vás ke koním přivedl?

To si bohužel nepamatuji. Pravděpodobně to bylo hodně dávno, počítám tak kolem 3 let. Ke koním mé samozřejmě přivedla moje mamka. Jsme koňácká rodina, dalo by se říct již staletí. Můj pradědeček František Horník (akademicky malíř) měl své koně na statku v Lánech a byl velice blízkým přítelem T. G. Masaryka. Jezdívali spolu na vyjížďky a v kočáře. Dědečkovi koně se jmenovali Malvin a Pluto. Vždy mi o nich vyprávěla babička. Komunisti nám vše znárodnili. Nucený prodej.

„Drezura je pro mě soulad jezdce s koněm."

Věnujete se vaší disciplíně od vašich jezdeckých začátků? Vyzkoušela jste někdy i jinou jezdeckou disciplínu? Čím je pro vás vaše disciplína jedinečná?

Začínala jsem jezdit nejdříve u Zahradníků v Tuchoměřicích, a po té dlouhá léta u pana doktora Bečky na Gabrielce. K drezuře mě to vždy táhlo, ale chtěla jsem i skákat. Nejvíc jsem na koni překonala 145 cm vysoký oxer a parkur vysoký 110 cm. Nakonec jsem zůstala u drezury, ale někdy si ráda skočím pro radost. Trénoval mě několik let do parkuru pan Alois Starosta. Všichni tři moji hřebci umí skákat a baví je to jako mě. Drezura je pro mě soulad jezdce s koněm. Když je kůň dobře přiježděn, jde vše harmonicky a jednoduše. V jednoduchosti je krása. V případě, že se drezura dělá jak má, tedy bez rollkuru a jiných sadistických metod, tak ji mám ráda. Bohužel se tento nešvar začal hodně rozmáhat, ale to by bylo na dlouho a asi bych se rozčílila. :-)

Kdy a kde jste absolvovala své první oficiální závody? S kterým koněm to bylo? Jak jste se na start sportovní kariéry připravovala a jakého jste dosáhla výsledku?

Jak jsem již psala, začínala jsem u pana doktora Bečky a ten měl pouze skokové koně. Neměli jsme vlastního koně, a tak první úloha byla na Přední Kopanině na Donečkovi a Grandovi. Chvílemi to vypadalo, že pokud neopustím já koně, určitě koně opustí obdélník. Byla sranda a byla jsem první a druhá od konce. :-)

Kdo vás v začátku vaší jezdecké kariéry nejvíce ovlivnil? Co byly zpočátku vaše silné a slabé stránky? Kterým lidem vděčíte za to, čeho jste ve své jezdecké kariéře dosáhla?

Mé začátky se píší někdy kolem sametové revoluce. Nebyl internet a nic kde bych, jako dnes, mohla čerpat inspiraci. Tak jsem četla Palmana a Dobeše a poslouchala, co mi říká mamka, pan Dr. Bečka a jeho žena Jarmila. Později, když už byl internet samozřejmě Klimke a Hubertus Smith. Začátky byly těžké. Nešlo nic. Ted už je to trochu lepší po třiceti letech dřiny. :-) Mohla bych zde jmenovat desítky trenérů, ale neudělám to. Za vše vděčím na prvním místě moji mámě, a hned na druhém místě Edíčkovi. Tyto dvě bytosti jsou pro mě to nejlepší, co mě v životě potkalo, a samozřejmě ještě moje dítě Anička. Čeho jsem dosáhla? Že mě mají moje koně rádi. Mám díky naší spolupráci tři plemeníky. Dva ze tří koní jsem připravila do úrovně Grand Prix a nejsou z nich ani blázni ani nemocní koně. Třetí už pasážuje, piafuje a točí super piruety. Toho jsem dosáhla. Ceny a umístění, ty si nepamatuji.

 „Nikdy nebudu tak dobrá jako ti, co mají lepší, nebo chcete-li, dražší koně a lepší zázemí, ale asi to ani k životu nepotřebuji a moje koně už vůbec ne."

Kolik koní vám již prošlo rukama? Na které z nich nejraději vzpomínáte? Který z nich byl, nebo je, tím nejvíce výjimečným?

Jednou jsem to počítala a bylo to něco kolem 70 koní. Počítala jsem i ty, co jsem na nich seděla například jen jednou při tréninku. Můj opravdu první drezurní kůň byl Thalis a ten nejvýjimečnější je Edíček. Hodně moc mám ráda i Hajího. Bobík to je kůň jednoho pana, ten zase potřebuje mě. Když je beze mě, tak nežere, hubne a ztrácí se před očima. Je na mě silně fixovaný.

„Máme naše koně jako rodinné příslušníky, a ne jako prostředek k dosažení slávy."

Můžete zkusit porovnat, jak moc se změnily závody i sportovní úroveň v průběhu vaší aktivní kariéry? Je podle vás v dnešní době snadnější, nebo naopak obtížnější dosáhnout sportovních vrcholů? Co jsou klíčové faktory pro dosažení úspěchu právě ve vaší jezdecké disciplíně?

Světu vládnou peníze. Za peníze koupíte dobrého koně a zaplatíte dobrého trenéra. Pak máte možnost uspět. My nemáme ani jedno z toho, a tak si jezdím pro radost. Nikdy nebudu tak dobrá jako ti, co mají lepší, nebo chcete-li, dražší koně a lepší zázemí, ale asi to ani k životu nepotřebuji a moje koně už vůbec ne.

Jaké sportovní ambice jste měla při svých závodních začátcích, o čem jste snila, a jak se tyto cíle postupem času měnily? Jaký je váš současný jezdecký sen, čeho byste ráda dosáhla?

Je to až k smíchu, ale moje ambice byly alespoň jednou se zúčastnit mistrovství ČR, a zajet si CDI v zahraničí. Do svých 21 let jsem neměla vlastního koně, a proto tato představa pro mě byla sen a nedosažitelná meta.  To se vše povedlo a nyní občas si zajet na nějaké závody po CR na GP a povozit se příjemně na svých hřebcích. Také možná si připustit Edíkem a Hajdákem dobrou klisnu a mít jejich potomky. Máme naše koně jako rodinné příslušníky, a ne jako prostředek k dosažení slávy. To už mě dávno pustilo. Aktuálně je pro mě na prvním místě zdraví mého dítěte, mamky a koní!