První zmínky o koních ve starověkém Řecku nalézáme už v nejslavnějších literárních dílech starověku. V Homérových eposech Ilias s Odyssea se setkáváme s typickým řeckým pojetím koní. Symbolizovali jednak obdivované lidské vlastnosti jako jsou síla, statečnost, vytrvalost a věrnost. Zároveň byli symbolem moci a urozenosti svého majitele. Koně byli vyjádřením velitelského postavení. Homérští hrdinové na bojiště na vozech pouze přijeli, ale pak z nich sestoupili a bojovali pěšky.
Hornatá řecká krajina nebyla k chovu koní příliš vhodná, a tak se většina koní dovážela. Proto byl kůň vždy výjimečným zvířetem. Snad žádné jiné zvíře nevystupuje v řeckých mýtech tak často jako kůň. Řekové koně obdivovali a považovali hned za druhého nejchytřejšího tvora po člověku.
Vycvičený kůň stál v klasickém antickém období stejně jako menší dům ve městě, a ani péče o něj nebyla v Řecku levnou záležitostí. Ročně ustájení ve veřejné stáji stálo stejně jako roční rozpočet malé rodiny na živobytí. Koně si prostě mohli dovolit jen ti nejbohatší a urození.
O koních psala řada antických autorů. Nejznámějším dílem je práce Xenofóna, který žil přibližně v době 430 až 353 před naším letopočtem. Jeho dílo Peri hippikēs, což bývá překládáno jako „O umění jezdectví“, sloužilo jako zásadní příručka chovu koní po několik století. Xenofón jasně vysvětluje, že vycvičený kůň je výsledek vysoce odborné a trpělivé práce. Kůň nemá být lámán násilím. Pracovat má jedině dobrovolně. Právě Xenofón jako první označil jezdectví za vědu a umění. Jeho myšlenky byly také inspirací renesančním jezdcům v Itálii, kteří se řídili zásadami klasického jezdeckého umění. Na těch později vyrostlo i moderní umění jízdy na koni.
Řekové obdivovali u koní zejména jejich rychlost a majestátnost. Není tak vůbec překvapivé, že se kůň objevil i v řecké mytologii a ve výtvarném umění. Od svých reálných koní, které běžně využívali ve svém životě, ho Řekové museli nějak ozvláštnit. Nejčastěji mu přidali nějaké nadpřirozené schopnosti, nebo mu propůjčili část těla vypůjčenou z jiného zvířete nebo člověka. Řečtí spisovatelé chtěli koně dopřát také svým bohům a hrdinům, aby jim pomáhali na jejich cestách a dobrodružstvích.
Řekové museli božské koně přizpůsobit prostředí, kde se měli pohybovat, či úkolům, které měli vykonávat. Koně slunečního boha Hélia či bohyně měsíce Seléné se pohybovali po obloze, byli tudíž pro tento účel vybaveni křídly. Hlavní mořský bůh Poseidón byl obdařen koňmi, kteří se k němu dokonale hodili, byli vybaveni rybími ocasy, které je měly učinit dostatečně rychlými a obratnými ve vodním živlu. Těmto mořským koním dali Řekové jméno hippocampus, které se dnes používá pro skutečného živočicha – mořského koníka.
Mezi nejznámější mýtické koňské bytosti patřili nepochybně kentauři. Ti byli sice divocí a prudcí, ale zároveň odvážní a silní. Podle mytologie vznikla rasa kentaurů poté, co hrdina Ixión zešílel a zamiloval se do královny bohů Héry. Zeus tedy vytvořil oblak, který vypadal jako Héra a ošálený Ixión se ho zmocnil. S oblakem Ixión zplodil syna jménem Kentauros, jenž však byl také postižený ztrátou rozumu a v důsledku toho se pářil na hoře Pélion s klisnami. Zrodila se tato podivná rasa, složená z obou rodičů, tělo jejich matky dole a otce nahoře.
Většina kentaurů je líčena jako hrubí a násilničtí, ale i mezi nimi se našlo několik světlých výjimek. Byl to například Cheirón – bezesporu nejznámější postava své rasy. Na rozdíl od svých soukmenovců byl moudrý a vzdělaný. Vychoval mnoho řeckých bohů a hrdinů. Jedním z nich byl i sám bůh lékařství Asklépion, dále například Peleus, Iásón či Achillés. Cheirón měl mnoho potomků, nejznámější z nich je jeho dcera Hippé.
Zmíněná Cheirónova dcera vynikala věšteckými schopnostmi. Jednou však prozradila příliš mnoho. Předpověděla smrt vlastního otce a Asklépia. Za tuto prostořekost jí poté Zeus proměnil v rezavou klisnu. Možná až do takové historické hloubky sahají předsudky o rezavých kobylách a jejich přehnaném temperamentu.
Jedním z nejznámějších tvorů řecké mytologie je Pégasos. Jedná se o okřídleného bílého hřebce. Pégasos se zrodil z krku Gorgony Medúsy poté, co jí byla useknuta hlava. Pégasos byl unikátní́ tvor v řecké mytologii, který byl spojen s konkrétními bájemi, ale ve výtvarném umění se mimo něj objevují i další okřídlení oři. Pégasos byl zkrocen díky zlaté uzdě bohyně Athény u pramene Peiréné, který vytékal na hoře Akrokorint.
Pégasos je obvykle zobrazen s jezdcem s Bellerofontém. Pokud je zobrazen bez něj, ale s uzdou, má to vystihovat situaci, kdy zrovna shodil ze hřbetu svého jezdce pro jeho pyšnou touhu doletět až na Olymp. Na Olympu byl později Pégasos služebníkem nejvyššího boha Dia, jemuž nosil blesky a hromy. Jiná verze příběhu vypráví, že ho Zeus nechal letět dál až na oblohu, kde z něj vytvořil souhvězdí.
Zeus zapřahal do svého vozu bohy větrů čtyř světových stran. Ti na sebe také brali podobu okřídlených koní. Zeus stoupal do širokého nebe na voze taženém Eurem, Boreem, Zefyrem a Notem. Také bůh slunce Helios měl svůj sluneční vůz tažený mohutnými oři, které pouze on dokázal udržet na obloze. Jeho syn Faethón jej jednou uprosil, aby mu svoje spřežení půjčil a mohl dokázat, že je skutečně božím synem. Sluneční spřežení se ale v nezkušených rukách splašilo, seběhlo příliš nízko k zemi a začalo ji svým žárem spalovat. Tak vznikly podle báje pouště v Africe a Arábii. Aby Zeus zkázu zastavil, musel svým bleskem Faethóna srazit z oblohy.
Ale nejen božští koně mohli být pro řeckého člověka výzvou. Asi nejproslulejším koněm starověkého Řecka byl kůň Alexandra Makedonského Bukefalos. Bucephallos nebo Búkefalás – toto všechno jsou obdoby jména jednoho z nejslavnějších koní v dějinách. Makedonský král Filipos koupil Bukefala v roce 343 před naším letopočtem, avšak nepočítal s jeho temperamentem a silou. Statný černý hřebec byl naprosto nezvladatelný. Nesnesl na hřbetě žádného člověka a ani král a jeho stájníci nevěděli, jak si s koněm poradit. Každý pokus osedlat a obsednout ho končil neúspěchem. Po nezkrotném hřebci ovšem zatoužil tehdy asi dvanáctiletý králův syn Alexandr. Vsadil se s otcem, že mu drahého hřebce věnuje, pokud ho sám dokáže zkrotit.
Princ často se zaujetím pozoroval černého hřebce v ohradě, až nakonec odhalil jádro problému. Kůň se bál vlastního stínu. S opatrností se k němu přiblížil a obrátil ho čelem ke slunci. Kůň neklidně stříhal ušima a sledoval chlapce, který jen zlehka vyskočil na jeho hřbet. Tak mladý Alexandr díky inteligenci a trpělivosti zkrotil pro ostatní nezvladatelné zvíře. Poté král Filip svému synu hřebce daroval se slovy: „Makedonie je pro tebe příliš malá.“ Na Bukefala až do jeho smrti nikdo jiný nesedl.
Alexandr na něm později projel všechna svá tažení. Jednou však byl Bukefalos odcizen kmenem Uxiů. Rozlícený Alexandr nechal rozhlásit po širém okolí, že pokud mu nebude kůň okamžitě vrácen, budou všechna úxijská města srovnána se zemí a lidé v nich pobiti do jednoho. Kmen se zalekl natolik, že se Bukefalos šťastně dostal zpět ke svému pánovi.
Poslední zpráva o životě černého hřebce pochází z roku 326 před naším letopočtem. Alexandr Veliký tehdy táhl směrem k Indii, kde se rozpoutala bitva s vojskem krále Póra. Při boji však Bukefala zasáhl šíp. Kůň přesto s vypětím posledních sil donesl svého jezdce na břeh. Ten večer Bukefalos zemřel na následky zranění ve věku třiceti let. Na jeho počest nechal Alexandr založit město Alexandreia Bukephalos, které se dnes jmenuje Dželum a leží blízko Pandžábu v Pákistánu. Alexandr však svého hřebce o mnoho nepřežil. V Babylóně, nedlouho po návratu z Indie, podlehl horečce. Zemřel ve věku třiceti tří let.
Tento příběh, ale i mnoho dalších méně známých, potvrzuje, že ve starověkém Řecku koně ani pro statečné válečníky nepředstavovali zbraň nebo dopravní prostředek, ale skutečného přítele a partnera. I v tom se projevovalo vášnivé uctívání všech podob krásy, typické pro starořeckou kulturu.
Zdroje: Michael Padgett, The centaur's smile. The human animal in early Greek art., Karl Kerényi, Mytologie Řeků II: příběhy héroů, Apollodóros, Bibliotheca
Foto: Wiki Media
O koňské historii na Jezdci.cz
