Karen O´Connor patřila svého času k nejdůležitějším členům amerického týmu ve všestrannosti. Její kariéru ukončil pád v krosu, který přišel jen pár týdnů po olympijských hrách v Londýně, kde dojela v nejlepší desítce.
Přestat závodit bylo pro ni těžké rozhodnutí. „Všestrannost byla vždy výbornou výzvou, byla to vášeň. Opravdu jsem si užívala tu rychlost,“ říká. Jezdectví se Karen věnovala přes třicet let. Narodila se v roce 1958, a přestože nebyla z jezdecké rodiny, koně milovala od malička a jezdit začala už v dětství. Prvního koně jí rodiče věnovali k jedenáctým narozeninám.
V sedmdesátých letech začala závodit na mezinárodní úrovni a v roce 1986 byla zařazená do národní reprezentace. Dva roky nato absolvovala v Soulu první olympijské hry, ale soutěž tehdy nedokončila. Celkově startovala na olympiádě pětkrát v kariéře. Z „domácích“ her v Atlantě má týmové stříbro, v roce 2000 byla v Sydney v bronzovém družstvu. Nejlepší individuální umístění získala v už zmíněném Londýně v roce 2012, kdy s koněm Mr. Medicott dojela devátá.
Dvakrát uspěla na Panamerických hrách. Poprvé brala individuální stříbro v roce 2003 v Elktonu a o čtyři roky později soutěž jednotlivců na hrách v Riu de Janeiru vyhrála. Navíc přidala i zlato v hodnocení družstev.
Hvězda jménem Biko
Kariéra Karen O´Connor je spojená především s jednou koňskou hvězdou, hnědákem jménem Biko. Právě on pomohl olympijskému úspěchy v Atlantě, několikrát se s Američankou umístil v nejnáročnějších soutěžích v Badminton Horse Trials a Rolex Kentucky Three Days Event.
„Byl to dobře narostlý kůň, byl opravdu krásný a velký. Skvěle cválal, měl chuť do práce. Moc ráda jsem ho denně jezdila. Měl pravého bratra, který startoval ve Velké národní,“ uvedla na adresu plnokrevného valacha Karen.
Navíc Biko měl výbornou povahu, každý, kdo se s ním setkal, si ho zamiloval. Měl rád děti a děti měly rády jeho. V roce 1999 odešel do sportovního důchodu, který trávil na farmě, již vlastní Karen s manželem Davidem, rovněž veleúspěšným jezdcem všestrannosti. V roce 2006 vstoupil do americké koňské síně slávy. Dožil se třiceti let, uhynul v roce 2014.
Konec kariéry
Na podzim 2012 musela Karen ukončit kariéru, a to kvůli těžkému úrazu, který utrpěla při závodech ve Virginii. S klisnou Veronicou, jíž už několik let připravovala pro nejvyšší obtížnost všestrannosti, už byla skoro na konci terénní zkoušky.
„Byla to příjemná jízda v čase. Potom jsme vjely do lesíku a já jsem zpomalila, aby si Veronica zvykla na přechod ze světla do šera. Začala cválat docela splašeně. Rychle jsme se ocitly dva tři cvalové skoky od odrazu na překážce, když došlo ke kolizi mého a jejího rozhodnutí,“ říká Karen, jejíž klisna odskočila jindy, než měla a neodrazila se dobře.
„Když přistála za prvkem A, dopadla tak, že už přes prvek B neměla jak skočit. Zasáhla překážku oběma nohama a přišel pád tak rychlý, že to jsem nikdy nezažila. Nestihla jsem reagovat,“ popisuje jezdkyně.
Pro Veronicu neměl pád vážné následky. „Otočila jsem se na ni a ona seděla na zadku jako pes, nohy roztažené. Za moment se naštěstí zvedla a odklusala pryč.“
Jenže Karen na tom byla mnohem hůř. „Poprvé v životě jsem se po pádu nedokázala zvednout. Věděla jsem, že je něco hodně špatně,“ říká jezdkyně, která postupně začala ztrácet cit v rukou. Měla zlomené dva hrudní obratle a několik žeber.
Nejprve se rozhodla pro konzervativní nechirurgickou léčbu, ale hned při první kontrole zjistil specialista na hrudní páteř, že došlo k posunu, který ohrožuje míchu, a nakonec musela jezdkyně být operována. Prošla dlouho a bolestivou rekonvalescencí, ale chodí a hýbe se. Dostala nastálo šrouby do páteře, a lékaři jí řekli, že sice může dělat, co chce, ale nesmí znovu spadnout a zranit se.
„Došlo na velký rozhovor s Davidem, mojí mámou a celou rodinou. Přestože koně a jezdectví miluji, tohle bylo něco jiného, něco většího. Já jsem se rozhodovala pro lidi kolem mě. Jezdit dál bylo příliš riskantní,“ líčí Karen.
Rok po úrazu sice startovala ještě v několika parkurových soutěžích, ale vzápětí kariéru zcela ukončila. Podílí se na chodu Americké jezdecké federace i Americké asociace všestrannosti.
"Mohlo to dopadnout mnohem hůř," říká o následcích pádu. To, že nebyla zraněná fatálně, je dle jejího názoru souhra několika faktorů. Po olympiádě v Londýně byla ve vynikající fyzické kondici a v letech před tímto incidentem došlo k významným změnám v přístupu k bezpečnosti v této disciplíně. A v neposlední řadě ji zachránila kvalitní vesta a helma.
Zdroj: FEI, Practical Horseman
