NEPŘEHLÉDNĚTE! Začalo vysílat první koňské rádio v ČR. EquiRadio.cz
reklama 11D

reklama

Ze slavného jezdce politickým vězněm. Tíživé svědectví Václava Čechury

 22.07.2021 06:30 | AUTOR: Martin Cáp

ikonka

Špičkový armádní jezdec Václav Čechura připravil mimo jiné Korana k vítězství ve Velké pardubické. Méně se ví o jeho utrpení v komunistickém kriminále, kam se dostal v rámci perzekuce důstojníků v 50. letech. Sám o tom veřejně promluvil jen jednou.

reklama 12B

Byl výborným armádním jezdcem, který sbíral stejnou měrou úspěchy v parkurovém i dostihovém sedle. Štábní kapitán Václav Čechura (1912 - 1979), válečný hrdina a nositel Čs. válečného kříže 1939 či medaile za zásluhy 1. stupně, se proslavil mimo jiné unikátním kouskem: v sobotu vyhrál dva parkury v Brně, o den později slavil další úspěch na Trojském ostrově a posléze se přesunul do Velké Chuchle, kde triumfoval ve steeplechase.

Jako člen československého jezdeckého týmu byl do poslední chvíle ve hře o účast na olympijských hrách 1948 v Londýně, která však byla z politických důvodů zrušena. Ve stejné době si připsal vítězství v Memoriálu kapitána Rudolfa Poplera a druhé místo ve Velké pardubické.

Když se mnohem později jako zralý padesátník stal trenérem československé překážkové ekipy a připravil hnědáka Korana a žokeje Františka Vítka ke slavnému vítězství ve Velké pardubické 1963, málokdo věděl, že jen o pár let dříve byl Čechura spolu s řadou dalších důstojníků vězněn v nelidských podmínkách na Mírově a týrán Státní bezpečností.

Veřejně o tom mohl promluvit až během Pražského jara. V roce 1968 vylíčil nejtěžší chvíle svého života novináři Edmundu Koukalovi a chuchelskému trenérovi Miroslavu Šmídkovi v na svou dobu mimořádně otevřeném rozhovoru "Proč zmizel Václav Čechura ze závodiště", který otiskla Mladá Fronta. V týdnu, kdy začínají olympijské hry za účasti Čechurových novodobých nástupců, zveřejňujeme unikátní svědectví jednoho z nejúspěšnějších jezdců své doby v plném znění.

Pane Čechuro, dlouho o vás nebyly zprávy, až v roce 1963, kdy jste jako trenér přivedl na Velké pardubické k vítězství Korana a jeho jezdce Vítka. Co s vámi bylo předtím?

V noci 10. ledna 1950 přišli za mnou do bytu tři muži v civilu, převrátili celý byt, a pak řekli: “Pojďte s námi, my se vás ještě na něco zeptáme.” Vrátil jsem se až 15. července 1951 - z věznice na Mírově. Bez hodnosti a bez iluzí. To jsem se ale vrátil poprvé. Podruhé pak až v roce 1960.

Promiňte, to nemá žádnou souvislost, ale přesto bych se vás rád zeptal: co jste dělal za okupace?

Odbojovou činnost, která v roce 1944 vyvrcholila odchodem do brdských lesů k aktivní partyzánské činnosti. V únoru 1945 jsem byl pověřen přejít přes frontu a doručit v Košicích poselství do prezidentské kanceláře. To jsem splnil, v Turčanském Martině jsem na další cestu do Košic dostal vůz od svého bývalého spolužáka z hranické akademie B. Lenze, jenž přijal v SSSR jméno Lomský a teď byl v hodnosti náčelníka štábu I. samostatného čs. sboru v SSSR. Pak jsem se zúčastnil bojů až po Žilinu a když vypuklo v Praze povstání, byl jsem jako náčelník štábu zvláštní motorizované skupiny dán k dispozici pro služby ministra Noska a tento mě pověřil úkolem s touto skupinou zajišťovat přesun naší vlády z Košic do Prahy. Dorazili jsme tam 11. května jako vůbec první naše jednotka z východu.

Co vedlo k vašemu zatčení?

Reicinova akce nazvaná D4 - čtvrtý sled zatýkání důstojnických kádrů. Dostal jsem se do Bartolomějské ulice, tam už bylo asi 90 důstojníků, a potom mě s malou skupinkou odvezli do tajného vězení v Mladé Boleslavi. Tam jsem poprvé viděl, co se dá vidět jen v historických filmech: lidi svázané řetězy tím způsobem, že okovy na nohou byly opatřeny vzadu železnými koulemi a řetězy od nohou, připoutaných nakrátko k sobě, vedly k rukám, spoutaným v okovu na zámek. Když se tito nešťastníci pohybovali a ty řetězy chrastily, to bylo strašné. Strava tam byla taková, že jsme omdlévali hlady.

Došlo vůbec k soudu?

Po 14 dnech nás převezli do vojenského vězení na Hradčanech u Lorety, tam řádil hlavně nadporučík Pergl, který po zatčení Reicina spáchal sebevraždu. Soud byl koncem února a předsedal mu pplk. Hraba, někteří z nás ho poznali. Obhajoba neexistovala, pouze: "Mlčte, sedněte, vstaňte!" Výrok soudu byl šablonovitý a krátký: Prohlídkou u vás bylo zjištěno, že jste nedbale uchovával vojenskou literaturu. Je vám odňata hodnost a odsuzujete se do vězení II. stupně. Do štábního kapitána to byly tři měsíce, do majora čtyři a výš 6 - 8 měsíců. Ta nedbalost se týkala v mém případě učebních pomůcek ještě z vojenské akademie v letech 1934 - 1938, že takové věci nesmějí být volně v knihovně. U ostatních podobně, například u majora Býčka to byla speciálka a u majora Golda mapy francouzských bojišť v druhé světové válce. Samozřejmě, že šlo o záminku.

Ale jak jste se dostal na Mírov?

Po čtyřech měsících jsem dostal ještě s dalšími šesti propouštěcí list se slovy: "Odpykal jste si trest, jste volný." Ale jen jsme vyšli z budovy věznice, stál tam podél chodníku, který vedl k zadním vrátkám ve zdi, špalír civilistů s automaty, a ti nás hnali do autobusu, který byl přistaven těsně k vrátkám. Když jsme se ohrazovali, že jdeme domů, dostali jsme odpověď: Nežvaň a lez dovnitř… Našim ženám, které na nás čekaly a volaly, co se děje, ať nás pustí, řekli: "Rozejděte se, zítra je máte doma."

K večeru jsme se ocitli na Mírově. V místnosti, kde nás přijímali, bylo několik civilistů. Nařídili nám svléci se donaha a zeptali se každého na jméno a hodnost. Jakmile ji tázaný ohlásil, dostal od prvního facky, od druhého kopanec, třetí do něho mlátil, a tak si ho všichni předávali s povzbuzováním: "Ty svině oficírská" a podobně. Já se naštěstí hlásil jako vojín, takže jsem tomu ušel. Můj kamarád Stýblo z tohoto přivítání ohluchl na jedno ucho. Pak nám bylo řečeno: "Nemyslete si, že jste v táboře nucených prací, vy svině oficírský, ale v likvidačním a jediný východisko odtud je pro vás támhle ten hřbitov." Bylo ho oknem vidět. Mohli jsme se znovu obléci a zavedli nás do suterénní kobky, kde se za okupace, jak nám bylo řečeno, ukládaly mrtvoly vězňů. Zdi tam jsou 2,5 metru silné, u stropu okénka jen jako střílny, kamenná podlaha, hygienické zařízení - sud, který se vynášel jednou za den.

V červnu jsem psal manželce o zimní prádlo. Major Býček, rovněž známý jezdec, onemocněl těžkým zánětem ledvin a páteře. Když někdo zemřel, jako třeba pplk. Boh. Dítě na zápal plic nebo bývalý zástupce náčelníka štábu v Anglii generál Hrabovský, prohlašovali dozorci ve věku kolem 25 let: "Zas o jednu svini oficírskou míň!"

Pane Čechuro, byli jste si vědomi své neviny, byli jste vojáci. A nebylo vás málo, 200 - 300. Nenapadlo vás něco podniknout?

Nějaká vzpoura nepřicházela v úvahu. Mnozí už byli dost staří, všichni za sebou měli těžký život na frontách, ať už na východě nebo na západě, různá zranění, podlomené nervy. Z 90 procent prošli Buzulukem, Sokolovem, Duklou (dokonce byl v té době na Mírově  vězněn i hrdina SSSR Buršik), Tobrukem, byli tam i nejlepší letci z bitvy o Anglii, mezi nimi i autor známé knihy Byl jsem sestřelen plk. Fajtl nebo takový pplk. gen štábu Malina, který seděl na Mírově tři roky za Němců a teď zase, to už ho zlomilo. A víte, to zacházení, zvláště když se dozorci opili a dostali chuť na "vyslýchání", to ubíjelo.

Na nějakou intervenci jste nepomysleli?

Ale ano, vždyť mnozí se znali s generálem Svobodou i se Slánským, Noskem, Reicinem atd. I já jsem se přes manželku a příbuzné obracel na Slánského a ministra vnitra Noska. Ale nikdo nechtěl o Mírově slyšet. Na podzim jsme sepsali rezoluci a já ji jako moták poslal se špinavým prádlem domů. Brzy poté však došlo k zatčení Slánského a Reicina, velení se vyměnilo. Později přijela smíšená komise MNO a vnitra, omluvili se nám a řekli, abychom na všechno zapomněli, že po individuálním prošetření půjdeme do tří týdnů domů.

Když jsme se ozvali, že tohle všechno přece nemůže jen tak projít, bylo nám řečeno: "Buďte rádi, že jdete domů." Přitom naše rodiny byly vystěhovány z bytů a ponechány úplně bez prostředků. Plukovník Kostrhún z Brna se vrátil se zmrzačenou páteří a později se zastřelil. Dostali jsme každý potvrzení o neoprávněném věznění a lístek na vlak. 15. července 1951 jsem se vrátil domů.

A jak jste tedy žil?

Nastoupil jsem jako kopáč, to mi zprostředkoval úřad práce. Pracoval jsem rok na budování nového železničního nadjezdu na Smíchově a když to bylo hotové, přešel jsem s krumpáčem na elektrifikaci tratě Praha - Kolín - Pardubice. Major Gold dělal rok pomocného dělníka a pak konstruktéra, ale se stejným platen 200 Kčs staré měny. Jeho manželka jako učitelka nesměla učit a je tomu tak dosud. V roce 1953 mi nabídl laureát státní ceny prof. dr. ing. Václav Michal zaměstnání hlavního zootechnika na závodišti v Chuchli, což jsem přijal.

V červenci 1958 jsme se v Karlových Varech připravovali na závody, jeden den přijela Tatra 603, vystoupili dva muži, kteří se legitimovali jako orgány Státní bezpečnosti a nabídli mi cestu do Prahy, kde prý musím něco vysvětlit. Když jsem namítl, že jsem služebně vázán a nemohu se vzdálit, prokázali se zatykačem, podepsaným od prokurátora, jméno si nepamatuji. Zavezli mě do Ruzyně a okamžitě začaly v jednom tažení denní a noční výslechy (vedl je nadporučík StB Kozák, tak se podepisoval na vyšetřovací protokol. Možná ale, že to bylo krycí jméno), až jsem se doznal k spoluúčasti na dávné rezoluci, kterou jsme se chtěli dožadovat práva při internaci na Mírově a ochrany proti porušování nejzákladnějších lidských práv, protože všechny pokusy upozornit naše veřejné činitele zůstaly bez odezvy.

Jakou formou byl veden váš výslech?

Já se choval klidně a udržel nervy celé tři dny a noci. Ale pro nedůtklivější vyšetřovance, to se sedělo v rohu na trojhranné stoličce, byly ve zdi ve výši loktů upevněny železné kruhy a do těch se zamykaly roztažené ruce vyslýchaného. Slyšel jsem tam za nocí hodně nepříjemných nářků jako: "Nebijte mě, nebijte mě, proboha nechte mě!" A křik vyslýchajících. Já se přiznal, ale nikdy jsem se nedozvěděl, zda se rezoluce někam dostala. Ale myslím, že ne.

Kdy došlo k soudu?

Když jsem podepsal vyšetřující protokol, dostavil se advokát a ten mi sdělil, že v září půjdu před soud - pro velezradu. Ale poseděl jsem si v Ruzyni až do prosince. Den před Štědrým dnem mě jen v lehkých vězeňských šatech naložili v šest ráno do plechové skříně na speciálním voze a večer v sedm mě předali do věznice krajského soudu v Bratislavě. Papír, ve kterém jsem dostal na cestu kus chleba, jsem si dal na záda, protože jsem nemohl vydržet zimou, jak ten plech studil. Skříň byla velmi těsná.

Říkal jste obvinění z velezrady. Byla vám skutečně prokázána?

Na soud jsem čekal tři měsíce, a když manželka na prokuratuře v Praze urgovala uspíšení, řekli jí, že to všechno leží na ÚV KSČ. Byl jsem nejdříve na samotce, z níž jsem byl po několikrát opakované žádosti k veliteli osvobozen tím, že mi byl dán do cely nějaký vrah. Kdo to byl, nevím. Já se ho bál, když mi řekl, že sedí pro zabití. On jediný pak šel po soudu do Leopoldova v železech. Soud s naší skupinou, co se podílela na rezoluci (našli ji při prohlídce bytu u parašutisty majora Petráka v kronice z Mírova), trval 24 dnů. Bylo vyslechnuto jen několik svědků, které vedla obžaloba, prokurátor dr. Winter nepřipustil svědky ve prospěch obžalovaných. Byl jsem odsouzen na čtyři roky.

Jeden z nás, Zdeněk Gold, upozornil při posledním slově obžalovaného: "Pane prokurátore, jako není vrahem ten, kdo zabije v sebeobraně, tak nemůže být jako velezrádce odsouzen ten, kdo se jako voják brání proti bezpráví a usiluje o svá lidská a občanská práva." Soudem však nic nemohlo pohnout. Rozsudek nabyl právní moci a my byli rozesláni na různá vězeňská pracoviště. Já se dostal do Minkovic u Liberce k bižuterii, kterou jsme dělali v denních a nočních směnách na vyřazených strojích, starých padesát let.

Samozřejmě jsme měli horší podmínky, než normální vězni, nás bylo ve stejné cele namačkáno dvanáct, jich šest, oni mohli dostávat balíky, my ne, my měli při návštěvách asistenci dozorce, oni ne atd. Když mi například manželka přinesla ponožky, nedovolil mi je dát a křičel: "Zpátky, jemu stačí hadry!" Naštěstí přišla 9. května 1960 amnestie, takže jsem si tenkrát odseděl jen něco přes rok.

A vrátil jste se na své místo zootechnika do Chuchle. Protože s amnestií bylo vydáno vládní nařízení, že podnik musí potrestané vzít zpět. Bylo to tak?

To nám skutečně citovali při propuštění a potvrdil mi to i pracovní úřad na Smíchově, ale ředitel Státního závodiště Antonín Pešula (je dnes farmářem na Státním statku Hořovice) se postavil proti, že jsem pro závodiště politicky neúnosný. Na zákrok pracovního úřadu jsem se do Chuchle dostal, ale na sbírání papírů, zametání tribuny, úklid záchodů a podobně. Po výměně Antonína Pešuly (za různé vážné nedostatky) ředitelem Josefem Sýkorou jsem byl sice zařazen do funkce dostihového technika, ale v roce 1963 z důvodu soudního postihu (že jsem byl vězněn) rozhodla stranická organizace za předsednictví Stanislava Bárty o mém propuštění k 30. 7. 1963.

Podal jsem odvolání (i na ministerstvo zemědělství) a dostal tuto krásnou odpověď: "Na základě Vámi zaslaného odporu k naší výpovědi ze dne 13. května 1963 oznamujeme, že tímto rušíme výpověď, danou Vám k 1. 7. 1963. Současně Vás upozorňujeme, že rozvázání pracovního poměru budeme opakovat. V zastoupení ředitele závodiště podepsán ing. Waksmundský." Ale našli se slušní lidé a ZV ROH moje propuštění zamítl. A tak jsem mohl při svém sportu, který je mou láskou už přes 30 let, zůstat. Když vyhrál Velkou pardubickou Koran, kterého jsem připravoval, byla mi svěřena funkce trenéra překážkových koní na odloučeném úseku v Lysé nad Labem, kam dojíždím, ale s radostí.

Pane štábní kapitáne, dovolte, abych vás takto oslovil, prožil jste jako mnoho jiných hodně ponížení, potupy i trýznění, a naše společnost má morální povinnost všem postiženým dát zadostiučinění. Můžete mi ale říci, co vás udrželo dodneška při fyzickém i duševním elánu, s nímž se věnujete své práci?

Mohu děkovat, že jsem všechno přečkal se zdravými nervy a hlavou, asi hlavně díky tomu, že ze sportu tu byla síla a vůle překonat i to nejhorší. Velkou morální oporou mi byla manželka, která některé výslechy v Ruzyni protrpěla se mnou. A pokud jde o tu rehabilitaci: Po původním zamítnutí našeho odvolání rozsudkem Nejvyššího soudu zrušilo presidium Nejvyššího soudu 28. 3. 1964 na neveřejném zasedání u všech obžalovaných rozsudek krajského soudu v Bratislavě ze dne 23. března 1953, pokud jsme jím byli uznáni vinnými trestným činem velezrady, protože byl prokazatelně v neprospěch obviněných porušen zákon. "Proto bylo nutno," praví se na závěr elaborátů presidia Nejvyššího soudu (podepsán předseda dr. Josef Litera) "rozsudek Nejvyššího soudu zrušit a vrátit věc krajskému soudu v Bratislavě k novému projednání a rozhodnutí." Tento příkaz byl vydán v srpnu 1964. Ale teprve toto pondělí zahájil krajský soud v Bratislavě konečné jednání o rehabilitaci podle tohoto příkazu.

Pozn. - Václav Čechura od podzimu 1968 krátce trénoval koně hřebčína Napajedla ve Velké Chuchli. Později působil ještě několik sezon jako manažer stáje PP Šamorín. Zemřel v prosinci 1979 po těžké nemoci.

Ilustrační foto: archiv Martina Cápa - se svolením autora



K odběru se přihlašte ZDE!

 

Nový Jezdecký zpravodaj vychází každý pátek a je zcela zdarma. Přímo do vašeho e-mailu vám jednou týdně doručíme to nejzajímavější z našich webů - zpravodajství napříč disciplínami, rozhovory, podcasty i videa. Už nikdy vám nic podstatného z našeho servisu neunikne!

 

Novinky z jezdectví a dostihů můžete sledovat i protřednictvím našich specializovaných skupin na Facebooku! Spravujeme pro vás:
 

Máme rádi parkury Jezdci.cz

Máme rádi dostihy Jezdci.cz

Máme rádi drezuru Jezdci.cz

Máme rádi vozatajství Jezdci.cz

Máme rádi všestrannost Jezdci.cz

Máme rádi reining a western Jezdci.cz

Máme rádi voltiž Jezdci.cz

Máme rádi vytrvalost Jezdci.cz

Máme rádi pony sport Jezdci.cz


reklama 13D




Diskuze

Přidávat příspěvky mohou pouze registrovaní uživatelé.

NEPŘEHLÉDNĚTE

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace