Dostihová kariéra je pro Zuzanu Vokálkovou už více než dva roky uzavřenou minulostí. Jedna z nejúspěšnějších jezdkyň poslední dekády působí jako asistentka trenéra Radka Holčáka ve Velkých Karlovicích a svou současnou práci si pochvaluje.

"S koncem kariéry to přišlo vlastně samo, vycítila jsem, že přišla správná doba. Věděla jsem, že profesionálně se už výš neposunu. Myslím si, že můžu být se svou kariérou maximálně spokojená a vůbec ničeho nelituji. Bylo to krásné, ale v nejlepším se má skončit,” řekla Vokálková ve středečním Podcastu Martina Cápa na EquiRadiu.

Počet jejích vítězství se tak zastavil na čísle 99. "Pro mě už nebylo důležité, jestli mám 99 nebo 100 vítězství. To bude jen někde napsané, mnohem podstatnější bylo skončit v pravý čas, s pokorou a hlavně ve zdraví. Někdy mi to samozřejmě chybí, hlavně dráha ve Slušovicích je moje srdcovka a byla jsem tam královnou. Když tam přijedu, tak se někdy trochu zarazím. Ale už je to minulost."

Čtěte také: Dostihy musí být víc vidět, bez popularizace to nepůjde, říká Nagy

Přestože na Valašsku působí už patnáct let, pochází ze středočeské Brázdimi a začínala na chuchelské Střední škole dostihového sportu a jezdectví. Postupně prošla stájemi Jaroslava Drlíka, Zdena Koplíka nebo Františka Vítka, nějaký čas strávila i na britských ostrovech.

"A právě do Anglie mi napsal pan František Holčák esemesku, že Martina Havelková je těhotná a jestli bych nechtěla jít pracovat místo ní. Tak jsem tu nabídku vzala a tím začala moje éra u Holčákových," vzpomíná Vokálková.

Ve Velkých Karlovicích se rychle zabydlela a dnes už valašské kopce považuje za svůj domov. "Bylo to pro mě něco nového, kopce a hory. Přišla jsem do Velkých Karlovic a úplně mě to okouzlilo. Je to už můj domov. Mám tu vlastní chalupu a ani neplánuji jít někam jinam," vysvětluje.

Holčákovým a stáji Valencio je vděčná za dlouholetou podporu i množství šancí, které dostala v sedle. "Všech těch úspěchů jsem dosáhla díky nim, vděčím za to stáji Valencio a moc si toho vážím. Je to stále rodinná stáj, lidé si tady pomáhají a všechno kolem koní dělají nejen profesionálně, ale i srdcem," říká Vokálková.

Vyzkoušela si i proutěné překážky

Z množství koní, na nichž seděla, ráda vzpomíná třeba na Sarase, s nímž slavila jedenáct vítězství. Nebo na železnou Yordanu, která ukončila kariéru ve stejném roce jako její jezdkyně. Nejvíce však Zuzanu Vokálkovou přece jen proslavily jedničkové úspěchy.

"Začalo to Svatováclavskou cenou a Zlatým bičíkem s běloušem De Robertem. Měl neskutečné srdce, on by se rozkrájel i v práci. Nesnesl, aby ho někdo porazil a v dostizích se vydal naplno. Kvůli své chtivosti nebyl snadný na ježdění," vzpomíná Vokálková.

Do povědomí publika se zapsala i s dvojnásobným vítězem Zlatého poháru Always On Sundayem ze stáje Monte Negro, jejíž majitel Jiří Posád dal Vokálkové šanci i na tříletém Cheeky Chappiem. Vítěze Českého derby 2014 dovedla ke druhému místu ve Velké jarní ceně nebo ke čtvrtým příčkám ve Slovenském derby a tamním St. Legeru.

"Sama o sobě nervák nejsem, na ježdění dostihů jsem byla docela flegmatická, až se toho šéf trochu bál, jestli to beru vážně. Možná i díky tomu jsem měla ty úspěchy. Ale musím se přiznat, že na Cheeky Chappiem ve Slovenském derby jsem už trochu nervy měla a udělla jsem chybu. Srazili jsme se s jiným žokejem, Cheeky Chappie klopýtnul a než se do toho zase dostal, skončila jsem čtvrtá. Tam jsem to neustála," přiznala v podcastu EquiRadia.

Jeden úspěch - před devíti lety se Songsterem v Kolesách - si připsala i na proutěných překážkách. "To byl spíš takový výstřelek. Koník byl poctivý skokan a nepotřeboval od jezdce větší podporu, tak se mě Radek Holčák zeptal, jestli s ním nechci zkusit skoky. Měsíc jsem s ním trénovala a řekla jsem si, že to zkusím. A ono to vyšlo," směje se Vokálková po letech.

Foto: Bohumil Křižan / Jockey Club ČR