reklama 11D

Václav Žižka: Na trati krosu je potřeba pracovat s psychikou koně

ikonka

Svého času aktivní jezdec, dnes již zkušený stavitel krosových tratí a žák jednoho z nejuznávanějších evropských funkcionářů Václav Žižka v rozhovoru prozradil, jakým způsobem sestavuje tratě. Jeho učitelem není nikdo jiný než Marcin Konarski.
01.12.2019 06:37  |  Autor: Pavlína Záhorová  |  Rubrika: Sport  |  
EXKLUZIVNĚ
| FANCLUB
reklama 12B
Václav Žižka je dnes již známé jméno české všestrannosti. Stavbu krosových tratí považuje za zodpovědnou tvůrčí činnost s důrazem na estetickou stránku věci. Má-li stavitel dostatečný cit a zkušenost, může na závodišti vzniknout opravdové umělecké dílo.
 
Jak jste se vlastně vůbec dostal ke koním a následně do světa všestrannosti?
 
Jezdit jsem začal v roce 1982 v Hradeckém jezdeckém klubu pod vedením Marušky Skalické, která mě jako dítě naučila základy. Jezdili jsme jednou, maximálně dvakrát týdně, spíš jsme chodili pomáhat do stájí. V šestnácti jsem toho neuměl ani zdaleka tolik co dnešní šestnáctiletí. V tom je obrovský posun a velice jim v tomto směru fandím. Ale my jsme měli zase na jízdárně v Hradci naprosto perfektní partu a dodnes se scházíme. Byla to úžasná léta, na které moc rád vzpomínám. Já bych určitě neměnil. Jako dorost jsem startoval na mistrovství republiky v parkuru, kde jsem skončil jako čtvrtý v jednotlivcích a ve družstvech jsme byli dokonce stříbrní. Ale to už je pravěk. V té době jsme jezdili i drezury. Díky Lukášovi Létalovi jsem se pak dostal ke všestrannosti, a to už byl jen kousek od toho začít stavit tratě.
 

"Kritizovat zpoza zábradlí umí každý, chtěl jsem být v tomto směru aktivnější."

 

A Lukáš vás postrčil k tomu, abyste si udělal kurz stavitele?
 
Jezdil nás trénovat pan Jandourek. Po nějaké době už mi jen namaloval plánek, podle kterého jsem parkur nachystal, aby bylo vše připravené. A občas jsem mu říkal, že bylo potřeba něco pozměnit, protože to úplně nesedělo, načež mi odpověděl, že plánek je jen orientační. Jednoho dne pak řekl, že mi to docela jde a baví mě to, ať si udělám kurz stavitele. On byl motor myšlenky, abych se vydal tímto směrem. Sám mi pak dělal garanta, čehož jsem si nesmírně vážil, a absolvoval jsem s ním několik stáží. Prostě jsem to zkusil. V té době se mi úplně nelíbilo, jaké se v okolí stavily parkury a kritizovat zpoza zábradlí umí každý, chtěl jsem být v tomto směru aktivnější. 
 
Začal jste tedy nejdříve se stavbou parkurů. Jak pokračovala vaše cesta směrem ke krosům?
 
Po x letech vypsali kurz stavitele krosu. Udělal jsem zkoušky a mým učitelem se stal díky Lukášovi Létalovi jeden z nejvýznamnějších evropských stavitelů, Marcin Konarski. Jezdil jsem za ním pravidelně do Strzegomi a učil se stavit krosy. To byla velká škola. Po dvou návštěvách pochopil, že mám opravdový zájem a začal se ke mně chovat úplně jinak. Byl velmi přátelský, vše mi podrobně vysvětloval, během vymýšlení tratí jsme společně vše konzultovali. Pak přišlo mistrovství České republiky a my se dohodli, že budeme spolupracovat. Krásně jsem tak navázal na školu ve Strzegomi. Marcin Konarski si připravil dvě nejtěžší soutěže a mně nechal na starosti ty menší. Z čehož jsem byl zkraje upřímně vyděšený. Začátky byly krušné. Chodil jsem po závodišti s kolečkem, najednou nevěděl jak dál. Chvíli se mi chtělo brečet, pak jsem to vymyslel, a začal se smát. Následně jsem popošel o třista metrů dál, abych se mohl znovu rozbrečet. Ale když došlo na opravdu krizové okamžiky, měl jsem se koho zeptat. 
 
Konarski je tedy pro vás takový vzor. Kdo další vás ještě ovlivnil?
 
Marcin Konarski je pro mě opravdu ikona. Dva roky po sobě dělal technického delegáta v Badmintonu! Dále jsem již zmiňoval pana Jandourka a třetí člověk, který mě hodně ovlivnil a pomohl, je Zdeněk Ságl. Tři roky po sobě dělal technického delegáta na mistrovství České republiky a obdivuji, kolik let a s jakým nadšením krosy stavil. Díky němu jsem zjistil, že dobrý stavitel krosů musí být taky trochu truhlář. Naučil mě pracovat s motorovou pilou a poradit si v různých situacích při stavbě jednotlivých překážek.
 
Co bylo pro vás zatím nejcennější zkušeností?
 
Ve Strzegomi se připravovalo mistrovství Evropy. Jednoho dne mi zazvonil telefon a na druhém konci se ozval Marcin Konarski s nabídkou účasti na stavbě trati. Přijal jsem to s velkým nadšením, bohužel nikdo další se mnou nechtěl jet. Vyrazil se mnou nakonec jen Lukáš Létal, který ani stavitelem není. Byl to skvělý zážitek. Tam jsem pochopil, že čím víc toho člověk umí, tím víc je skromnější. Navíc i tak velký stavitel, jako je Konarski, nad každým prvkem velmi pečlivě přemýšlí. Nad jednou kombinací jsme strávili hodinu a půl a pořád nebyl spokojený, i přesto nad tím nemávnul rukou se slovy "všichni to mají stejné". Místo toho jsme šli dál a vrátili jsme se zpět později. Určitě se nebál před námi říct, že něco nevymyslel úplně dobře a je to potřeba předělat.
 

"Nepodceňujme malé soutěže, ty nám vychovávají mladé koně i začínající jezdce."

 

Po takové zkušenosti pro vás pak musí být malé soutěže trochu nuda.
 
Nepodceňujme malé soutěže, ty nám vychovávají mladé koně i začínající jezdce. Není cílem je hned v úvodu odradit, naopak - mají je naladit, aby získali chuť. Nikdy nad nízkými soutěžemi v jakékoli disciplíně nemávejme rukou.
 
Přejděme tedy k samotné stavbě krosů. Odkud je nejlépe začít?
 
Naučil jsem se od Marcina Konarskeho jako úplně první věc, kterou udělám, když přijedu na závodiště a nikde nic není, celou trať si projít a přemýšlím, kudy povede. Jakmile mám alespoň základní představu, vezmu si do ruky kolečko a měřím si vzdálenosti. A u toho rozmýšlím, kde vytvořím takové tři, někdy i čtyři skupiny skoků, technické pasáže, které budou divácky i jezdecky zajímavé a následně vše mezi sebou propojím. Zároveň musím také přemýšlet nad tím, že kůň odstartuje, zkraje je ještě neokoukaný, první skok tedy udělám relativně jednoduchý, druhý třeba i vyšší, zajímavější, ať si skočí, ale pak ho nechám kus cválat, aby se rozdýchal. Z vlastní jezdecké zkušenosti vím, že na začátku koně necválají úplně ideálně a trvá přibližně tři sta, čtyři sta metrů, než se uvolní a dostanou do krosu chuť. Následuje první lehká kombinace, aby kůň zpozornil. Důležité je na celé trati uvažovat o tom, že pokud v určitém místě zaměstnám hlavu koně i jezdce, měla by následovat chuťová část, kde si zase trochu odpočinou, třeba jednoduchý skok nebo delší cválání.
 
Takové věci by se daly naplánovat i dopředu na papíře, nebo ne?
 
Plánek je jedna věc, ale v reálu to pak může vypadat úplně jinak. Finální podobu trati prostě musíte dokončit až na místě.
 
Kolik času strávíte přípravami?
 
Postavit kros je velmi časově náročná záležitost, týden na přípravy je málo. V Pardubicích to naposledy tak bylo, protože předchozí víkend se zde ještě běžely dostihy. Strávili jsme na místě celý týden od rána do večera a v neděli už jsme toho měli opravdu ažaž. V nižších soutěžích začínáte na nějakých 1400 metrech a u vyšších obtížností končíte na třech kilometrech. Stavíte kurzy s patnácti, dvaceti, pětadvaceti, ale třeba i třiceti překážkami. Hodně času zabere už jen vše vymyslet a není to jen o tom rozestavit skoky, ale také zatlouct kůly, natáhnout provázky, nazdobit vše květinami a to ještě vůbec nemluvím o terénních úpravách. Když se v Pardubicích rekonstruoval vodní prvek, stál jsem týden u bagru a jezdil s vibrační deskou.
 
Komunikujete ohledně vašich tratí přímo s účastníky závodů?
 
Jsem opravdu rád, když za mnou po dokončení krosu přijdou jezdci. Jsem samozřejmě radši, když je odezva pozitivní, ale vážím si i toho, když přijdou s negativní reakcí. Zpětná vazba je ohromně důležitá. Někdy mají jezdci před startem pocit, že jsem to udělal příliš technicky náročné, nicméně každý kros by měl být trochu výzvou. Když se jim pak podaří náročnější pasáž zvládnout, jsou nadšení. Je potřeba pracovat i s psychikou soutěžní jezdecké dvojice. Například na podzimní všestrannosti v Pardubicích jsem si mohl dovolit po domluvě s panem doktorem Jandou pustit koně po dostihovém oválu. Skočili skok, najeli na dráhu a cválali podél vnitřní bariéry. Šel jsem se k tomuto místu podívat společně s Michalem Maksou, který mi mimochodem v Pardubicích opravdu hodně pomohl, a nemohli jsme se vynadívat, jak zde koně s obrovským nadšením cválají. Krásný zážitek bylo sledovat rakouskou jezdkyni, která doskočila poslední skok před vjezdem na dráhu a povolila otěže. Kůň našponoval uši dopředu, roztáhl zadní nohy, celý se snížil, hrábl pod sebe a vystřelil dopředu jako střela. To byla tak nádherná podívaná! To jsou ty okamžiky, které stavitele velmi těší, když vidíte, jak sám kůň má z trati radost. Já přece nestavím jen pro jezdce a pro diváky, je mi velkou odměnou, když vypadají spokojeně i koně.
 

"Každý stavitel má obrovskou zodpovědnost za celé závody, je v podstatě designérem akce."

 

Snažíte se tedy na základě zpětné vazby jezdcům vyhovět nebo se je snažíte i tak trochu nachytat a tím roztřídit?
 
Stavitel má vždycky tendenci se předvést. To ovšem není ta správná cesta. Je potřeba spousta pokory a hodně nad vším přemýšlet. Vyplatí se sledovat jezdecké dvojice, jakým způsobem vaše kurzy absolvují. Není nutné ostatním dokazovat, co všechno umím postavit. A mluvím především ze své vlastní zkušenosti, když řeknu, že je těžké se ovládnout a nechtít se předvádět. Ale každý stavitel má obrovskou zodpovědnost za celé závody, je v podstatě designérem akce a vytváří účastníkům celkový dojem, který si pak domů odvezou. V krosu je zodpovědnost o to tíživější z hlediska rizika úrazů, kdy může jít až o život. Dojem ze závodů samozřejmě vytváří celý pořadatelský tým, má na něj vliv složení sboru rozhodčích, kvalita občerstvení, fungovaní kanceláře závodů, skladba soutěží, ale podíl stavitele je v tomto směru obrovský. A to platí i u parkurů. Proto je důležitá zpětná vazba, sebereflexe a spousta praxe. Jakmile je vše připraveno, neodcházím na kafe. Zůstávám na trati a bedlivě pozoruji, jakým způsobem koně překonávají můj kurz. Tím se člověk nejvíce naučí. Je to ta nejlepší zpětná vazba. Vždy se může stát, že se něco nepovede, ale je potřeba se z toho poučit.
 
Jste známý tím, že si dáváte hodně záležet i na výzdobě skoků. Považujete to za důležité?
 
Trať má účastníky na první pohled zaujmout a stavitel by neměl podceňovat estetickou stránku věci. Pokud na to má nos, má v podstatě prostor vytvořit umělecké dílo. Pokaždé se snažím věnovat přípravám maximum a zároveň jsem pak hodně smutný, když vše končí, a trať se sklízí. Já jsem stavař, mám stavební průmyslovou školu a dodnes mě mrzí, že jsem nešel na architekturu. A stavba krosu, pokud má mít nějakou logiku a design, je tak trochu architektura. Máte spoustu možností, kde promítnout sám sebe - ve vedení trati, kombinacích, nazdobení překážek. Pravidla jsou samozřejmě daná - rozměry skoků, délka trati, počty překážek, ale zbytek? To je na mojí fantazii a citu. Tohle mě moc baví. Mám rád, když věci mají logiku a řád. 
 
Foto Pavlína Záhorová




reklama 13B

NEPŘEHLÉDNĚTE