Jezdecký areál Arendel je vlastněn společností Arendel, s.r.o., kterou zastupuje pan Marek Brabec, jednatel společnosti. Adresa areálu je Líšnice 21, 251 10, obec Líšnice, spadající pod město Mníšek pod Brdy, okres Praha–západ, Středočeský kraj.
Deniso, od našeho posledního rozhovoru uběhlo už více než půl roku. Co je u vás nového?
Myslím, že největší novinkou je u mě role pořadatele drezurních závodů v Líšnici, v areálu jezdeckého klubu Arendel. V našem posledním rozhovoru to byla ještě teorie, kterou jsem letos převedla, troufám si říci, že úspěšně do praxe. Areál má za sebou již pět drezurních mítinků, šestý nás čeká v říjnu. Závodů se pravidelně účastní i mí svěřenci a dosahují pěkných výsledků a umístění. Ve všestrannosti se mi s několika dvojicemi podařilo kvalifikovat na mistrovství České republiky, posunout se do vyššího stupně obtížnosti nebo si vyzkoušet závody v polské Strzegomi, což bylo pro všechny velmi motivující zkušeností.
Pořádání závodů a trénování mi však bere hodně energie, takže sama jsem letos zatím nestartovala. Starší klisnu poctivě udržuji v kondici, kdyby náhodou. Na druhou stranu si ale čím dál častěji říkám, že mi toho dala už dost. Máme za sebou celkem 105 startů (10 startů v hobby a 95 v oficiálních soutěžích) až do stupně T včetně, 56 umístění, tři účasti na MČR, tři tituly Jezdec roku za Severomoravskou oblast, výkonnostní odznak. Brát ji na další závody mi už možná jen nedává smysl.
O vaší cestě až do Arendelu jsme se bavily v minulém rozhovoru. Nyní jste ve stáji v Líšnici už nějakou dobu, jak jste spokojená?
Já jsem spokojená všude, kde jsou spokojení mí koně. A v Arendelu spokojení jsou. Prostředí menšího areálu je komornější, klidnější, všude máte relativně blízko (jízdárna, sedlovna, výběh). K výběhům nemá přístup nikdo jiný než my, tudíž je zde eliminováno riziko toho, že koním někdo nacpe tašku s pečivem nebo přezrálým ovocem.
V Líšnici jsem teprve 1,5 roku, je to taková obec koní, žije zde dost možná více koní než lidí a koně i já se zde cítíme dobře. Stájí je tu několik a Arendel je jen jedna z nich. Fantastická je zdejší příroda, členité terény, kde si vyjížďku můžete protáhnout klidně na celý den a ani tak se vám nebude chtít vracet.
Jaké jsou základní parametry vašeho současného domovského areálu?
Areál má kapacitu 35 boxů, z toho je 8 venkovních a 27 vnitřních. K dispozici je krytá hala o rozměrech 40x20 metrů s malou tribunou a věží rozhodčích a venkovní kolbiště o rozměrech 65x45 metrů. Povrch obou ploch je složen z křemičitého písku a geotextilie. Pro koně jsou zde dva vnitřní a jeden venkovní mycí box a dvě solária. Pro jezdce vytápěná šatna s koupelnou a WC, vybavená kuchyňka, tři sedlovny, pračka, sušárna a útulná klubovna s kávovarem. Celý areál je vydlážděn a lze v něm pohodlně zaparkovat.
V den závodů slouží hala jako opracoviště, na kolbišti je soutěžní obdélník a plocha pro přípravu koní, kteří budou následně startovat. Z klubovny a kuchyně je v den závodů restaurace, kde lze zakoupit teplé i studené pokrmy. Legendární je naše kancelář závodů, umístěná v rohu kolbiště. Jde o luxusně vybavený prezentační přívěs, se dvěma pracovními stoly, spoustou úložného místa, ledničkou a klimatizací. Není ale vše jen růžové. Problémem je u nás parkování přepravníků. Na zpevněnou plochu areálu dokážeme doslova „vecpat“ maximálně 14 souprav. Parkovat lze také ve výbězích vedle kolbiště, ale pouze za příznivého počasí. Tyto výběhy a cesta k nim jsou nejníže položenou částí plochy, kterou můžeme pro závody používat, tudíž za deště se tam hromadí voda, která vjezd přepravníků znemožňuje. Ale! Náš, již proslavený „parking boy“, si však vždy poradil i za deště a všichni se nám sem zatím vešli.
Můžete prozradit něco o historii tohoto místa?
Mám jen pár informací od majitele. Původní zemědělské stavení, dolní stáj s koňmi a dobytkem, bylo postavena v roce 1904. Žily zde sestry Laty Brandisové, což byla československá dostihová jezdkyně, která zvítězila, zatím jako jediná žena, ve Velké Pardubické steeplechase. Stáj pořádala v letech 1977 a 1979 velké Hubertovy jízdy. V letech 1990–1991 byla postavena jezdecká hala, která byla podle dostupných informací zřejmě první stavbou tohoto typu a rozměrů u nás. Od roku 2001 se v hale pořádaly proslavené akce, jakými bylo například vánoční skákání – skok mohutnosti. V areálu působila jména, která jsou v českém jezdectví známá, jako například manželé Tomanovi, nyní vlastnící jezdecký areál Dance and Jump, nebo trenér Roman Drahota.
Co je největší výhoda vaší současné stáje z vašeho osobního pohledu?
Snadná dostupnost z Prahy, konkrétně pro mě je to 11 minut autem, 22 minut autobusem a dá se to zajet i na kole, když vše ostatní selže. Dále velmi příjemný a relativně malý kolektiv lidí, kteří spolu dobře vycházejí. Nevím o tom, že by v areálu bylo místo pro pomluvy nebo naschvály. Vzájemně se respektujeme, pomáháme si, lidé si chodí ke svým koním spíše odpočinout. Nikdo z nás není profesionálním ani přehnaně ambiciózním jezdcem, máte tu tak na práci s koněm opravdu klid, a to v kteroukoli denní dobu. Jsou zde ustájeni mladí i staří koně, koně rekreační i sportovní, hřebci, ale i klisna s hříbětem, které se tu také narodilo.
Kolik času zde trávíte? Jak vypadá váš běžný program, pokud jste zrovna tady "doma" a ne někde na závodech?
Ve stáji jsem prakticky každý den. Rezervace jezdeckých ploch mám už od sedmé hodiny ranní, kdy je v areálu největší klid a já se mohu soustředit na práci s mladší klisnou. Až pak se věnuji starší klisně. Program je jasný – čištění, sedlání, práce, pak odstrojit, teď v létě dle potřeby třeba zchladit, nakrmit (mí koně dostávají ráno jen seno, kyblíčky s jádrem jim chystám až po práci), v zimě zadekovat, pak odvést do výběhu. Než uklidíte vše okolo a nachystáte si věci pro druhého koně, jsou minimálně dvě hodiny pryč. Práci hodně obměňujeme a obě klisny mají samozřejmě i dny volna, takže každý den s nimi je vlastně originální. Denně v areálu strávím zhruba 4–5 hodin a jednou až dvakrát týdně se tam vracím ještě i večer za tréninky.
Bez jaké části zázemí byste se nemohla s koňmi nikdy obejít?
Za naprostou nezbytnost považuji výběhy. Dostatečně velké na to, aby se v nich kůň mohl proběhnout, přístupné 365 dní v roce za každého počasí. V Arendelu sice nijak zvlášť velké výběhy nejsou, na vyhození si z kopýtka však stačí a koně v nich tráví většinu dne. Mají k dispozici seno, vodu a dokonce tam stíhá růst i nižší vrstva trávy. Výběhy svých koní si udržuji v čistotě a na letošní zimu jsem zainvestovala do zpevnění míst, kde koně tráví nejvíce času, aby si mohli užívat pobytu venku bez přílišného boření se do bláta.
Další nezbytností v našem podnebí je hala. Obzvlášť, pokud areál nedisponuje velkými výběhy. Každodenní pohyb je pro udržení zdraví a celkové pohody koně nutností, a když u toho nemusíte brát ohled na počasí a povrch, šetříte si spoustu starostí, času a energie. Také právě dobrý a udržovaný povrch je obecně na jezdeckých plochách zásadní. Má velký vliv na pohybový aparát koně, jeho zdraví a tím i na samotný výcvik.
Jsou plánovány v blízké budoucnosti nějaké změny v tomto areálu, např. rekonstrukce, rozšíření? Cítíte vy osobně potřebu nějaké změny?
Za mě je stále co vylepšovat, největší mezery vidím v systému zavlažování kolbiště a v odvodnění a zpevnění přístupové cesty k výběhům. Na té by se mělo ještě letos začít pracovat. V plánu je stavba kruhové jízdárny a zavedení vody v podobě automatických napáječek do výběhů. Pokud se s majitelem dohodneme na pokračování pořádání drezurních závodů, bude potřeba zapracovat na těsném okolí kolbiště a na plochách k parkování. Průběžně se také pracuje na vnitřním vzhledu areálu. Současný majitel již kompletně zrekonstruoval místní penzion, stáje, vyměnil jezdecké povrchy. V areálu tak v současnosti probíhají jen menší úpravy, které vás a vašeho koně nijak zvlášť neruší.
Vy v Arendelu v letošním roce pořádáte drezurní závody. Na těch posledních jste již měli naplněnou maximální kapacitu startujících. Jak náročné je takové závody zorganizovat? Co všechno musíte zařídit?
Je to náročnější, než jsem čekala, bez pomoci přátel a kupy bezvadných lidí by to nebylo reálné. Ráda bych jim i zde poděkovala, ale bohužel vyjmenovat je všechny by bylo na celý další článek a navíc bych riskovala, že na někoho zapomenu, a to nechci. Okolo závodů zařizuji téměř vše. Mám na starost správu jezdeckého klubu, který závody pořádá, zpracovávám propozice, domlouvám funkcionáře, pomocníky, sponzory. Řeším úpravy v přihláškách, připravuji ceny do soutěží, tisknu formuláře pro rozhodčí. Každou středu večer, v týdnu před závody, vyměřuji a stavím soutěžní obdélník. Ten stavíme jen ve dvou lidech, a protože jsme se zatím nedostali k lepšímu řešení, každý jednotlivý oplůtek, každé písmeno a každý květináč odnosíme vlastníma rukama. Za jediný večer nachodím více než 8 000 kroků.
Dále řeším rezervace obdélníku pro tréninky před závody i po nich a veškerou komunikaci se soutěžícími, funkcionáři, sponzory, veterinární správou. Zajišťuji co nejhladší průběh závodního dne, ať už je to sbírání koblížků na opracovišti, vyvěšování startek, předávání cen, nebo fotografování umístěných. S pomocníky se střídáme v otevírání a zavírání obdélníku, běhání s formuláři, průběžně uhrabáváme rozrytá místa v písku. Už se i stalo, že jsem musela jít zapisovat k paní rozhodčí a dění tak sledovala uvázaná v budce s nervy, zda vše šlape jak má. Po závodech pak zase všechno balím, uklízím a než se z toho vzpamatuji, je čas otevřít přihlašování na další termín.
Na závěr nám prozraďte, jak pokračuje výcvik vaší mladé čtyřleté klisny? Máte v plánu nějaké závody?
Výcvik pokračuje pomalu. Ne proto, že by byly nějaké komplikace, ale proto, že to tak chci. Díky příkladu mnoha koní, se kterými jsem měla nebo mám tu čest pracovat, nechci nic uspěchat. Je to kůň pro mě a na celý život. Obsednutá je, pracuje pod sedlem ale jen 2-3krát týdně přibližně 30 minut. Zbylý čas vyplňujeme lonžováním, prací ze země, skákáním ve volnosti a procházkami v přírodě. Ve výcviku se řídím vlastním pocitem. Je pro mě důležité, aby klisna do všeho, co po ní chci, dostatečně dorostla – fyzicky i mentálně. A díky pomalému dávkování požadavků a dostatku odpočinku se to daří. Závody v plánu jsou, minimálně ty drezurní určitě, ale netlačím na to. Je mi úplně jedno, jestli naše první Z pojedeme ve čtyřech, pěti nebo šesti letech.
Jaké jsou nyní vaše plány do budoucna?
Prioritou jsou mí vlastní koně – udržet je zdravé, spokojené, v dobré kondici. Za tímto účelem si neustále rozšiřuji své znalosti, což se stalo tak trochu drogou. Letos vede téma pasování sedel, koňská anatomie a využití bylin v praxi. Při práci se zaměřuji na psychické uvolnění koně, odbourání tenze ze svalů a na rovnováhu koňského těla. Jen o rovnováze a o tom, na co všechno má vliv, bych už asi mohla napsat knihu, stejně jako třeba o ožehavém tématu zvaném přilnutí. Kéž by na to byl někdy čas.
Postupně směřuji k jakémusi spojení drezurního ježdění jako takového a mravenčí práce na důležitých aspektech, jakými jsou právě rovnováha a přilnutí, a to vše za maximálního respektu k tomu, co je pro koně přirozené a co ne. Všechny znalosti chci určitě dále sdílet se všemi, které to zajímá, takže chci pokračovat v trénování. Přes zimu chci opět pořádat soustředění. Stávající základna je rozmanitá, věnuji se dvojicím, které chtějí výhradně jezdit a trénovat drezuru pro závodní účely, dvojicím, které potřebují vyřešit nějaký jezdecký problém, v něčem se zlepšit, něco nového se naučit. Dvojicím, se kterými pracujeme jen ze země dle toho, co je konkrétně potřeba. V jedné stáji mám například přezdívku „vrchní nakladačky“, protože tam momentálně jezdím jen za účelem naložení koně do přívěsu a jeho zvykání si na přepravu.
Co se týče pořádání závodů, tam záleží na hodně faktorech, a tak nechci předbíhat. Pokud budu v Arendelu pořádat závody i v další sezóně, tak pravděpodobně nezvládnu tolik termínů jako letos. Objevila se i nová příležitost, kterou bych ráda využila, musím to ale ještě pořádně promyslet. Stále je to všechno jen hobby a je potřeba k tomu tak přistupovat.
Foto: poskytla Denisa Ptaszková
