Jezdecké začátky parkurového úspěšného jezdce Rudolfa Doležala probíhaly v době, která se té dnešní příliš nepodobala. „Ta dřívější doba byla mnohem skromnější. V začátcích jsem jisté cíle neměl, spíše jsem bral každý nový den jako další přínos a věděl jsem, že opět budu pracovat s koňmi," říká Rudolf Doležal. „Nebylo to vždy pouze o ježdění. Pracoval jsem v hřebčínu ve Slatinaněch, vzal jsem třeba i chomout a šel jsem zapřahat. Od A až do Z mě ta práce bavila a baví do dneška. Chtěl jsem vždy jezdit a s tím, jak se doba posouvala a vyvíjela, tak jezdecké sny postupně přicházely."

 

Jak jste se vůbec ke koním dostal? 

Z jezdecké rodiny nepocházím. U nás měl koně pouze můj dědeček, který měl dva tažné koně a pracoval s nimi na poli. Toto jsem však ani nezažil, protože když jsem se narodil, tak už bohužel děda kvůli režimu koně mít nemohl. Odmalička jsem však ke koním tíhnul a ve školním věku jsem začal chodit do jezdeckého oddílu, který byl vzdálený dva kilometry od vesnice, ze které jsem pocházel. Tam proběhl můj první kontakt s koňmi a od té doby jsem tam chodil každý den a moje propojení s nimi se prohlubovalo. 

 

Vzpomenete si na okamžik, kdy jste se poprvé posadil do sedla? 

Na to si vzpomínám. Když jsem už nějakou dobu dobře ve stáji pracoval, tak přišla možnost mé první jízdy. Posadili mě na koně a já jsem se tak strašně bál, až mi drkotaly zuby, na to si vzpomínám. Potom to postupně přicházelo. Pomaličku jsem začal více jezdit, učil se vysedávat a byl to takový ten klasický jezdecký postup. Později, když už jsem koně ovládal ve všech chodech, tak jsme chodili na vyjížďky na louky, které odděloval příkop. To bylo pro mě takové trauma a opravdu jsem se toho bál. Tenkrát bych nikdy neřekl, že se to posune až do sportovní a profesní úrovně. Pokud si někdo v začátcích nevěří, tak to chce vydržet a pokračovat a ono to prostě přijde. Důležité je, aby člověk měl chuť se koňmi a jezdeckým sportem zabývat. 

 

 

Jak vy jste ten respekt odboural? 

Já si myslím, že to odcházelo tak nějak samo. Když se člověk něčeho bojí, tak se musí mnohdy zakousnout a sám zjistit, že se ta překážka skutečně překonat dá.

 

V té době už jste měl nějaké povědomí o jezdeckých disciplínách a uvažoval jste o samotném závodění? 

Já jsem s tím oddílem vždycky vyrazil na jednodenní závody, tenkrát to byly tzv. jezdecké dny, jež pořádaly jednotlivé oddíly při JZD. Nastalo to, že jsem si začal moc přát poníka. Rodiče mi tedy pořídili jednoho ročního a já jsem si ho od začátku připravoval, ve dvou a půl letech jsem ho obsedl a začal jsem na něm jezdit. Dopadlo to až tak, že jsem s ním startoval při dětských dostizích poníků, které byly také zařazovány do zmíněných jezdeckých dnů. Bylo to úžasné a vzpomínám na to rád. Dostihy byly pro mě velmi zajímavé, ale nikdy jsem nepomýšlel nad dostihovou kariérou. 

Když jsem se učil na učilišti v Kladrubech, tak jsme jezdili v rámci odborného výcviku do dostihových stájí, vyzkoušel jsem si to, jaké to je i v dostihovém sedle. Je to něco úžasného a jiného a já se skláním před všemi, kteří dostihový sport dělají. Rád se na to i v této době dívám a jsem dostihovým fanouškem, ačkoliv sám dělám jinou disciplínu. 

 

Proč jste se rozhodl nakonec právě pro parkurové skákání?

To přišlo také samo. Každého vždy osloví nějaká disciplína. Když mi končilo období na základní škole, tak jsem se rozhodl pro učiliště v Kladrubech, což bylo jediné místo, kde se dal v té době studovat chov koní. Já jsem nechtěl dělat nic jiného než koně. Tenkrát bylo podmínkou nástupu mít dohodu s podnikem, kde bude každý následně po vyučení pracovat. Já jsem vyrazil do slatiňanského hřebčína se pokusit tuto dohodu uzavřít. Jednal jsem rovnou s ředitelem a od té doby jsem do hřebčína začal ve svém volném čase docházet a současně jsem studoval kladrubské učiliště. 

Když jsem byl ve druhém ročníku, tak se mi věnoval pan Oldřich Sojka s manželkou. Měl své tři sportovní koně a já jsem mu pomáhala s ježděním a ošetřováním. Ve svých čtrnácti letech jsem složil Zkoušky základního výcviku jezdce a zanedlouho poté jsem i překonal svůj první Z parkur. Takto jsem se tedy dostal k parkurovému skákání. 

 

 

Měl jste možnost si vyzkoušet i nějaké další disciplíny, třeba vozatajství, které se s hřebčíny pojí? 

Na učilišti jsme měli možnost vyzkoušet mnoho jezdeckých disciplín. Byl to určitě dostihový sport, dostali jsme se i ke klusákům a cvičili jsme voltiž. Vozatajství bylo bezvadné. Když jsem nastoupil do hřebčína, tak jsem tam jezdil s párou chladnokrevných koní. Tehdy tam probíhal i výcviku mladých hřebců, takže do toho jsem se také zapojoval a někdy toho adrenalinu bylo až příliš mnoho. 

 

Jak se poté dále vyvíjela vaše parkurová kariéra? 

Dostával jsem ve Slatiňanech postupně více možností a dostal jsem i své první koně. Trénoval jsem s nimi a občas jsme se vydali na parkurové závody. Když jsem já byl junior, tak jezdectví ještě nebylo na takové úrovni, jako je dnes. Závody byly spíše za odměnu a mohlo se na ně vyrazit pouze párkrát do roka, jelikož nebylo úplně snadné se na ně dopravovat. Poštěstilo se mi také získávání zkušeností v Itálii a poté krátkodobě v Německu u Reného Tebbela, což bylo asi největší životní štěstí. Byla to pro mě nejcennější zkušenost, když jsem mohl jezdit a pracovat s jeho nejlepšími koňmi. 

 

Foto: Zenon Kisza