České pohádky natáčela Johana Spáčilová se svými koňmi dvě. Tou první byla Čert ví proč, druhou pak Slíbená princezna. S filmovými štáby, včetně velkých zahraničních produkcí, má však velmi bohaté zkušenosti.
„Konkrétně jsem natočila jenom dvě české pohádky. Jedna z nich byla Čert ví proč, to bylo ve spolupráci s Helenou Holou. Druhá byla Slíbená princezna, která tedy byla uvedena jako vánoční pohádka, ale u diváků moc neuspěla, což chápu, protože není úplně typicky vánoční. Ale nám se na ní pracovalo velmi dobře,“ říká v úvodu rozhovoru pro EquiRadio Johana Spáčilová.
Mnohem více v současné době spolupracuje na zahraničních projektech. „Z těch zahraničních teď vyšla na Netlixu pohádka A Boy Called Christmas a je možné jí sledovat i češtině. Dívali jsme se na ní s mojí devítiletou dcerou, které se moc líbila. Ten chlapec v hlavní roli jezdí na sobovi, ale tím sobem byli původně dva koně. Jedna ponička a druhý náš Armadno. Měli na sobě takové speciální puntíky a poté se z nich pomocí počítačové technologie klíčoval ten sob. Koně tak tedy neuvidíte, ale v pozadí toho soba je práce zmíněných koní,“ prozrazuje.
Johanu od dětství přitahovali nejen koně, ale i filmy. „Připravovat koně pro filmové natáčení byl odmalička můj sen. Už moje matka mi tvrdila, že jsem byla vždycky posedlá tím, že jednou budu dělat koně do filmu. Snažila se mi to vymluvil, ale já jsem se nenechala odradit a úplnou náhodou jsem se asi ve čtrnácti letech dostala k natáčení filmu Byl jednou jeden polda. Správce statku, kde jsem tenkrát měla ustájeného svého poníka na tomto filmu pracoval a nás tam bral s sebou. Tam jsem k tomu poprvé přičichla. Mým prvním větším filmem byla zmiňovaná pohádka Čert ví proč, kde už figurovali moji vlastní koně. Museli jsme už absolvovat i výuku herců a hlavní roli tehdy hrála Táňa Pauhofová, s níž jsme hodně trénovali ježdění, ale i nějaké složitější věci, kdy měla třeba koně v řece. To byla moje první větší zkušenost, ke které mě přizvala Helena Holá a potom už jsem začala více spolupracovat s filmovou agenturou a s Romanou Hájkovou. Objevovali se nějaké reklamy a zahraniční projekty,“ vypráví o svých začátcích u filmu.
Jak sama přiznává, je spíše akčnější typ, a proto více než k pohádkám tíhne k jinému formátu. To se odráží i při její práci s koňmi. „V tomto oboru mě odjakživa baví spíš akční kaskadérské věci, jako je lehání koní, vzpínání a tak podobně. Dávám přednost dramatičtějším okamžikům než třeba cválající romantické Popelce po zasněžené louce. Pohádky tedy nejsou úplně můj šálek kávy, ale pokud jsou více akční momenty, jako bylo třeba v pohádce Slíbená princezna, tak mě to baví víc. Tam si kůň třeba lehal a předstíral, že umírá. Spíš mě baví, když se s koněm už musí víc pracovat a je za tím nějaký složitější výcvik.“
Johana Spáčilová velmi ráda vzpomíná také na své úplné jezdecké začátky. „Já jsem měla obrovské štěstí v tom, že jsem začínala ve Vestci u Prahy, kde tenkrát bylo jedno z prvních westernových městeček v Čechách. Sešla se tam skvělá parta lidí ze všech různých oborů. Lidí, kteří uměli s honáckým bičem, lasem, uměli střílet z koltů a jezdit na koni, dělali džigitovku a trikové ježdění, pokládali a vzpínali koně. Tato parta lidí mě v podstatě vychovala. Já jsem si pořídila svého prvního poníka a za pomoci těchto lidí jsem ho naučila lehat, klekat, stavět na zadní a další triky. Kovbojové, ke kterým jsem vzhlížela, tak mě začali brát s sebou a jsem od svých patnácti letech jezdila na vystoupení po Čechách a později i po Německu. Bylo to krátce po pádu totalitního režimu, bylo to dost uvolněné a měli jsme takový divoký západ na českém východě. Chytla jsem správou vlnu lidí, kteří chtěli předávat své zkušenosti a šlo to,“ pokračuje ve vyprávění.
„Ve Vestci se v té době točilo například hodně videoklipů, natáčela se tam často Snídaně s Novou a spoustu takovýchto aktivit, kam nás vždycky přizvali. Měla jsem už v té době možnost stát před kamerou nebo dívat se na to, jak to vypadá a co od nás ty štáby chtějí. Byla to pro mě veliká šance vyzkoušet si, jak tento průmysl funguje a jak to celé vypadá.“ Práce to rozhodně nebyla jednoduchá a stále bylo mnoho věcí, které se musela naučit. Náročné byly i zdánlivě snadné věci. „Nejtěžší pro mě ze začátku bylo, aby koně někde v klidu stáli. To je paradoxně nejtěžší záležitost, naučit koně po příchodu do cizího prostředí, aby v klidu stál, byl hodný, klidný a nevadilo mu, když ostatní koně odejdou. To je na tom všem pro mě to nejtěžší,“ přiznává.
Mnoho času je proto potřeba věnovat přípravě koní. „Při tréninku je velmi obtížné nasimulovat ten samotný natáčecí štáb. My si doma můžeme natrénovat různé vzruchy, povrchy, výstřely, použití dronů i chůzi koní přes plachty, takže takový klasický výcvik. Je to hodně podobné policejnímu výcviku, to je takový ten standard. Vedle toho je však těžké připravit koně na samotný štáb a neomalenost lidí z různých oborů. Například dva chlapi nesou světlo, které je pro ně důležité a je strašně drahé a nijak neřeší, že před nimi stojí zvíře. Předpokládají, že tam od toho jsme my a ti koně jsou na to připraveni. Je potřeba, aby koně v pohodě zvládali i takovéto situace. Občas to bývá velmi nevyzpytatelné, protože koně, kteří fungují perfektně v domácím prostředí, tak na natáčecím place to tak být vždy nemusí. Je to těžké a já to dopředu i přes všechny přípravy a tréninky nedokážu poznat. Zjistím to většinou až na place, jestli to funguje, nebo ne,“ konstatuje.
„Koně mohou překvapit i nějaké výrazné obleky a kostýmy. Nejvýraznější je to asi u rytířů a jejich hlučného brnění. Toto jde ještě relativně dobře nasimulovat a natrénovat. Horší to může být při situacích, když začne třeba pršet a kostymérky přiběhnou s deštníkem a snaží se zakrýt herce sedícího na koni. Toto koně nemusí vždy čekat a leknout se můžou, takže na tyto situace je koně náročné připravit,“ doplňuje Johana Spáčilová.
V rozhovoru pro EquiRadio také přiznala, že sama se při natáčení o koně stará v zákulisí a před kameru jí to moc netáhne. „Častěji jsem jako horse trainer nebo koordinátor, který zodpovídá za to zvíře. Nedělám ani moc dublování, od toho jsou tady jiní, pružnější a statečnější. Já se spíš zabývám výcvikem toho zvířete a prezentaci výcviku během samotného natáčení,“ dodává.
Foto: poskytla Johana Spáčilová
