Představitel vozatajství Petr Vlašic vyrůstal v koňském prostředí. Už jako malý kluk přicházel do kontaktu s parkurovými koňmi, ale jelikož se na vesnici často objevovalo zapřahání koní, tak postupně zjišťoval, že to bude jeho životní směr. „Koně jsme zapřahali, jezdili, zkusil jsem i westernové ježdění, ale po těchto zkušenostech jsem později zjistil, že už v sedle jezdit nechci. Měl jsem k dispozici chladnokrevné koně a začal jsem se více věnovat právě pouze zapřahání,“ vypráví svůj příběh Petr Vlašic.
Jak jste se poté dostal ke sportovnímu vozatajství?
S chladnokrevnými koňmi jsme si nejprve několikrát vyzkoušeli formanské závody určené právě pro toto plemeno. Poté jsem se seznámil s panem Ladislavem Jirgalovu, který mi vysvětlil základy tohoto ježdění a zapřahání. Také mi hodně pomáhal v mém rozvoji a takto jsme to začali postupně posunovat dál a dál.
Byl tedy právě Ladislav Jirgala ten, kdo vám předal základy a následně nejvíce zkušeností?
Určitě ano. Je to člověk, který mě posunul tam, kde jsem dnes a jsem mu za to moc vděčný. To, že se v určitém momentu naše cesty rozešly a šli jsme si každý tou svojí dál, považuji za úplně normální životní jev. Pan Jirgala mi pomohl, vysvětlil, ukázal a dal mi takový ten základní řád a poté už jsme se rozvíjeli a posouvali dál.
Kdy jste se poprvé posadil na kozlík a po jak dlouhé době jste začal závodit?
Nejprve jsem závodil ve westernových sedlových disciplínách. V roce 2004 jsme skončili spolupráci s filmovými štáby, kdy jsme točili například reklamu pro firmu Marlboro, a tím se uzavřela celá jedna éra. Na to konto jsem se po seznámení s Ladislavem Jirgalou rozhodl, že začnu jezdit závody a už v tom samém roce jsme s týmem začali brázdit kolbiště s chladnokrevnými koňmi a zároveň to byl rok, kdy jsem poprvé také dosáhnul na titul mistra České republiky.
Jaké jsou podle vás hlavní zásady pro vozatajský sport a co by měli podle vás účastníci těchto závodů respektovat?
Někteří vozatajci třeba moc nemusí mé koně a jejich tělesnou konstituci, ale pro mě je důležité, aby byli vychovaní. Je to vyšlechtěné plemeno pro tento typ sportu a koně v mém výcviku fungují na můj hlas na vzdálenost padesáti metrů. Když někomu svěřím do ruky své koně a něco se mi třeba nebude zdát, tak já zavolám a poslechnou mě. To jsou podle mě velmi důležité aspekty v našem sportu.
Narazil jste také na natáčení filmů a reklam ve spojení s vozatajstvím. Jak jste se dostal do tohoto prostředí?
Nijak aktivně jsem to nevyhledával. Měl jsem svého prvního vlastního koně už někdy kolem roku 1988 a s tím jsem pracoval na poli a občas jezdil s přáteli, vozili jsme také lidi na svatbách a podobných událostech. Postupně se to rozvíjelo a jednou mě oslovil kamarád, jestli bych nemohl přijet do Brna na natáčení, že by tam potřebovali koně s kočárem. My jsme tam přijeli, moji koně se prokázali jako velmi vhodní a už jsme u toho zůstali. Natáčeli jsme nejprve Četnické humoresky a poté z toho bylo hezkých osm let.
Jaké další filmové a televizní projekty poté následovaly?
Počítali jsme to a máme natočených asi přes čtyřicet pohádek, mezi nimi třeba Princezna se zlatým lukem, Janek nad Janky, Hodinářův učeň, Princezna a půl království a dělali jsme také na projektu Marie Terezie.
Jak si koně zvykají na ty netradiční zapřažené filmové kočáry?
Nejdůležitější je, aby byli koně natrénovaní a nachození v zápřeži z domova a potom už je to většinou jedno, co za ně zapřaháte. Veliký rozdíl je, že tyto historické kočáry nemají brzdy, takže v dnešní době brzd u kočárů koně musí být naučení i na tuto variantu. V těchto případech se vůbec nepoužívají originální vozy a všechno jsou filmové repliky. Je to bohužel tak, že v 80 % se jedná o nějaké vraky, až máte mnohdy až strach, že to nedotáhnete na konec dané klapky.
Co dále patří mezi vaše vozatajské aktivity?
Se svými koňmi bývám také součástí pohřebních průvodů. V roce 2019 jsme doprovázeli osmnáct pohřbů, mám k tomu své tři pohřební vozy a osm černých koní, kteří jsou určení právě pro tyto účely pohřebního ježdění. Ti musí být opravdu dobře připravení, jelikož v pohřebním kočáře koně chodí tzv. půl krokem – maličkým, drobným krokem. To je mnohdy problém, protože v dnešní době se s koňmi hlavně kluše, cválá a pořád jdou jen dopředu. Na pohřbu je to naopak, tam se musí pomalu, tak jak hraje muzika musí koně pokládat nohy, a to je potřeba natrénovat. Už více než deset let také v našem domovském areálu provozujeme Základní vozatajskou školu, v níž jsem vyškolili už přes 150 zájemců o vozatajský sport a moc nás těší, že většina z nich dodnes aktivně stále své koně zapřahá. Věnujeme se také výcviku koní našich klientů a vypomáháme s nápravou pokažených koní.
Foto: poskytl Petr Vlašic