Jakub Smrčka je parkurový jezdec s výkonností T**. Dlouhá léta sídlil v rodinné stáji v Chožově, poté na necelé tři roky odešel do Čisovic a nyní se usadil v Bílichově. Největší radost mu v jeho jezdecké kariéře udělala účast na seniorském mistrovství České republiky s koněm Lucius Bono, kterého si do obtížnosti dvouhvězdového T připravil téměř od začátku.
Vzpomenete si, kdy jste se poprvé dostal ke koním?
Ke koním mě přivedl můj táta, který se jim věnoval. Nějaký čas pracoval a jezdil ve Svinčicích u pana Podolána. Dříve jezdili i moji bráchové, ale ti postupně nacházeli práci a od ježdění upustili. Poprvé jsem byl u koní v Třebívlicích, což je asi pět kilometrů od Židovic. Táta tam tenkrát dělal předsedu stáje. Bylo mi pět let a učil jsem se tam jezdit na staré školní kobyle Silvě. Hned od začátku mě to chytlo, rád jsem trávil čas ve stáji a pomáhal. V Třebívlicích jsem byl do dvanácti let. Poté jsem si udělal licenci a začal jsem závodit. To jsme se také přestěhovali do rodinné stáje v Chožově.
Takže jste začínal rovnou na velkých koních? Poníky jste vůbec nejezdil?
Na jednom poníkovi jsem jezdil. Měli jsme ho na zkoušku, ale zjistil jsem, že to není úplně ono. Raději jsem byl malý a jezdil na velkých koních, než abych jezdil na poníkovi, který mě vždy protáhl stromy, shodil a ještě nakopl. Takže poníka jsme vrátili a já jsem jezdil na velkých koních.
Vy se věnujete parkuru, bylo tomu tak hned od začátku nebo jste vyzkoušel i jiné disciplíny?
Po celou dobu se věnuji parkuru. Možná, když jsem byl malý a byly doma závody pro zábavu, tak jsem si zajel nějakou drezuru. Nejvíc drezury jsem asi odjezdil při ZZVJ, cvičitelské a trenérské licenci. Samozřejmě v domácí práci s koňmi je drezurní průprava velmi důležitá, ale závody jsou pro mě nezáživné a já se mnohem raději věnuji parkuru, ve kterém je super to, že i když všichni jedou jeden kurz, každý ho může zajet nějak jinak. A v parkuru je také více vidět soutěživost.
Vzpomínáte si na svoje první závody?
To bylo hned druhý den po získání jezdecké licence. Závody se konaly v Ústí nad Labem. Jel jsem na koni Despin, kterého jsem zdědil po bráchovi, a jeli jsme dva parkury. Soutěž ZM jsem vyhrál a v dalším parkuru stupně Z jsem obsadil druhé místo.
Kdo vás ve vašich začátcích trénoval?
Táta. Ten mě trénuje celý život. Během období před licencí jsem jezdil na tréninky k panu Šretrovi, který mě připravoval drezurně. Nebo když na mě táta neměl trpělivost, co se týče korekcí sedu.Také jsem měl několik tréninků s Martinem Matějkou. Do třinácti let mě trénoval pouze táta, poté jsem začal jezdit i na individuální tréninky k panu Pecháčkovi. Od třinácti let jsem jezdil pravidelně na SCM, které v tu dobu trénoval právě pan Pecháček. To pro mě byla velká škola. Naučil jsem se tam hodně věcí, co se týče přiježďování a práce s mladými koňmi. Také tam byl pevný režim a disciplína.
Když jste byl v těch juniorských letech, disponoval jste nějakými dobrými koňmi? Jakých výsledku s nimi si nejvíce ceníte?
Ve čtrnácti letech jsem jel svoje první mistrovství České republiky. Bylo to s sedmnáctiletou Amonou, kterou jsme koupili od Krajníkových. Když mi bylo patnáct a šestnáct let, měl jsem od pana Pecháčka svěřenou klisnu Bibi. Ta byla úžasná, i když první mistrák se nám sice moc nepovedl, to jsme ve třetím kole skončili na vodě,na tom dalším, který se konal v Mostě, jsme vybojovali třetí místo. Na poslední juniorská léta mi dorostla naše klisna Salome. Pořídili jsme si jí od pana Skřivana. S ní jsem ve svých osmnácti letech také obsadil třetí místo na mistrovství České republiky.
Věděl jste již od malička, že se koňmi budete chtít živit?
Já jsem vždycky chtěl dělat koně. První pracovní prázdniny jsem strávil po MČR ve čtrnácti letech u pana Rudolfa Skřivana v Hřebčíně Suchá, kde jsem jezdil mladé koně a poprvé se účastnil finále Kritérií mladých koní. Také jsem úzce spolupracoval s paní Šimáčkovou z Nebanic, které jsem měl možnost také jezdit mladé koně. Už od sedmnácti let jsem měl svěřené koně do tréninku. Začátky ale byly trochu náročnější, protože jsem k ježdění ještě studoval vysokou školu. Po maturitě jsem měl dokonce možnost jít jezdit do Belgie, ale dal jsem přednost dalšímu vzdělání.
Nyní se ale koním věnujete naplno, jak pokračovala vaše cesta po absolvování vysoké školy?
Nějakou dobu jsem byl ještě doma v Chožově, kde jsem měl koně v tréninku od různých majitelů. Nejlepší koně jsem měl od pana Novohradského. Na jednoho z nich, Luciuse, často vzpomínám. S tímto koněm jsem se dostal na seniorské mistrovství České republiky. Když jsem ho začal jezdit, měl vyskákané L a během dvou sezon jsme se dostali do dvouhvězdového T. Dále to byli koně jako například Conto Bono, Aragon, Fenix Bono, s nimiž jsem se zúčastnil několika Velkých cen a sbíral zkušenosti. Doma jsem byl do šestadvaceti, pak jsem se přestěhoval do stáje v Čisovicích k manželům Brejlovým, kde jsem působil jako trenér pro tamní klienty. Tam jsem byl dva a půl roku. V Čisovicích jsem měl svých několik koní, se kterými jsem závodil a k tomu jsem trénoval.
Vy jste se tedy nějakou dobu současně věnoval ježdění i trénování. Vyhovovalo vám to?
Já jsem vždycky chtěl pracovat s koňmi a i s lidmi. V Čisovicích jsem měl spoustu klientů. Pak se to trochu zvrtlo a najednou jsem měl spoustu lidí na trénování i mimo stáj v Čisovicích a na ježdění mi už nezbýval skoro žádný čas. Zprvu mi to tolik nevadilo, trénování mě bavilo. Ale postupem času mi ježdění začalo velmi chybět a já jsem už nechtěl jenom stát u skoku.
To byl tedy jeden z hlavních důvodů, proč jste v dubnu roku 2021 opět měnil působiště?
Převážně ano. Byla to nová příležitost. Nyní jsem v Bílichově u Renaty a Moniky Šíchových. Tam mám na práci devět sportovních koní a dva mladé koně po obsednutí. Ty jezdíme s přítelkyní pro majitele. K tomu mám ještě pět svých koní, jednoho šestitiletého, kterého mám ustájeného v Bilichově, dva čtyřleté, jednu tříletou a roční klisnu. Ti jsou ještě doma u táty v Chožově. Celkem to tedy na závodní sezonu bude patnáct koní.
Vám prošla rukama již spousta koní, jsou nějací, kteří vám utkvěli v paměti?
Určitě Lucius, díky kterému jsem mohl startovat na seniorském mistrovství, což je pro mě jeden z nejdůležitějších úspěchů. Také klisna Bibi mi utkvěla v paměti a samozřejmě Salome. To je kůň, se kterým když jsem přijel na závody, tak jsem věděl, že mě nikdy nezradí. A momentálně mám v tréninku jednoho koně, kterého mám moc rád a velmi mě baví na něm jezdit. Jedná se o valacha Quick Laurino po Quick Lauro Z. Je to schopný a osobitý kůň.
Kdo vás nejvíce ovlivnil a komu vděčíte za dosavadní úspěchy?
Určitě jsem vděčný rodině, která mě hodně podporovala. Nejdůležitější byl můj táta, který i když mě hodně driloval, dostal jsem se díky němu tam, kde jsem. Potom také panu Pecháčkovi. Sice jsem nikdy nebyl tak stylový, jak si představoval, ale naučil jsem se od něj spoustu věcí. Pan a paní Brejlovi mi zase na několik let poskytli dobré zázemí v jejich areálu. A v neposlední řadě Monice a Renatě Šíchovým, se kterými když se na něčem domluvím, tak to platí. A to je pro mě v tomto sportu a této práci to nejdůležitější.
Jaké jsou vaše plány na nadcházející sezonu?
Hlavně udržet majitelky bezpečně v sedle. Chci, aby byly spokojené s výsledky koní a dobře se jim jezdilo. Také bych byl rád, kdyby se starší koně posunuli o level výš, neboť se jedná o perspektivní koně. K tomu bych chtěl dobře prezentovat mladé koně.
Foto: poskytl Jakub Smrčka
