reklama 11D

Martina Havelková: Každý kůň si zaslouží šanci. Někdy stačí málo

ikonka

Jezdkyně a trenérka Martina Havelková vzpomíná na Honzika Chiperu, Ecologically Right i Scyrise. V novém dílu Dostihové vizitky popisuje, proč vstoupila mezi trenéry, jakými zásadami se v kariéře řídí a proč nelituje, že neodešla do zahraničí.
22.05.2019 17:35  |  Autor: Martin Cáp  |  Rubrika: Dostihy  |   FANCLUB
reklama 12B

Ve vážnici chuchelského závodiště už patří mezi stálice. S každým dalším úspěchem Martina Havelková podtrhává svou pozici jedné z nejlepších dostihových jezdkyň české historie. Momentálně má na kontě 167 vítězství a zdaleka se nechystá končit.
 
Maminka dvou dětí přitom nesbírá úspěchy jen v dostihovém sedle. Od loňského roku je také trenérkou a dodělává si bakalářské studium. Navenek se v jejím životě za poslední měsíce ale moc nezměnilo. Ke své profesi stále přistupuje se stejným zápalem. I díky tomu je pravidelně k vidění nejen na hlavních závodištích, ale i na regionálních drahách a ve službách menších stájí.
 
 
Jak se mám a čím teď žiju
 
Už rok jsem trenérkou, ale stále mám pocit, že jsem teprve na začátku. Mám mladé koně, hledám jim parketu a čekám, kam se postupně propracují. Už jsme si zkusili i účast v jedničkovém dostihu, ale nikam nespěcháme. Vždycky je to takové těšení na mladé koně - co ukáží a jací budou. Mám čtyři dvouletky, tři tříleté a jednoho staršího. Stále žijeme v očekávání, zda i v tomto malém počtu budeme mít  štěstí na nějakého šikovného koně.
 
Trenér určitě prožívá dostihy trochu jinak než žokej. Já ale stále jezdím, a tak to beru spíše ze stránky člověka, který ty koně zná z práce. Je pravda, že trénování je velká zodpovědnost a brzy jsem si to uvědomila. Tím, že výsledek můžu ovlivnit ze sedla a naše koně jezdím doma i v dostizích, to pro mě na druhou stranu nebyl žádný zvláštní skok.
 
Trénování jsem vždycky vnímala jako další krok na nějaké životní cestě. Chtěla jsem si to vyzkoušet. Práce s koňmi mě stále baví a naplňuje. Samozřejmě nevím, co bude v horizontu několika let. Ekonomická situace dostihového sportu není úplně povzbudivá.
 
 
Moje začátky u koní
 
Narodila jsem se ve Zlíně, začínala jsem ještě u pana Josefa Šnajdárka v tehdejší stáji ZD Mír Ratiboř. S dětmi jsme jezdili v ohradě na ponících, odmalička jsem se motala kolem stájí. Potom jsem pokračovala u Romana Tůmy, který měl doma pár koní a poníků, a později u pana Víta Hrbáčka. Na závodišti ve Slušovicích jsem vyhrála několik dostihů poníků a byla jsem natěšená.
 

Video: Tropical Bond býval zbojník. Cvalové koně děláme trochu jinak, říká Kalčík

 
Když jsme se pak s mámou stěhovaly do Prahy, chtěla jsem do Chuchle. Praxi jsem strávila u pana Františka Holčáka, dva roky jsem pracovala u pana Josefa Váni a pak znovu ve Velkých Karlovicích. Takže jsem se vlastně pořád přesouvala mezi Prahou a Moravou. Jsem za to vděčná, i za všechny zkušenosti, které jsem na těch štacích mohla nasbírat. Pan Holčák se nebál dát mi šanci a dostala jsem se díky tomu na dobré koně.
 
Na působení v zahraničí jsem vlastně nikdy nepomyslela. V mládí mi naše dostihy stačily a pak jsem měla děti. Dnes učednicím říkám, aby neváhaly vyjet ven a sbírat co nejvíc zkušeností. Zpětně ale ničeho nelituji a jsem ráda za všechno, co mám. Dnes už bych se kvůli rodině nikam za prací asi nestěhovala.
 
 
Můj životní kůň
 
Člověk má vždycky tendenci vzpomenout si na ty nejlepší. Marná sláva, žokeje dělají třídoví koně. Nedávno na mě třeba vyskočila vzpomínka, jak dcera Viktorka krmila Honzika Chiperu. To bylo už před pěti lety, strašně to utíká… Honzík byl skvělý kůň. Moc ráda na něj vzpomínám, i když je pravda, že těsné druhé místo z Českého derby 2014 jsem si dodnes nestihla vnitřně uzavřít. Kdykoli si na něj vzpomenu, naskočí mi otázky, co všechno se dalo udělat jinak, ačkoliv na tom už nemůžu nic změnit.
 
Výborná byla i dvojnásobná klasická vítězka Ecologically Right, s níž jsme vyhrály Slovenské Oaks. To byla kobylka, kterou jsem jezdila v práci a pak jsem dostala možnost vést ji i v dostihu. Jako mladá holka na začátku kariéry jsem jezdila Tribal Instincta ve Velké aprílové ceně v Bratislavě a pětkrát jsem vyhrála na Scyrisovi. To všechno byly velké hvězdy...
 
A pak jsou takoví, kteří třeba nepatří mezi ty úplně nejlepší, a přesto k nim člověk z nějakých důvodů přilne. U pana Holčáka jsem měla moc ráda třeba German Malta. Hodně koní taky znáte úplně odmalička, od jejich prvních krůčků. Ten vztah je pak samozřejmě hlubší a vůbec nehraje roli, zda je to třeba provozní kůň.
 
 
Největší dostihový zážitek
 
Nejspíš to bylo právě zmiňované Slovenské Oaks. Byl s ním spojený trochu větší tlak, což pro mě v té době znamenalo novou zkušenost. Angažmá na dobré klisně, s tím související očekávání a špičkové soupeřky v čele s derby-vítězkou Ready For Life…
 
Velkým zážitkem pro mě bylo i pár odježděných dostihů ve Francii, když jsem pracovala pro trenéra Igora Endaltseva. Vážím si toho, že jsem to mohla zažít, vidět všechna ta krásná závodiště, jejich zázemí i tamní přístup. Ve srovnání s našimi podmínkami je to přece jen úplně jiný svět.
 
Krásné jsou ale všechny úspěchy, i ty malé. Nikdy jsem neměla přemrštěné ambice. V kariéře jsem brala všechno, jak to přicházelo. Byla jsem ráda za nabízené šance a snažila se jich maximálně využít, ale netrápila jsem se přemítáním, co by mohlo být nebo jestli mi někde něco neuniká. A takhle to vlastně mám dodnes.
 
Možná je to tím, že jsem holka a vím, že když se postavím vedle kluka, pro většinu stájí bude první volbou automaticky on. Je nutné nad tím moc nehloubat a soustředit se na svou práci. Kolikrát jsem se na nějakého koně nedostala - a za čtvrt roku jsem ho nakonec jela. K šancím jsem se časem propracovala i bez tlaku okolo. Samozřejmě jsem měla výhodu, že jsem vždycky navážila i nejnižší váhy.
 
Také jsem nikdy předem neodepisovala koně kvůli tomu, že jsou hůř jezditelní nebo třeba mají horší pověst. Člověk nad tím samozřejmě přemýšlí, ale jakmile se vyhoupnu do sedla, už to neřeším. Snažím se být s tím koněm a soustředit se na něj. Dívám se na to i z druhé stránky - je hodně koní, kteří třeba nechtějí chodit do dráhy, ale někdy stačí strašně málo, aby z nich nakonec něco bylo. A to mě na tom baví. Chtít to alespoň to zkusit. Brát tomu koni šanci, když v tom trenér a majitel nechali tolik úsilí, je podle mě škoda.
 
 
Moje oblíbené závodiště
 
Musím říct, že jezdím ráda prakticky všude. Na začátky ve Slušovicích se nezapomíná, hodně jsem kdysi jezdila i v Bratislavě. Zrovna nedávno se mě někdo ptal, zda mi nevadí jezdit i na menší dráhy, a vysvětlovala jsem, že ne.
 
Pokud mám ale říct jedno závodiště, doma jsem asi ve Velké Chuchli. Už to tady dobře znám. Trávím na závodišti hodně času a zvykla jsem si na něj.
 
 
Největší problém současného dostihového sportu
 
Obávám se, že do značné míry to bohužel jsou peníze. Začíná to už tím, že si majitel třeba koupí drahého koně a dá ho do tréninku, ale už neřeší, jestli má trenér kvalitní personál, jaké má zázemí a jak jsou ohodnocení lidé, kteří každé ráno přicházejí toho koně nakrmit a starají se o něj. Právě tam dole, u lidí ve stáji, to všechno začíná.
 

Čtěte také: Cape Freedom si řekl o pozornost. Nechal jsem to na něm, smál se žokej

 
Mnozí majitelé sice podpoří dostihový sport investicí do kvalitního koně a to je moc dobře, ale už neřeší pozadí, možná si to mnohdy ani neuvědomují. Část investic by vždycky měla mířit právě do stájí a zázemí, protože od toho se pak odvíjí celková situace a úroveň. Pokud dnes dostihy bojují s nedostatkem lidí kolem koní, je to právě proto, že je nezaplatíme. A není to tím, že bychom nechtěli. Prostě nemáme z čeho.
 
 
Dostihová osobnost, které si vážím
 
Měla jsem štěstí, že jsem na svých působištích potkala velké osobnosti našich dostihů. A nakonec se vždycky vracím k tomu, co mi říkával ve stáji pan Tomáš Šatra. Některé jeho repliky platí pořád a vzpomínám na ně i po letech. Pana Šatru mám ráda a jsem vděčná za zkušenosti, které jsem u něj mohla načerpat.
 
Určitě si ale vážím - a doufám, že je to na mně poznat - celou řadu lidí kolem koní. Ta práce je kolikrát těžká a nevděčná, takže si zaslouží uznání každý, kdo se jí věnuje. Říct konkrétní jména snad ani nejde, je jich hodně. Vnímám to tak, že jsme všichni na stejné lodi.
 
 
Foto: Václav Volf a autor




reklama 13C

NEPŘEHLÉDNĚTE