Ve věku, kdy si velká část jeho vrstevníků užívá v klidu starobního důchodu, Petr Rydval stále objíždí pravidelně jezdecké závody v nejnáročnější disciplíně, kterou je všestrannost. Ta se skládá ze tří zkoušek – drezury, krosu a parkuru – a zejména prostřední část je fyzicky extrémně náročná. 

 

O to větší obdiv tak sklízí od svých soupeřů, kteří jsou mladší často o dvě generace. Ostatně při nedávném mistrovství České republiky startovaly v Borové děti na ponících od deseti let, zatímco Rydval letos oslavil sedmdesátiny.

 

A při letošním národním šampionátu rozhodně nebyl s jedenáctiletým valachem Samaris jen do počtu. Reprezentoval tam Zlínskou oblast České jezdecké federace v týmové soutěži a společně se sedmnáctiletou Annou Šeďovou na valachovi Car Pento a šestačtyřicetiletým Petrem Lacinou v sedle valacha Ninja 32, vybojoval zlatou medaili. 

 

Nejstarší člen družstva k úspěchu přispěl především bezchybně zajetým nedělním parkurem a po slavnostním vyhlášení výsledků neskrýval dojetí. „Nechtějte abych brečel. Mám dobrého koně a skvělý podzim života,“ vděčně konstatoval v rozhovoru pro internetovou televizi EquiTV.cz. 

 

Na nejvyšší úrovni jednotlivců mistrovský titul nikdy nezískal, nejlépe prý byl pátý. Častěji se mu dařilo v družstvech a nejednou triumfoval také v kategorii jezdeckých veteránů. „Za čtyřicet let jsem se nenaučil jezdit ty pátky, takže vždy útočím ze zadních pozic. Ale když se podaří kros a koník je dobrý v parkuru, tak jsem spokojen. Musím však hlavně poděkovat celému týmu naší Zlínské oblasti. Jeli jsme jen ve třech a sestava byla slepená na poslední chvíli, ale podali jsme všichni skvělý výkon,“ říká Petr Rydval. Chválou nešetřil ani na adresu pořadatelů šampionátu, jimiž byli členové rodiny Kamírových. 

 

 

Jak následně prozradil, na koních začal jezdit až poměrně pozdě. „Motal jsem se kolem tažných koní jako kluk z venkova, ale sportovat jsem začal až v jednadvaceti letech. Soutěžil jsem v parkurovém skákání, ale v roce 1986 jsem jel jako přívažek se svým zaměstnancem, který se účastnil vozatajských soutěží, na závody do Loštic. Tak mě to tam chytlo, že jsem za dva roky pořádal v Kupařovicích kvalifikační kolo seriálu Zlatá podkova. U všestrannosti jsem již zůstal a beru to jako svůj životní styl,“ připomněl svoji cestu ke královské disciplíně jezdeckého sportu.

 

O návratu k parkurové specializaci rozhodně neuvažoval, a to i díky skvělé komunitě jezdců všestrannosti. „Já mám někdy pocit, že ten parkurový svět odchází spíš komerčním směrem, ale tady jsme stále parta srdcařů.“

 

A jako správný srdcař se s tímto sportem nedokáže rozloučit ani přes relativně vysoký věk. Ostatně, sám je důkazem toho, že věk je jen číslo. „Že bych s ježděním přestal, to mě napadá čím dál častěji. Kladu si otázku, zda jsem si již toho božího požehnání nevybral dost, aby to jednou neskončilo blbě. Ale zatím se vždy zeptám: Samíčku, dáme to ještě někdy?“ Odpověď je jasná…

 

Každého asi napadne otázka, jak je možné se v sedmdesáti letech udržovat v tak dobré kondici. „Pořád se hýbu. Jsem sice starobní důchodce, ale mám zaměstnání, u něhož se docela nachodím, naběhám a najezdím autem. A také se pětkrát týdně přinutím vylézt na koně,“ prozrazuje svůj recept, i když s tím přinucením to myslel velmi obrazně. 

 

„Ježdění vynechám, když jsem třeba pryč služebně, ale jinak se do sedla samozřejmě těším. – Těším se a nejsem líný vyhoupnout do sedla, i když prší nebo fouká vítr,“ dodává v rozhovoru pro EquiTV.cz s dovětkem, že i závody jsou pro něj především zábava a hlavní cíl je, aby se s koněm ve zdraví vrátil domů.