Parkurový jezdec Matouš Kořínek sbíral úspěchy v kategoriích dětí a mladších juniorů, poté odešel na tři roky jezdit do zahraničí. Nyní je zpět v České republice a má ve výcviku velké množství koní, v některých z nich vidí velký potenciál.
Vy pocházíte z jezdecké rodiny, kdy jste se tomuto sportu začal věnovat i vy?
Tím, že jsme měli koně doma a táta se jezdectví věnoval, byl jsem u koní odmalička. Do dvanácti let jsem ale jezdil na hobby úrovni, kdy jsme s bráchou měli koně spíše jako zábavu a dvakrát do měsíce jsme šli do lesa. Ve dvanácti letech jsem dostal svou první klisnu Finessu, na které začínali sourozenci Málkovi. To mě jezdectví chytlo a pak už šlo vše ráz na ráz.
Měl jste kromě jezdectví i nějaké další koníčky?
Zkoušel jsem i jiné věci, ale ty mi moc nešly. Hokej ani fotbal nebyly mou silnou stránkou. Tenis jsem hrál asi rok, ale ten mi také moc nešel. Dva roky jsem chodil na judo. Ale to všechno byly spíš takové dětské kroužky, kam jsem chodil jednou nebo dvakrát do týdne. Jak jsem se začal věnovat naplno ježdění, s ostatními aktivitami jsem postupně přestal.
Co se vám tedy právě na tomto sportu zalíbilo nejvíc?
Jestli mám říci něco, co by ježdění odlišovalo od těch ostatních sportů, tak to je fakt, že koně můžu dělat společně s mým tátou a můžeme se tomu věnovat jako rodina. Trávili jsme spolu čas a bavilo nás to. Tak je to vlastně dodnes. Byl to takový náš sen, dělat koně spolu.
Věnoval jste se od začátku skákání? Nechtěl jste ani nikdy vyzkoušet jinou disciplínu?
Žádná jiná disciplína než parkur mě nikdy nelákala. Mám rád preciznost, která je při parkuru důležitá. Líbí se mi také to, že pracovitý a vytrvalý jezdec může dosahovat lepších výsledků než ten, který je sice talentovaný, ale přípravu sebe a svých koní odbývá.
Vzpomenete si na své první závody?
Na prvních závodech jsem byl hodně nervózní, že spletu parkur. A tak se také stalo a první parkur jsem nedokončil. Ten druhý jsem dojel buď čistě, nebo s jednou chybou.
Kdo vás ve vaší kariéře nejvíce ovlivnil a naučil?
V prvé řadě je to samozřejmě můj táta, který mě celou kariérou provází a stojí při mně. Také mi velmi pomohl polský trenér Hubert Szaszkiewicz, se kterým jsme spolupracovali asi pět let. Za poslední roky, které jsem strávil v zahraničí, jsem si snažil od každého něco odnést a něčemu se přiučit. V poslední době mi velmi pomáhá Dan Voksa.
Jak v České republice, tak v zahraničí jste měl možnost jezdit velké množství koní. Je nějaký, na kterého rád vzpomínáte?
Určitě na klisnu Chique, se kterou jsem začínal na svých prvních sto dvaceti, na prvním mistrovství České republiky jsme vybojovali třetí místo v kategorii dětí, stejné umístění jsme připsali i následující rok mezi mladšími juniory. Byla to velmi charakterní a opatrná klisna, i když ne moc schopná, ale na období dětí a juniorů naprosto nenahraditelná.
Těch koní, na které nikdy nezapomenu, je ale více. Určitě mezi ně patří i Vigo, na kterém jsem poprvé pochopil, jako to je, když má kůň sílu a schopnost. Rád bych zmínil i klisnu Good Girl, s níž jsem absolvoval svůj první parkur stupně T.
Momentálně máte na ježdění spoustu mladých koní, se kterými se účastníte i Kritérií mladých koní. V čem jsou podle vás tyto soutěže přínosné?
Myslím si, že na ně nejsou kladené takové nároky, jako na klasických závodech. Nejdříve si můžou parkur projít a vyzkoušet si ho. Také jsem rád za zpětnou vazbu od komisařů a podněty k tomu, na co se v dalším výcviku zaměřit.
Co vás na práci s mladými koňmi baví?
Ten progres. Vidět tu svou práci na nich je skvělé. Když si vzpomenu, jak mladý kůň vypadal, když přišel, a za nějakou dobu ho vidím v boxe, nasvaleného a silného, mám z toho radost.
Jakých doražených úspěchů si vážíte?
Určitě dvou třetích míst na mistrovství České republiky mezi dětmi a mladšími juniory. S Good Girl se nám také podařilo zvítězit v jednom kole U25 při Českém skokovém poháru. Za největší úspěch ale považuji něco jiného. Jsem rád, že jsem se dokázal postavit na vlastní nohy a jít sám pracovat do zahraničí. A pokaždé, když jsem ze stáje odcházel, bylo na majitelích vidět, že jim je to líto. Kromě jezdeckých zkušeností jsem si dokázal vybudovat i spoustu přátelství.
Jaké jste měl ambice v začátcích a jak se postupně měnily?
Když jsem začínal, ambice byly jako u každého mladého sportovce ty nejvyšší. Ale postupem času jsem si uvědomoval, že soutěžíme jako dvojice a ne vždy jsem schopný ovlivnil stav a výkonnost toho mého koně, tak jsem z nároků postupně ubíral. Rád bych ale dobře jezdil a chtěl bych, aby to dobře vypadalo. Cíle typu, rád bych jel tento rok na mistrovství Evropy, jsem neměl, buď to vyšlo, nebo ne.
Co tedy máte v plánu v nejbližší budoucnosti?
Rád bych posouval mladé koně, které mám ve výcviku. Myslím si, že někteří z nich jsou velmi talentovaní a mají před sebou skvělou budoucnost. Mezi mé favority patří klisna Universe Touch, Kensington a Linz.
Foto: poskytl Matouš Kořínek
