Karel Lacina provozuje se svou manželkou jezdecký areál v Číčovicích u Prahy a je velmi aktivní v činnostech týkajících se chovu sportovních teplokrevných koní. „Mými klienty jsou chovatelé napříč plemennými knihami. Chci být neutrální a vycházet všem vstříc,“ říká.

 

Jak vnímáte vývoj sportovních teplokrevných koní v Evropě?

 

Chov koní nejen v Evropě, ale celosvětově udělal v posledních letech obrovský skok. Parkurový sport se hodně zrychlil, zvyšuje se konkurence a výsledek závisí na spousta malých detailech. Potřebujeme tedy rychlé, chytré a opatrné koně. A v tomto směru se trendům přizpůsobují samozřejmě i chovatelé. Navíc si můžeme také všimnout, že ve skokovém sportu trochu ztrácí na popularitě Světové poháry a olympiáda, a řada jezdců dává přednost prestižní a bohatě dotované sérii Global Champions Tour. V drezuře je zase požadavek od přírody talentovaných koní, kteří jsou co možná nejdříve schopní se shromáždit, měli co nejlepší předpoklady pro piafu a pasáž, aby byli dobře jezditelní, ale zároveň měli dostatek šťávy a dokázali se co nejlépe předvést.

 

Některé trendy ovšem veřejnost nepřijímá příliš s nadšením. Co si o tom myslíte?

 

Z mého pohledu není dobře, že vymírají staří dobří chovatelé, kteří se podívali na koně a dokázali na základě toho vymyslet plán, jak konkrétní klisnu či hřebce v chovu využít. Mladá generace tyto zkušenosti nevyužívá a takové chovy končí. Dnes velké procento lidí chová podle papírů. Řekne si, tenhle hřebec v televizi dobře skáče, tak ho pustíme, ale už nedomýšlí, zda-li je to vhodný protějšek právě pro jeho klisnu. Je potřeba uvažovat nad tím, kdo konkrétní produkt chovu bude jezdit, protože třeba právě toho hřebce z televize dokáže ujezdit jen pár profesionálů.

 

Opravdu chce každý chovatel odchovat koně na olympiádu?

 

Já si myslím, že takový cíl by být měl. Podle mě je dobře, když chovatelé budou mít za cíl vyprodukovat koně na tu nejvyšší úroveň. Protože pokud budeme chovat koně s kvalitou na metrový parkur, kteří se na stodvaceti už dřou, tak se chov nikdy nikam neposune.

 

Ale ruku na srdce - přece jen proč je jezdectví čím dál populárnější? Existuje obrovská masa amatérů poptávající především hodné a dobře jezditelné koně, samozřejmě pak ideálně i se slušnou schopností pro daný sport.

 

To je určitě pravda, ale pokud se chovatel bude chtít dostat do širokého povědomí a vytvořit si dobré jméno, dosáhne toho jedině tím, že o sobě dá vědět sportovními výsledky svých odchovanců, a to ať už na základě žebříčku WBFSH, Hippomundo nebo HorseTelex. Pokud se mu podaří vyprodukovat několik koní prezentujících se na té nejvyšší úrovni, společně s nimi je řada dalších, kteří se tak vysoko neprosadí a těch je podstatně víc, ti jsou pak vhodní sportovní partneři pro amatérské jezdce. Ale pozor - samozřejmě lze očekávat, že pokud pustím na hodně krevnatou klisnu hodně krevnatého hřece, výsledkem bude něco mezi bláznem a géniem, s takovým koněm si pak opravdu poradí jen profík. A pak je tu spousta koní, kteří pro amatéra nejsou dost jednoduší a pro profesionála nejsou dostatečně dobří. Proto je od začátku nesmírně důležité si dopředu ujasnit, jaký je můj chovatelský cíl a na základě toho velmi pečlivě vybrat rodičovský pár. V tomhle směru je chov opravdu velmi specifická činnost.

 

Jak jsme na tom podle vás v tomto směru v České republice?

 

V České republice máme čím dál více kvalitních jezdců mimojiné i mladších věkových kategorií. Vidím to už jen přímo v našem jezdeckém areálu, kde s manželkou provozujeme jezdeckou školu. Jednou z našich klientek je velmi úspěšná Anna Held, účastnice mistrovství Evropy juniorů a mladých jezdců, vítězka republikového šampionátu. Jezdí klisnu, kterou jsem jí pomáhal vybrat, a do budoucna ji plánujeme zařadit do chovu. A když se na to podívám plošně, máme spoustu dobrých mladých jezdců a většina z nich je již schopná ujezdit kvalitní krevnaté a opatrné koně. Pro chovatele je samozřejmě nesmírně důležité, aby s těmito jezdci dokázal navázat spolupráci.

 

Tomu rozumím, ale vedle toho vnímám opakující se stesky chovatelů, že nemají prostředky na to, aby si platili slušného jezdce. Na druhé straně tu jsou pak jezdci, kteří nehodlají nést náklady za cizího koně. Jak to vidíte vy, dalo by se říct, z pohledu chovatele?

 

Ano, já také chovám na osmi klisnách. Když se podívám za hranice, třeba v Německu to funguje tak, že chovatel vyprodukuje koně. Kobylky standardně zůstávají do třech let u chovatele, hřebečci podstupují na dvou a půl letech předvýběr do plemenitby, kde již vyvstává první příležitost koně přímo na předvýběru nebo na körungu prodat. Pak zde fungují zařízení Ausbildungstalle, kam chovatelé tří až čtyřleté koně přivezou a dostanou zde základní výcvik. A spousta profesionálů se naučilo do těchto stájí jezdit a koně zde nakupovat. Pak už je jen na dohodě, zda-li mu prodá celého koně, nebo třeba jen padesát procent, což mimochodem v dnešní době funguje velice dobře. Dříve jsme to znali spíše v dostihovém sportu, ale už to není žádná novinka ani v parkurové disciplíně. Koně vlastní klidně tři čtyři lidi, skládají se na náklady, a pokud je jedním z majitelů chovatel, už na pokrytí všech potřeb sportovního koně není sám. Tohle je podle mě jedna z variant.

 

Dokázal byste porovnat kvalitu koní z českých a zahraničních chovů?

 

V Čechách máme chovatele, kteří vlastní vynikající matky, jejichž potomci mají srovnatelnou kvalitu s elitními hříbaty německých šampionátů. Nerad bych jmenoval, protože bych nechtěl na nikoho zapomenout. V tomhle směru je u nás velký potenciál a už nyní se řada kvalitních sportovních koní prodává do zahraničí. Zde vnímám obrovský pokrok. Vnímám ale také problém v systému, kdy někdy zapomínáme na to, že matka je prostě základ a dává svému potomkovi osmdesát procent vlastností. Pokud budeme chovat na klisnách, které samy nic nedokázaly, stejně tak ani její matka, bába ani prabába, těžko můžu očekávat, že kvalitní hřebec udělá zázrak. Podle mě by bylo zásadní, aby Česká jezdecká federace začala více spolupracovat s chovatelskými svazy, podobně jako tomu je v již zmiňovaném Německu, kde veškerá data, jak sportovní, tak chovatelská, se shromažďují pod jednou hlavičkou FN. Díky tomu mají naprostý přehled o počtu koní z konkrétní rodiny, jejich výsledcích a tak dále. My víme, že zde máme spoustu skvělých zemských klisen mimojiné i albertovských, importovaných klisen, nebo klisen které se u nás prosadily ve sportu, ale pokud chcete jít s kůží na trh, každý po vás bude vyžadovat jasná data, pěkně černé na bílém.

 

V tomhle směru se aktuálně schyluje k propojení Jezdeckého informačního systému s chovatelským modulem.

 

To je přesně to, o čem mluvím. Pokud se to dotáhne do konce, budeme mít velkého pomocníka. Otázkou ovšem je, kam až daleko ty informace jsme schopni získat. Získáme data týkající se druhé, třetí, čtvrté generace? Samozřejmě vždy bude mít výhodu ten chovatel, který dokáže navázat spolupráci s dobrými profesionálními jezdci, jelikož ti dokáží koně přivést na mezinárodní úroveň podstatně rychleji než amatér. Ale samozřejmě pokud odchovanec absolvuje s amatérem třicet čistých stodvacítek a stotřicítek, to je přece také velmi dobrý kůň, ale my se to bohužel nikde v médiích nedočteme.

 

Prozraďte mi svou cestu ke koním a následně až ke spolupráci s Hřebčínem Sprehe?

 

Jezdit jsem začal v mladých letech na dovolené s rodiči. Poté bylo takové trochu kovbojské období, kdy jsme s kamarády jezdili po vandrech a s koňmi jsme proste žili. Pak přišel osudný zlom na střední zemědělské škole v Táboře, kdy mě školní trenéři posadili do skokového sedla, načež jsem se začal věnovat parkuru. Tenkrát se mi pan Svatek, Karel Hájek, Milan Ježil a Bohuslav Šubr opravdu velmi věnovali, za což jsem jim velmi vděčný. A právě díky Bohuslavu Šubrovi jsem i poprvé přičichl k chovu jako takovému, on v tu dobu měl na stanici plemenného hřebce Mr. Bid a rodilo se po něm každý rok několik hříbat. Začal jsem se o chov více zajímat. Současně při škole začala má spolupráce s rodinou Šafratových, kde se také odjakživa prolíná chov a sport. Po škole se mi podařilo dostat na nějaký čas k Opatrným do Hořovic, kde jsem tehdy mimojiné poznal maminku Forewera. Zalíbila se mi úroveň, na které se zde sport dělal. Poprvé jsem dostal možnost skákat přes nejvyšší překážky, byla to výborná škola. V té době jsem spolupracoval s mým nynějším parťákem Romanem Šafratou, společně nyní vlastníme několik výjimečných klisen a také plemenného hřebce Canona. Následně jsem získal možnost odcestovat ven, konkrétně do Rakouska, později do Německa, přičemž vždy se jednalo o sportovní a chovatelské stáje. Jezdil jsem mladé koně, závodil v parkuru, ale také v drezuře. Nakonec jsem se procestoval až do Severního Německa do sousedství Hřebčína Sprehe. Tenkrát jsem si uvědomil, že na to, abych se stal top jezdcem, nemám dostatek vloh. Načež přišla zlomová nabídka a rozhodnutí. Albert Sprehe mě oslovil, zda-li bych pro něj nechtěl pracovat. Souhlasil jsem, a pak už to šlo v podstatě ráz naráz. Postupem času jsem se začal zajímat, kteří plemeníci by byli vhodní pro český chov, navázal jsem spolupráci s místními chovatelskými svazy a následně propojil české a slovenské chovatele s Hřebčínem Sprehe.

 

Podle mého názoru se jednalo o opravdu klíčové období, kdy se českým chovatelům velmi usnadnila cesta k nákupu inseminačních dávek ze zahraničí. Neříkám, že do té doby nebylo možné nechat si zaslat dávku zvenku, spíš mluvím o tom, že díky celému servisu kolem to bylo najednou dosažitelné plošně pro různé kategorie chovatelů.

 

Jsem stejného názoru. Bylo tu sice několik importovaných hřebců, ale troufnu si říct, že takové propojení přímo s významným zahraničním chovatelem zde nefungovalo. Navíc Albert Sprehe je v tomto směru velmi velkorysý a tímto bych mu rád i poděkoval, protože každý rok umožní českým chovatelům absolvovat zájezd do Hřebčína Sprehe, aby si mohli nabízené hřebce prohlédnout na vlastní oči, a také mají naši chovatelé velice zajímavý rabat na inseminační dávky, aby jim tito špičkoví hřebci byli dostupnější.

 

Jaký je o tyto zájezdy zájem?

 

Opravdu velký. Průměrně sem odcestuje kolem stovky, stopadesáti lidí.

 

Jak byste specifikoval vaši práci?

 

Jedinečnost mojí práce tkví v tom, že se snažím o všechny chovatele maximálně postarat. Snažím se jim zajistit kompletní servis. Pomáhám jim s výběrem plemeníků, zařizuji veškeré formality, následně se postarám i o registraci hříběte a v poslední době jim pomáhám i s prodejem koní, což je trochu nevděčná práce. Díky tomu si člověk udělá i spoustu nepřátel. Ve výsledku to vypadá tak, že ráno vyřídím telefonáty ohledně poptávky a objednávky o inseminační dávky a ještě ten den, nebo nejdéle druhý den je u chovatele. Za tím se samozřejmě skrývá spousta práce, organizace, logistiky, ale už máme tak zaběhnutý systém, že vše funguje, jak má. Nicméně se od toho ovšem odvíjí i o něco vyšší cena.

 

Spolupracujete více s nějakou konkrétní plemennou knihou?

 

Snažím se být absolutně nestranný, ale je jasné, že rozbroje mezi různými tábory českého teplokrevníka našemu chovu příliš neprospěly. Na základě toho začali čeští chovatelé zapisovat své koně do zahraničních plemenných knih, což legislativa umožňuje. Každopádně mými klienty jsou chovatelé napříč plemennými knihami. Chci být neutrální a vycházet chovatelům vstříc. U nás v Číčovicích jsme třeba pořádali chovatelský večírek, který měl velmi dobrý ohlas. Diskutovali jsme zde o aktuální problematice, nových technologiích. Další akce určená všem chovatelům sportovních koní je ve spolupráci s Bedřichem Hanákem Šampionát hříbat EU a Šampionát ve skoku ve volnosti a spolupracuji rovněž s jezdeckým areálem ve Zduchovicích, kde se na podzim koná Z-Festival Šampionát hříbat, klisen a mladých koní, opět bez ohledu na plemennou příslušnost. V příštím roce bychom rádi pořádali navíc výkonnostní zkoušky klisen všech sportovních teplokrevných plemen, ale to je zatím v jednání. Snažíme se totiž v prvé řadě řešit produkt jako takový bez ohledu na to, jaké má papíry. Myslím, že by to měla být společná cesta nás všech.

 

Foto archiv Karla Laciny