Úřadující italský šampion Josef Bartoš stojí na prahu nové etapy. Po několika letech se vrátil do centrály rodiny Váňových na Karlovarsku a spojil síly se začínajícím trenérem Josefem Váňou mladším. Zejména v Itálii a Francii mají vytvořit úspěšný tandem. "Je to něco nového, moc se těším," neskrývá Bartoš spokojenost.
Jak se mám a čím teď žiju
Všechno se teď točí kolem mé nové práce. Pepa Váňa mě oslovil s asi dvouměsíčním předstihem a předestřel mi dvě možnosti. Když jeho nabídku přijmu, šel by trénovat, a když do toho nepůjdu, jezdil by dál. Tak jsem mu umožnil trénování. Byla to pro mě velmi zajímavá nabídka. Ve stáji všechno funguje jako vždy, akorát je nyní Pepa soukromým trenérem stáje Scuderia Aichner SRL. Jezdím tam dvakrát týdně a můžu říct, že mě to těší. Je tam teď dobrá atmosféra, pro mě hodně příjemný začátek. Pokud jde o české dostihy, jsem na volné noze.
Moje začátky u koní
Začínal jsem u táty. Sedmkrát za lot jsem spadnul, dostal jsem facku a pak už jsem nespadl. Byla to tvrdá škola, bál jsem se a utíkal jsem od koní. Ani nevím, jak to dokázali, ale nakonec jsem se ke koním zase vrátil. Začal jsem jezdit dostihy poníků a vyhrávat, takže mě to brzy začalo bavit. Mými prvními hvězdami byly Káča a Katrin. Pak už to vzalo svůj směr - amatér, žák, jezdec, roviny, překážky...
Největší dostihový zážitek
První vítězství ve Velké pardubické s Decent Fellowem (2006). To byly obrovské emoce. Když se na to dnes podívám, jak se na těch záběrech chovám jako magor a co všechno tam těsně po doběhu říkám a provádím, tak se musím smát. Byl jsem opravdu mimo a bylo to nádherné. Nedá se to zopakovat, už se to nevrátí. Takovou euforii člověk prožije jen jednou… Ten rok byla ve Velké paradoxně horší konkurence. Proto dnes říkám, že bych chtěl vyhrát další Velkou pardubickou proti co nejsilnějším soupeřům. Kdyby tam byli kromě domácí špičky také koně z Anglie, Francie a Irska, a podařilo by se mi takový ročník vyhrát, byla by to velká věc.
Můj životní kůň
Jsou dva - Decent Fellow a Sixteen. Decent díky tomu životnímu vítězství a Sixteen jako koňská osobnost. Já a Sixteen, to bylo vždycky spojení. Udělala mi jméno i u laiků a lidí, kteří dostihy nesledují. Jezdil jsem ji v dostizích až do konce, cítil jsem k ní loajalitu a nechtěl ji zradit. Kromě toho byla miláčkem mé ženy - takže jsem zase tak moc na výběr neměl.
Moje oblíbené závodiště a dostih
V Česku určitě Pardubice, v Itálii Merano. Jezdil jsem ale také rovinové dostihy, takže mám vztah i k Velké Chuchli a Mostu. A pokud jde o zahraniční první ligu, musím říct Auteuil. Nejsem zase tak moc zažraný do Anglie - je to pěkné, ale všechno jeden styl překážek. Osobně jsem spíše zastáncem pařížské steeplechase, to je moje srdcovka. Mezi dostihy bude pro českého překážkového jezdce vždycky nejvýš Velká pardubická.
Největší problém současného dostihového sportu
Z toho množství mě zrovna napadají dvě věci. Zaprvé sociální sítě, kde lidé často píšou věci bez toho, aby věděli, co vůbec píšou. A úplně se mi nelíbí ani to novodobé tažení proti bičům. Dnes už jsou biče takové, aby to koně opravdu nebolelo a nemohlo jim to nijak ublížit. Nikdy jsem bič nějak intenzivně nepoužíval a nepatřím k jeho vyznavačům, ale bez něj to prostě nejde. Kůň je 500kilové zvíře a bez biče se nedá jezdit.
Dostihová osobnost, které si vážím
Vždycky to byl Josef Váňa, odmalička také Vlastimil Smolík. Z trenérů František Vítek, u něhož jsem také začínal a jsem moc rád, že jsem prošel i stájí této trenérské ikony. A co se týče veškerého ježdění, tak musím říct Frankie Dettori na rovině a A.P. McCoy na překážkách. To těžko někdo přebije.
