V neděli 19. listopadu 2023 se mezi jezdeckou společností rozšířila zprava o úmrtí pana Ing. Ludvíka Jandourka. Odchod této výrazné osobnosti českého, respektive československého jezdectví těžce zasáhl nejen rodinu a přátele, ale celou komunitu.
Ludvík Jandourek se narodil 2. ledna 1945 v Brandýse nad Labem do rodiny, která byla pevně spojena nejen s koňmi, ale také s pekařstvím, které provozovala na tamním náměstí. S koňmi již jeho děda a později i otec rozváželi po Brandýse každé ráno pečivo. Když bylo Ludvíkovi devět let, jeho otec, jenž se stejně jako děda jmenoval také Ludvík, založil jízdárnu. Ta se později z centra Brandýsa přesunula do Hluchova, což je místní část ve Staré Boleslavi.
„Rodině Jandourků v době jeho dětství patřila například plnokrevná klisna Selekta po Corvus z Tosca, která později působila jako plemenná klisna v Hostouni, později v Albertovci a byla babičkou vynikajícího pepiniéra hřebce Quoniam II. Tento plemeník svým velmi početným potomstvem velmi významně ovlivnil chov koní v České republice v 70. a 80. letech minulého století,“ píše Jan Chýle ve své vzpomínce na Ing. Jandourka, s nímž se znal od útlého věku.
Po většinu života byl třetí z Ludvíků Jandourků propojen s již zmíněným jezdeckým klubem ve Staré Boleslavi. Ten byl centrem parkurového skákání a pokračoval v tradici skvělého armádního prvorepublikového jezdectví. „Právě tady byla v krátkém období povolení komunistického sevření zorganizována slavná mezinárodní military. Ludvík, tehdy Jandourek mladší, byl již u toho. Jako začínající jezdec byl i součástí olympijské přípravy boleslavského militaristy Jarina, který se v roce 1960 zúčastnil s Fero Hrůzikem olympijských her v Římě. V té době se, po náhlé smrti svého otce, stal hlavní figurou sportovního vzestupu hluchovského oddílu. Následovalo slavné obdobní, které vyvrcholilo v 70. letech účastí na mnoha mistrovstvích republiky. V Praze na Trojském ostrově pak i, na tu dobu neuvěřitelnou, účastí týmu složeného pouze z jezdců Slavoje Stará Boleslav,“ připomíná střípky spojené s životem Ludvíka Jandourka ve svém textu publikovaném na webu České jezdecké federace Cyril Neumann.
Ludvík Jandourek chtěl původně studovat veterinu, ale tehdejší režim mu to neumožnil, a tak šel nejprve na střední zemědělskou školu v Brandýse nad Labem a následně na vysokou zemědělskou v Praze na Suchdole. V rámci jezdeckého sportu se věnoval parkurovému skákání a pravidelně se účastnil mistrovství Československa. „Ještě jako junior při mistrovství na Trojském ostrově v Praze spadl a zlomil si nohu. Přesto dokázal za pomoci přítomných nasednout zpět do sedla a parkur dokončit,“ uvádí jednu z příhod jeho syn Ludvík.
„Nejúspěšnějším koněm kariéry Ing. Jandourka byla klisna Marika po 773 Mohykán z matky po Korsičan - 4. Polokrevná klisna s velmi vysokým podílem krve anglického plnokrevníka. Z vyprávění vím, že to byla nesmírně poctivá stylově skákající klisna, kterou Ing. Jandourek velmi ohleduplně trénoval a na závodech s citem sobě vlastním předváděl až do stupně ST. Skokanka Marika po ukončení sportovní kariéry působila jako chovná klisna – matka v chovu Jiřího Holíka staršího na Pecínově. S Marikou ukončil kariéru jezdce i Ing. Jandourek. Plnohodnotně se začal věnovat trenérské činnosti v klubu TJ Slavoj Stará Boleslav,“ vzpomíná Jan Chýle.
Tehdy již byl pan Jandourek ženatý a měl tři děti. „Seznámili jsme se v roce 1962 v tanečních. Před svatbou jsme spolu chodili osm let. Já jsem se dostala ke koním až s Ludvíkem, dokonce jsem pravidelně jezdila, ale jen na vyjížďky. Když byl Ludvík na koleji, tak jsem seděla na koni třikrát až čtyřikrát týdně,“ vypráví manželka Ludmila. Dva roky po svatbě, tedy v roce 1972, se jim narodila první dcera Ludmila. Také ona se díky rodičům aktivně věnovala koním, ale jen do páté třídy základní školy, kdy dala přednost veslování, ve kterém získala celou řadu úspěchů. V roce 1976 přišel na svět syn Ludvík, později velmi úspěšný parkurový jezdec, a za další dva roky nejmladší z dětí Anna. „S ježděním skončil Ludvík někdy v první polovině osmdesátých let. Po pádu z koně si pořádně natloukl a také za začal hodně spravovat na váze. Řekl, že si to ten kůň nezaslouží, aby ho nosil na zádech, tak už toho nechal,“ říká Ludmila Jandourková.
Koně do tréninku pro své jezdce získával od Jiřího Holíka staršího, Miloslava Chýleho a později v 90. letech minulého století od Rudolfa Skřivana. Jak on sám říkal: „Koně dostávám do tréninku od chovatelů na základě gentlemanských dohod.“ Všichni mu věřili, neboť on gentlemanem skutečně byl.
„Během tréninkového procesu se řídil pokyny svých mentorů – prvorepublikových kavaleristů, Josefa Dobeše, Viktora Breiského, Josefa Klementa a dalších. Byl vyznavačem francouzské jezdecké školy, která klade důraz na svěží pohyb vpřed, lehké vedení a jemné pomůcky. Věřil a razil zásadu, že správný výcvik koně a jezdce musí vycházet z klasických, léty prověřených metod a nelze jej vynutit rychlostí, nebo jinými způsoby, či opatřeními. Ukazoval cestu, jak se to má dělat, i když on sám bezpečně věděl, že to vůbec není snadné. Ale zůstal věren a jezdecké pravdě majora Dobeše se nezpronevěřil. Při jeho trénincích byla vždy používána klasická gymnastika koně, s důrazem na budování vzájemné důvěry s respektem k živému tvoru. Cílem jeho výcviku byl zdravý, produktivní kůň až do vysokého věku, který se pod sedlem rád prezentoval. Z takových koní měl radost. Poznal je na první pohled a vážil si jezdců, kteří pracovali s koňmi na základě obdobných principů,“ popisuje ve své vzpomínce na Ing. Jandourka Jan Chýle.
Ačkoliv valnou většinu svého života působil jako trenér a instruktor jezdectví, nelze opomenout i jeho dráhu stavitele parkurů. „Jeho parkury byly zárukou kvality a dobře se jezdily. Kladl důraz na pravidelný rytmus cvalu při pohybu po parkuru a zejména pro mladé koně byly parkury z pera Ing. Jandourka vysoce edukativní. Byl si vědom skutečnosti, že na rozdíl od ‚výcvikových pravd‘, které jsou a budou vždy konstantní, stavitelství se vyvíjí a je tak trochu poplatné době. Jako stavitel neustrnul a smysluplně se v oboru vzdělával,“ pokračuje Chýle.
Po revoluci v roce 1989 byl Ing. Ludvík Jandourek dlouhá léta šéfem skokové komise České jezdecké federace. „Zasloužil se o mnohé, vedl reprezentaci a v přelomových 90. letech, po rozpadu Československa, nebyla situace nijak jednoduchá. Byl týmový hráč a uměl ‚obrušovat hrany‘. Hledal cesty k dohodě, a hlavně se snažil pracovat ve prospěch jezdecké společnosti v České republice bez ohledu na své partikulární zájmy. V roce 1991 začal společně s trenérem Miroslavem Balcarem a s panem Rudolfem Skřivanem organizovat skoková soustředění pro juniory a mladé jezdce. Byla to první koncepční práce s mládeží a plody této iniciativy jsou dodnes patrné, neboť i tento počin pomohl formovat mnoho pozdějších osobností dnešní jezdecké scény. Duchovním otcem myšlenky byl Ing. Ludvík Jandourek,“ připomíná Jan Chýle.
Ludvík Jandourek působil i jako komisař při zkouškách instruktorů, trenérů a tak podobně. Byl znám svou neutuchající pozitivní energií a přísným okem, pokud šlo o jezdeckou korektnost. Velmi dbal na jezdeckou etiku, dress code a volbu správných hipologických termínů. Udržoval si všeobecný přehled a lze s jistotou konstatovat, že byl velmi vzdělaný a sečtělý člověk. A určitě je dobré zdůraznit to, co již jednou zaznělo – byl to opravdový gentleman.
Žil nejen koňmi, ale také bohatým kulturním a společenským životem. „Miloval jazz a swing. Pravidelně jsme chodili na taneční zábavy. Bylo období, že jsme šli v pátek na ples, v sobotu na ples, a protože jsme toho měli málo, tak v neděli jsme ještě vyrazili na čaje (pozn. red.: odpolední tancování). Hodně dbal na etiketu a na dress code. Když jsme někam jeli, tak měl přesně přehled o tom, kdo a jak byl oblečen a jestli se to k sobě hodilo,“ prozradila paní Ludmila. „Nikdy by nikam nešel ve špinavých botách a na boty se hodně zaměřoval i u ostatních. Byl schopen jezdce vykázat z tréninku, když přišel s koněm, který měl slámu v ocase,“ doplňuje ji syn Ludvík.
Ačkoliv panu Jandourkovi v posledních letech již nesloužilo zdraví jako dříve, v rámci možností se snažil pravidelně trénovat své svěřence a také navštěvovat všechny důležité jezdecké akce. „Když už nemohl moc chodit, tak se vždy domlouval s pořadateli, aby mohl zaparkovat auto na místo s výhledem do kolbiště. Dával jim za to čokoládové bonboniéry. Z auta označeného logem ‚Horse expert‘ vše sledoval a kdokoliv za ním mohl zajít na kus řeči,“ přidává Ludvík další ze vzpomínek na tatínka. Pokud se z jakéhokoliv důvodu nemohl jezdeckých akcí zúčastnit osobně, tak se snažil vše alespoň sledovat prostřednictvím televizních a internetových přenosů. Díky článkům a rozpisům na webu přesně věděl, kde se co děje. Když náhodou něco nedohledal, neváhal zavolat s dotazem přímo do redakcí oborových médií.
Pravidelně sledoval nejen parkury, ale také dostihy nebo spřežení, které měl moc rád. S koňmi byl alespoň na dálku až do svých posledních okamžiků na tomto světě. V sobotu 18. listopadu večer sledoval v televizi Super Grand Prix Longines Global Champions Tour v pražské O2 areně, která končila až po třiadvacáté hodině. Poté usnul a krátce po půlnoci jeho srdce navždy dotlouklo. Pan Jandourek si osobně nepřál veřejné poslední rozloučení s obřadem, a proto jej dle jeho vůle vyprovodí na místo posledního odpočinku pouze rodina.
Foto: Josef Malinovský, Jan Vlček a rodinný archiv Ludmily a Ludvíka Jandourkových
