Hana Vášáryová se mnoho let úspěšně prezentuje se svými koňmi v nejvyšších drezurních úlohách nejen na domácích obdélnících, ale i v zahraničí na mezinárodních závodech. Jak začínala? Čtěte rozhovor, který jsme pro vás připravili. 

 

Pamatujete si ještě, kdy a kde jste se poprvé posadila na koně?

 

Poprvé jsem se posadila na koně v ZOO Praha. A pak už to nabralo obrátky. Dokonce si pamatuji, že v jsem si tajně v kapsách ze ZOO přinesla vylínanou srst Koně převalského a dala si ji pod polštář, abych mohla inhalovat. Byla, a vlastně i stále jsem, obrovský zvířecí fanda. V naší rodině nikdy zvířata nebyla, a tak jsem se přes pracně schovaného křečka pod postelí, morčata, která mám doteď, a malého vytouženého psa dostala konečně ke koním.

 

Věnujete se drezuře od vašich jezdeckých začátků?

 

Drezura mě uchvátila hned od začátku. Je to nádherný pocit, když kůň dělá přesně to, co si myslíte. Máte mezi sebou takové tajemné pouto, které vám nikdo nevezme. Vše trvá neuvěřitelně dlouho a vy doufáte, že to co děláte, je správné. Minimálně každý den však dostanu od nějakého koně (ještě že jich jezdím tolik) moji minutu blaha, což je ten správný impulz, proč další ráno opět vstát do práce.

 

Zkoušela jsem i skákat… Dobré je, že asi mám správný odhad a oko, jak koně ke skoku přivézt a s přiježděným koněm se mi to nezdá zas tak obtížné. To horší je, že když už bylo na stojanech 130 cm, šla odvaha stranou. Zajímavé je, že u mojí dcery se bojím, už když jí tam stojí 80 cm. Takže velký respekt všem, co se nebojí.

 

Kdy jste absolvovala své první oficiální závody? Vzpomenete si, s jakým to bylo koněm, a jak jste dopadla?

 

První závody jsem startovala na koni Norton (Buřtík) tenkrát v majetku Dáši Vaňhové. Byla to úloha Z1 a byla jsem na Přední Kopanině čtvrtá. Neuvěřitelné je, že Buřtík se stále těší dobrému zdraví, a to mě jedině ubezpečuje v tom, že to nemohlo být tak dávno.

 

Kdo vás ke koním přivedl?

 

K ježdění mě vlastně nechtěně přivedla moje teta. V jejím velkém domě měla celou místnost věnovanou obrázkům svých koní a cen, kterých v 60. letech získala. Pak bohužel prožila u koní nešťastnou lásku a na koně nadobro zanevřela. Nikdy jsem jí za to nestačila poděkovat, a proto se snažím raději už děkovat dopředu…

 

Kdo vás v začátku vaší jezdecké kariéry nejvíce ovlivnil. Kterým lidem vděčíte za to, čeho jste ve své jezdecké kariéře dosáhl? Vybavujete si slabiny nebo vaše silné stránky?

 

Už od 6 let se mnou bylo doma k nevydržení, a tak mi maminka hledal vhodný klub, kde bych mohla začít. Pamatuji si, že mě vzala na Troják za svoji studentkou Ilonou Neumanovou, která mi vysvětlila, že jestli do budoucna chci mít vlastní koně, musím mít vysokou školu jako ona. Také mě vzala za panem Žižkou, který řekl, že mám přijít, až mi bude 12. No hrůza, zhroutil se mi dětsky svět. Naštěstí mě za pár let zachránila paní Kadlecová, kam jsem mohla nastoupit na poníky a projít si tak klasickým oddílem, který v dnešní době velmi chybí.

 

Z mé slabé stránky, a to totálního nedostatku financí, se nakonec stala silná. Moji rodiče byli pedagogičtí pracovníci a nemohli mi dát více než 300 Kč měsíčně. O to víc jsem ale po tom sportu toužila a rozhodla se, že to nevzdám. Určitě jsem měla v životě štěstí na správné lidi, ale štěstí se musí jít i naproti. V začátcích mi velmi pomohla paní Kadlecová, která mi zdarma půjčovala koně na závody a platila za mě startovné. Také nás brala na mezinárodní závody jako ošetřovatelky, a tam vznikla ta touha vrátit se tam s vlastním koněm. Velmi mi pomohl Míra Pavlík, který mi dal pocit, jaké to je se starat o vlastního koně Pamíra a prvně startovat na větších závodech. V tom období mi také velmi pomohla paní Hašková.

 

Největší školu života jsem dostala v Německu ve stáji Kasselmann, kde se ke mně chovali podle toho, jak pracuji a ne podle toho, jakou značku trička mám na sobě. Pamatuji si, že poprvé když jsem od nich přijela na víkend domů do Čech, jela jsem hned k vietnamcům nakoupit trička s límečkem, abych byla in. Měli jen XL…V Německu jsem si později pronajala stáj a měla tak první vážné klienty a koně. A tam jsem poznala i mého muže Tomáše, který se vlastně postaral o ten zbytek.

 

 

Kolik koní vám již prošlo rukama? Na které z nich nejraději vzpomínáte, a který z nich byl tím nejvíce výjimečným?

 

Rukama mi prošlo už dost koní a doufám, že většina úspěšně. Je to skvělý pocit, když si uděláte koně od obsednutí až do T nebo TT. Každý kůň je úplně jiný a ty zkušenosti a zážitky vám nikdo nevezme.

 

První kůň, který byl skoro vlastní, byl Pamír. Toho jsem nevědomky asi ničila nejvíc, ale nakonec jsme se skamarádili. Prožil se mnou mojí pubertu i pocity všeumění. Za to, že to vydržel, mu patří velký dík.

 

Perun. Díky tomu, že jsem ho prodala, jsem mohla odjet do Rakouska na tříměsíční stáž, která nastartovala moji snahu o drezurní kariéru.

 

Dalším zlomovým koněm byla Samanta. Pomohla mi v mnoha věcech. Poprvé jsem mohla pracovat s vynikajícím drezurním koněm a také mi ukázala realitu, že když koně nevlastníš, tak ho nemiluj. Nyní mohu říct, že zcela logicky byla po prvním velkém úspěchu prodána, ale tenkrát jsem to nechápala. Odešla jsem proto se zlomeným srdcem do Německa, a tam nastartovala už opravdovou drezurní kariéru.

 

Ricco byl krásný černý hřebec, kterého si už mnoho jezdců musí pamatovat. Na svou dobu byl v Čechách jedinečný a neporazitelný. Dovezl mě dvakrát pro zlato na mistráku a vždy s úplnou lehkostí. Pak jsem dostala na výběr, jestli mi ho majitel nechá nebo jestli budu mít miminko. Rozloučila jsem se tedy s tímto skvělým parťákem, který byl mimochodem i druhý na Asia Games a do mého života vstoupila Johanka

 

La Fleurette byla úžasná kobyla, která mě poprvé dovezla na MS ve Verdenu. Richmond, který naučil jezdit asi polovinu jezdecké populace.

 

Silky Moves jedinečný, dokonalý, geniální a zábavný. S ním se opravdu nikdo nenudil. Nyní září ve stájích Victoria Max-Theurer a připravuje se na mety nejvyšší. Má vlastní ošetřovatelku, která mu dělá 12 hodin denně program a je šťastný.

 

Filipa moje láska na druhý pohled. Mám jí od jejich 4 měsíců. Pokaždé, když s ní objíždím drezurní obdélník, mám husí kůži. Ten adrenalin a nefalšovaná radost, co z ní vychází je to, proč tento sport dělám.

 

Veledůležitým koněm v mém životě je momentálně Cascaya of Goldentouch. Je to ten nejlepší poník na světě, který učí jezdit moje holky a historie se tak muže opakovat.

 

Můžete zkusit porovnat, jak moc se změnily závody i sportovní úroveň v průběhu vaší aktivní kariéry? Je podle vás v dnešní době snadnější, nebo naopak obtížnější dosáhnout sportovních vrcholů?

 

To je velmi zapeklitá otázka. Protože si dokážu představit, že kdybych před 20ti lety měla k dispozici tak skvělý materiál jako dnes, tak bych byla k neporažení, jenže tenkrát byli úplně jiní koně. A za 20 let zase budou asi už jen pegasové, protože si nedokážu přestavit, kam ještě se drezurní kůň může vývojově posunout. Kvalita koní i v Čechách velmi vzrostla. Už mnoho lidí dokáže do koní a věcí kolem investovat obrovské peníze, což je pro celkový vývoj sportu skvělé. Jen mi tady a teď chybí právě ty staré oddíly, které by naučily děti se pořádně postarat o koně bez maminky a bez ošetřovatelky. Hodně dětí se ke koní chová jako k hračce, která, když se porouchá, tak se prostě vymění. To mi přijde strašně líto.

 

Jaké sportovní ambice jste měla při svých závodních začátcích, o čem jste snila? Jaký je váš současný jezdecký sen, čeho byste ráda dosáhla?

 

Myslím, že jsem už racionální realista. Když se dívám na holky, jak si říkají v šestnácti, že vyhrát mistrák je jednoduchý, když se dívám na pětadvacetileté, kteří vědí, že pojedou na olympiádu… Jsou to vývojová stádia, kterými si asi musí člověk projít, protože musíte mít nějaký hnací motor, proč ten sport vlastně dělat.

 

Já už to mám trochu jinak. Chci precizně předvést každého koně a připravit ho tak, že kdyby mě měl opustit, bude hlavní a pevnou oporou svému novému jezdci. Jsem šťastná, že se mohu stále zdokonalovat pomocí špičkových trenéru – Peter Gmoser a Ulf Muller a být tak součástí jejich týmu.

 

A výsledky? Když svoji práci milujete, tak přichází každý den.