Parkurový jezdec, trenér a spolumajitel jezdecké akademie Ondřej Nágr přišel do jezdeckého areálu v Mariánských Lázních po vojně. „Naše rodina tento jezdecký areál zprivatizovala v roce 1992, před tím to patřilo státním statkům. Až po našem příchodu se to tady začalo renovovat do dnešní současné podoby,“ hovoří o komplexním jezdeckém středisku, v němž je nyní k dispozici šedesát boxů pro koně a tři sekce volného ustájení, kde jsou umístěna hříbata s chovnými kobylami. 

 

Jaké další možnosti a zázemí areál nabízí? 

V roce 2007 jsme vybudovali jezdeckou halu a k dispozici máme také venkovní jízdárnu a závodní kolbiště. Nechybí samozřejmě ani rozsáhlé výběhy a kolotoč. Prostě všechno, co k tomu jezdeckému středisku patří. 

 

Už když jste budovali jezdeckou halu, tak bylo v plánu, že tam bude sídlit i vaše jezdecká akademie? 

Tak to vůbec nebylo. Vůbec jsme ani nepředpokládali, že nějakou jezdeckou akademii budeme mít. To všechno bylo až v pozdějších letech. Jezdeckou halu jsme paradoxně vybudovali díky jednomu z mých nejúspěšnějších koni kariéry, s kterým jsem startoval i na mistrovství světa v Cáchách. Po závodech jsme ho prodali a z těchto prostředků jsme mohli začít rozvíjet náš jezdecký areál. 

 

Pocházíte z takové té velmi tradiční jezdecké rodiny, takže u koní jste už od útlého dětství. Je to tak? 

Ano, je to přesně tak. Pocházím ze Ptic, kde jsme v dřívější době měli rodinný statek, kde můj otec měl svých pět až šest koní. Poté jsme se přestěhovali do Slatiňan, kde otec pracoval ve výzkumné stanici pro chov koní a následně tam nastoupila i moje mamka. V pozdějších letech dělala ústřední evidenci pro chov koní a otec následně šel pracovat do Kladrub nad Labem, jako konzultant pro chov koní a měl na starost značnou část republiky. Takže já jsem se v tom koňském světě pohyboval odmalička a průběžně jsem pendloval mezi rodiči, tedy mezi Slatiňany a Kladruby. 

 

 

Jak probíhaly vaše jezdecké začátky a kdo z rodičů vás více vedl do sedla? 

Do sedla mě více vedl samozřejmě můj otec, mamka na ježdění nikdy moc nebyla. Táta mě odmalička učil a prožíval se mnou mé jezdecké začátky, ale i v mých pokročilejších letech pro mě byl oporou. Tenkrát se v Kladrubech hodně jezdila všestrannost a můj táta v ní byl dokonce třetí na mistrovství republiky, takže mě připravoval nejen do parkurového skákání, ale dostali jsme se také k drezuře. Otec měl k dispozici dva nebo tři sportovní koně a já jsem mu s nimi asi od svých osmi let pomáhal, takže u koní jsem trávil skutečně většinu svého času a v tomto prostředí jsem vyrůstal. 

 

Kdy jste poprvé vyrazil na závody? 

Myslím, že to poprvé bylo ve dvanácti letech v Bohdanči u Pardubic. Za nás to bylo ještě trochu jinak a se závoděním se začínalo o něco později než v této době. 

 

Kdy se začaly dostavovat vaše sportovní úspěchy a na které koně vzpomínáte nejraději? 

Poté už jsem jezdil koní hodně a už si je všechny moc nevybavuji, ale každopádně někteří pro mě byli stěžejní. První, s kterým jsem vyhrál mistrovství republiky a byl pro mě tím důležitým, byl Dietward 7 a toho jsem jezdil po panu Pecháčkovi. Potom přišli plemenný hřebec Carol a klisna Primavera, s nimiž jsem se zúčastňoval mezinárodních závodů nejvyšší úrovně do stupně T. Samozřejmě nesmím zapomenout na koně z Mariánských Lázní, což byli Atlas a Acros. S Atlasem jsem absolvoval spoustu Poháru národů, třetí byl na mistrovství republiky, ale hlavně jsem s ním byl v roce 2006 součástí mistrovství světa v Cáchách, což pro mě byl asi zatím největší zážitek v mé kariéře. 

 

Dá se říct, že Atlas byl pro vás tím životním koněm nebo ho poté ještě některý překonal? 

Myslím si, že jsem s ním překonal nejvíce mezinárodních závodů. Atlase jsem kupoval v Holštýnsku jako tříletého koně. Přišel do Mariánských Lázní a nejdříve jsme s ním startovali v KMK, kdy už prokazoval své kvality a získával dobrá umístění. Jako sedmiletý už startoval na mezinárodních závodech a byli jsme s ním také na mistrovství světa pro mladé koně v Lanakenu. Později už se dostal do reprezentace a už jsme spolu jezdili po velkých závodech a Pohárech národů. Po Atlasovi jsem si do vysokého sportu připravil hřebce Normana, který v současné době je ve stáji u bratrů Písaříků a nyní mám k dispozici výbornou kobylu, která se jmenuje D.Amelusina R22. S tou absolvuji národní závody nejvyšší úrovně v České republice. 

 

Foto: poskytl Onřej Nágr