Anna Reinbergerová je pro koňskou veřejnost známá především chovem strakatých koní. Sídlí nedaleko od Berouna v obci Želkovice. I když tato jezdkyně a chovatelka má spoustu koní nejen svých, ale i ve výcviku od klientů, jeden z nich je pro ni velmi důležitý. Hřebce Bernsteina si nejen odchovala, ale provedla ho celým jeho výcvikem. Společně dosáhli drezurní výkonnosti T, Bernstein se později vyskákal i do obtížnosti ST.
Vy máte plnou stáj strakatých koní, je mezi nimi nějaký, kterého byste mohla označit za svého oblíbence?
Jednoznačně je to hřebec Bernstein. Je to výjimečná osobnost a zakladatel celého mého chovu strakatých teplokrevníků. Doma v Želkovicích je občas oslovován Jeho Veličenstvo a z legrace říkám, že stáje přeci patří jemu.
Kdy jste se s Bernsteinem poprvé setkala?
Bernstein je z mého chovu a narodil se klisně Coroně, kterou jsem zakoupila v jejích sedmi letech. Byla to ušlechtilá drobnější strakatá kobylka, která vynikala skokovou schopností a problematickou jezditelností. Dodnes si vzpomínám, že mě na Císařském ostrově zastavil Ondra Zvára a říká mi: „Ty jsi koupila tu strakatou kobylku od Pěchoučka? Doufám, že na ni neskáčeš. V životě jsem se na koni tak nebál.“ Až později jsem pochopila, že Coronu nejspíš měl někdo na westernové rychlostní disciplíny a velmi ji pokazil. Ale i tak se naučila piafu, pasáž a dokonce jsem s ní nakonec přešla i nějaké parkury stupně ZL. V době, kdy jsem klisnu kupovala, ještě neexistoval Horsetelex nebo Rimondo a já teprve později zjistila, že klisna je z velmi zajímavé skokové rodiny, kde několik jejích předků mělo vyskákáno parkury 140 centimetrů. Coronu jsem připustila hřebcem Beethowen po Contender a výsledkem byl strakatý hřebeček Bernstein. Jméno dostal podle výjimečného dirigenta a skladatele Leonarda Bernsteina, kterého jsem velmi obdivovala a dokonce jsem i byla na jednom jeho koncertě, který v Praze dirigoval.
Bernsteina tedy máte celý jeho život. Čím si vás za tu dobu dokázal nejvíce získat a čím vás naopak občas pozlobí? Je něco, co vás například naučil?
Vždy když jdu jezdit Bernsteina, tak říkám, že jdu na mé Ferrari. On je zcela výjimečný inteligencí, jezditelností a touhou vyhovět jezdci. Samozřejmě je to plemenný hřebec a není to žádné ořezávátko ani uspávač hadů. A pochopitelně se také umí velmi dobře projevit a zazlobit. Ale vždy naprosto perfektně ví, na jakém povrchu stojí, jestli to náhodou neklouže a dává pozor abych nespadla. Velmi lehce se naučil všechny cirkusové kousky a byly doby, kdy vystupoval s mým milovaným psem Rickym i po Evropě a naprosto přesně věděl, kdy je vystoupení a rád se před lidmi předváděl. Doteď, když přijede nějaká návštěva a chtějí ho vidět, radostně poskakuje po hale a zcela největší radost má, když jim může nahnat strach vzpínáním se kousek od nich.
Bernstein mě naučil zacházení s plemennými hřebci a poznání, že je třeba opatrnosti, ale není potřeba se jejich vyjadřování bát. Připouštíme formou čerstvých dávek a Bernsteina vodím pouze na ohlávce. Obvykle s panem Tolmanem říkáme, že nás k tomu téměř nepotřebuje. S naprostým klidem jsem Bernsteina naváděla na fantoma asi pět dní předtím, než se narodila má dcera Terezka. Doma umí i pozlobit a samozřejmě vyžaduje aby všichni věděli, že on je tady pánem. Nejvíc nesnáší, když se k nám na skokový trénink přidá nějaký jiný valach nebo hřebec. To je zle. Zato na závodech ho mohou držet a vodit malé děti a začně hřebčit až maximálně, když na něj zapomeneme a necháme ho delší dobu vedle klisny, která se mu líbí.
Jaké má základní charakteristické znaky?
První nepřehlédnutelná věc je jeho strakatá barva a to dokonce ve velmi populární černo bílé verzi. Velkým pozitivem je také fakt, že je homozygotní vraník, takže nikdy jeho hříbě nebude ryzák, ani s rezavou klisnou. Dále je nepřehlédnutelný moc pěkný exteriér s krásnou hlavou a dobře nasazeným krkem, který obvykle přenáší na potomky. Majitelé jeho potomků si velmi chválí jejich charakter a také zatím všichni rentgenovaní potomci, měli absolutně čisté rentgeny. Vzhledem k tomu, že jich u nás bude už kolem stovky, tak je jasné, že ne všichni budou zcela zdraví, ale několikrát byly rentgeny čisté i z ne zcela zdravých klisen.
Měl nějaké speciální libůstky ve stáji nebo pod sedlem?
Bernstein je velká hračička. Většinu dne tráví ve výběhu, odkud má přehled o věškerém dění ve stáji. Však je také v podstatě majitelem Želkovic a má různá privilegia. V zimě, když ve výběhu není pastva, vyžaduje hračky a kyblíčky, které může škubat. Pokud se mu jich nedostane, obvykle to odnese deka, kterou roztrhá na kousíčky. Většinou stojí v rohu výběhu a čeká, jestli se na něj dívám. Pak chytí přední část deky do zubů, začně se vzpínat, trhat deku a po očku kouká jestli se s jekotem rozběhnu za ním, ať tu deku okamžitě pustí. V okamžiku kdy má na trhání kyblíčky, tak je zcela spokojený a vydrží si s nimi hrát celé hodiny. A také vymyslel další skvělou zábavu. Když jde nějaký kůň kolem, tak vezme kyblíček, začne se s ním vzpínat a ve vhodný okamžit s ním mrskne po koni, který se samozřejmě splaší.
Můžete nám prozradit nějaké veselé či zajímavé zážitky, které jste s Bernsteinem spolu zažili? Nebo naopak vzpomenete si na nějakou slabší chvilku?
Spolu jsme toho zažili opravdu hodně. Obvykle se snažím vše převést na humor a ani cynismus u nás nechybí. Dá se říci, že veselo je u nás skoro pořád. Vždy jsem si moc užila naše společná vystoupení, z nichž jedno z nejsilnějších bylo při finále Kritérií mladých koní. Bernstein nejprve startoval v soutěži plemeníků, a poté předvedl za úplné tmy neonovou show, kde měl do hřívy, ocasu a nohou zapletené svítící náhrdelníky a kromě drezurních cviků do T i skákal přes svítící překážky. Aplaus byl obrovský i od toho nejnáročnějšího hipologického publika, což mě hodně potěšilo. A když jsem odvedla Bernsteina do stáje, přiběhl Jarda Jindra i s celou rodinou a říkal, že se hrozně bál, že na konci vystoupení nerozsvítí a on nebude vědět, jaký kůň je ochoten v naprosté tmě skákat přes svítící překážky.
Asi jeden z nejhorších zážitků bylo, když si můj druhý plemenný hřebec Special Coloured otevřel box, přešel k Bernsteinovi, který rozkopal dveře boxu a pustili se do sebe. V jedenáct hodin v noci mě vzbudil strašný rachot, vyběhla jsem ven a v první chvíli jsem byla dosti bezradná, protože jsem na stáji byla úplně sama. I přes probíhající boj oba hřebci dávali pozor aby mě netrefili a vždy mě oběhli a znovu se do sebe pustili. Sice to celé trvalo jen několik minut, ale mně to přišlo jako celá věčnost. Nakonec se mi jednoho hřebce podařilo chytit, druhého odehnat a zavřít je do boxů. Z obou tekla krev proudem. Doufám, že něco takového už nikdy nebudu muset zažít.
Vy jste s Bernsteinem byla vidět především v drezurním obdélníku, ale sám hřebec je častým účastníkem parkurových závodů. Jaká je jeho výkonnost v těchto disciplínách?
Co se skokové kariéry týče, tak nejlepších výsledků až do úrovně 140 centimetrů na něm dosáhli Jan Chýle a Denisa Vegrichtová. Ale i já sama jsem na něm závodila do úrovně 120 centimetrů, a dokonce jsem na něm skákala exibiční skok mohutnosti, kdy jsme překonali zeď vysokou 160 centimetrů. Přestože Bernstein není typický drezurní kůň, byli jsme spolu čtvrtí ve finále drezurních Kritérií mladých koní v kategorii šestiletých hřebců a valachů a dopracovali jsme se až na úroveň T. Ale pak jsem mu přislíbila, že drezury už chodit nemusí, protože ho to moc nebaví a navíc se projevilo ve skakání, že samovolně zařazené přeskokové řady například dva – dva, nejsou při nájezdu na skok vždy výhodou.
Musela jste v průběhu kariéry čelit nabídkám na koupi tohoto plemenného hřebce?
Nabídek na prodej Bernsteina jsem měla už hodně a i částky byly opravdu zajímavé a hodně ciferné. A to nejen z Čech, ale hlavně ze zahraničí. On je však má srdcová záležitost, a i když jiní koně by už za takové částky určitě byli prodaní, on bude na seznamu koní na prodej ten poslední.
Patříte k lidem, kteří mají ve stáji vždycky nějakého svého oblíbence, nebo se od toho snažíte spíše oprostit?
Byla bych ráda, kdybych se od toho dokázala oprostit, ale vůbec se mi to nedaří. Pochopitelně Jeho Veličenstvo Bernsteina asi o jeho prvenství jen tak někdo nepřipraví, ale každé hříbátko, které se u mě narodí, má v mém srdci nějaké místo. Samozřejmě je nezbytné, aby se koně prodávali, ale s většinou z nich se loučím nerada. Dokonce jsem sama byla překvapená, když jsem letos prodala zrzavou kobylku do Německa, jak nerada jsem ji tam nechávala.
Foto: poskytla Anna Reinbergerová
