Andrej Glatz se narodil v roce 1947 v Košicích, letos tak oslavil půlkulaté jubileum. Ve východoslovenském městě také vyrostl. „Odmalička jsem inklinoval ke zvířatům. Mám fotku, kde jako tříletý sedím a vedle mě úplně cizí vlčák, který byl o hlavu vyšší než já,“ vypráví.
Když mu bylo jedenáct let, začala se psát nejvýznamnější kapitola, ta o koních. „S kamarády jsme chodili po městě a zabloudili jsme do maštalí tehdy ještě pod Svazarmem, a mně se to zalíbilo. Dva tři roky jsme ale jen kydali a čistili koně, až potom jsme začali jezdit,“ popisuje postup, který zažilo mnoho jezdců z generace dříve narozených, kdy dostat se do sedla bylo za odměnu mnohdy za roky práce.
„Bylo to díky mé usilovnosti. Chodil jsem do stájí ráno před začátkem školy. Tehdy nebyli ošetřovatelé. Takže jsme dělali vše, kosili jsme trávu, sušili seno, byly to jiné časy než dnes,“ vzpomíná Andrej Glatz, který má stále v živé paměti i první zkušenosti se sportem: „První závody, které jsem měl jet, se konaly v Toporci. Jenže mně v té době bylo teprve čtrnáct let a někdo z rozhodčích prohlásil, že žáky není možné akceptovat. Já jsem probrečel noc, protože jsem tam proto nemohl startovat.“
Slavia Bratislava
Z Košic se dostal do Bratislavy, do oddílu, s nímž spojil většinu svého aktivního života, ať už jako jezdec nebo pořadatel významných závodů. „V roce 1965 jsem byl jeden z mála jezdců, kteří tady skákali těžké parkury. Tehdy mě oslovil profesor Boor, který mi nabídl, abych přešel do Bratislavy do klubu, který se dnes jmenuje STU Slavia. Tak jsem šel do Bratislavy studovat a hned dva roky nato jsem se dostal do reprezentace,“ líčí bývalý úspěšný jezdec, držitel šesti titulů mistra ČSSR.
Absolvoval řadu výjezdů, závodil v Pohárech národů. Říká, že když viděl překážky na prvním CSIO, pomyslel si, že něco takové se snad ani nedá překonat. Prvním koněm, jehož měl do vysokého skákání včetně mezinárodních závodů, byl Polar. „Měřil asi 154 centimetrů. Byl úžasný, měl skvělou povahu. Byl to skokan od narození,“ líčí Andrej Glatz. Koní, kteří výrazně ovlivnili jeho kariéru, byla celá řada. „Opravdu výrazný byl Salvator, jehož jsem dostal z dostihového sportu. Byl velmi zlý k lidem, s výjimkou mého ošetřovatele a mě. Hrozné bylo, když jsme byli na závodech v Libyi, dostal záchvat v letadle a nedalo se k němu přiblížit. Ale byl to ohromně silný a výkonný kůň.“
Andrej Glatz zmínil i jedno sportovní zklamání. „V roce 1972 jsme měli kvalifikaci na olympiádu do Mnichova. Nakonec ale místo jezdců jely na hry pozemní hokejistky a my jsme zůstali doma. Samozřejmě, že jsme byli smutní, olympiáda je událost, ke které vzhlíží každý sportovec. Ale nedalo se nic dělat,“ konstatuje.
Československá parta
Československé jezdectví trpělo, stejně jako v případě dalších sovětských satelitů, izolací. „Byli jsme v reprezentaci dobrá parta. Každý z nás chtěl vyhrávat, ale byli jsme realisté, protože jsme měli trochu jiné koně, než měli jezdci západoevropských zemí. Ale myslím, že ostudu jsme určitě nedělali,“ říká Andrej Glatz. „Za svůj velký úspěch považuji to, že jsem byl v reprezentaci celých 35 let. Byli jezdci, kteří zazářili s jedním koněm, a potom už jsme o nich neslyšeli. Mně se díky bohu povedlo držet s mnoha koňmi vysoko,“ popisuje.
Vedle nedostatku kvalitních koní nebyla situace ideální ani s výběrem dobrých trenérů. „Už za studií jsem se snažil účastnit soustředění rakouských nebo německých jezdců. S výjezdní doložkou to bylo složité, ale povedlo se. Nejvíc jsem se tam naučil pozorováním,“ říká někdejší reprezentant.
Pořadatelské zkušenosti
Andrej Glatz nechal nesmazatelnou stopu nejen jako jezdec, ale také jako pořadatel závodů. „V roce 1970 odešel profesor Boor do Rakouska i se svými syny. Já jsem zůstal na Slavii a od té doby jsem se stal spolupořadatelem závodů. Byl jsem tam doma, měl jsem kolem sebe výborné lidi a myslím, že jsme to zvládali dobře,“ vzpomíná, jak se dostal k organizaci akcí.
V roce 1977 se na Slavii poprvé jelo CSIO, tedy oficiální závody se soutěží Nations Cup. Historie samotné Grand Prix sahá ještě mnohem dál. „Zpočátku k nám jezdili jen takzvaně spřátelené země, tedy Poláci, Maďaři a tak dál. Později přibyli jezdci Rakouska a postupně se to rozšiřovalo dál,“ popisuje dlouholetý ředitel prestižního mítinku.
CSIO Bratislava se střídalo s CSIO v Praze, každá země, tedy i Československo, mohlo tehdy pořádat jen jedny závody této kategorie za sezonu. Závody tak mohlo každé z těchto dvou měst mít jen jednou za dva roky. „Samozřejmě vždy se snažíte být lepší, než ten druhý, ale mezi námi byla jen zdravá rivalita. Troufám si říct, že s mnoha lidmi v týmu v Praze jsme přátelé a předávali jsme si zkušenosti,“ odpovídá Andrej Glatz na otázku, zda docházelo na soupeření mezi organizátory v Praze a Bratislavě.
Znovuobnovená tradice
Jako ředitel závodů zažil časy před i po převratu v listopadu 1989. Každá doba měla svá specifika. „Před revolucí byly všechny podniky státní, nebyly soukromé firmy. Takže bylo těžké shánět finance. Bylo třeba přemluvit nějakého ministra, aby dal pokyn nějakému podniku a ten nás podpořil. Po revoluci zas bylo obtížné to, že takovým akcím nikdo nevěřil. To bylo opravdu moc složité. Ale postupem času se nám dokonce začaly firmy hlásit samy. Přeci jen, měli jsme pět až šest tisíc diváků denně přímo na závodišti a vysílalo se to v televizi,“ rekapituluje Andrej Glatz, s tím, že nemalou úlohu hrály i přátelské kontakty do soukromého sektoru.
Na kolbiště na závodišti Slavie vkročily mnohé hvězdy, včetně olympijských šampionů. A mnozí se do slovenské metropole vraceli, což je známka spokojenosti. Poslední CSIO se tam konalo v roce 2015 a v letech 2016 a 2017 to bylo CSI bez soutěže Nations Cup. „Už jsme nedokázali sehnat tolik prostředků. Výrazně se zvýšily výhry, které bylo třeba na čtyřhvězdovém CSIO vyplácet,“ přiznává upřímně Andrej Glatz. To bylo také začátkem konce této významné parkurové akce na Slavii.
Špičkové závody se přenesly třeba do Šamorína. „Myslím, že tam to dělají opravdu excelentně,“ skládá poklony zkušený pořadatel svým nástupcům. V květnu 2022 proběhla také premiéra CSIO přímo v centru Bratislavy na Tyršově nábřeží, která by měla být základním kamenem pro znovuobnovení závodů ve slovenském hlavním městě.
Andrej Glatz prožil tuto událost v roli čestného prezidenta. „Je to úžasné, co se pořadatelům podařilo vybudovat. Za deset dní postavili celé městečko. Navíc je to v nádherném prostředí s výhledem na Bratislavský hrad a katedrálu sv. Martina, nic lepšího jsme si nemohli přát. Ukázali to i diváci, kdy bylo na tribunách úplně plno,“ hodnotí Andrej Glatz nové CSIO, které vrátilo do Bratislavy dlouholetou tradici.
Foto Josef Malinovský
