V sobotu se v rámci letošního premiérového mítinku v Mostě běží Memoriál Rudolfa Deyla. Dostih, jehož role předzkoušky Jarní ceny klisen i bilance jeho vítězek v prvním klasickém dostihu sezony jsou notoricky známé. Jinak je to s jeho názvem.

Memoriál věnovaný památce jednoho z nejslavnějších československých turfmanů, velkého divadelního herce Rudolfa Deyla staršího (1876 - 1972), začíná být v 21. století pro část publika rébusem. "Co tento pán udělal pro dostihy kromě toho, že na ně chodil?" opáčil v pondělí anonymní uživatel v naší facebookové skupině Máme rádi dostihy Jezdci.cz.

Tato otázka nepadá poprvé, relativně nedávno se krátce diskutovala i v širším vedení dostihové autority. Skrývá v sobě hned několik paradoxů. Deyl byl na jedné straně jedním z nejuznávanějších umělců své generace, ale většina jeho slavných rolí zůstala na divadelních jevištích a film i televize jeho umění zaznamenaly jen okrajově. Pro řadu dnešních diváků je tak jen lehce povědomým či zcela neznámým  jménem.

Čtěte také: Rex Of Thunder, Hidden Colony a plný dům. Start v Chuchle Areně se povedl

Druhý paradox - a zde se již přibližujeme zmíněné otázce ohledně přínosu dostihovému sportu - spočívá ve faktu, že se dožil neuvěřitelných 96 let. Generace, které ho pamatovaly při síle a jako zdatného hybatele ve společenském zákulisí, už mezi námi dávno nejsou. Nejstarší dnešní dostihoví pamětníci si ho vybaví pouze jako věrného diváka, který pravidelně docházel do Chuchle a na Velkou pardubickou. Jak přesný je tento vjem?

Rudolf Deyl ve skutečnosti nebyl žádný pasivní "maskot" dostihů, nýbrž jedním z největších propagátorů dostihového sportu, jací v českých zemích žili a není jeho chybou, že si to my nepamětníci už dostatečně neuvědomujeme. Dnes už si jen málokdo dokáže představit, co všechno z pozice barda Národního divadla, který byl prakticky sedmdesát let všeobecně známým a oblíbeným jménem, udělal.

Už v dobách, kdy se na začátku 20. století zakládalo závodiště ve Velké Chuchli, lobboval za dostihy v tehdejší společnosti, která jim zpočátku příliš nebyla nakloněna. Dlouhá desetiletí vodil na závodiště nejen mnohé své kolegy a přátele, ale věnoval se na závodišti vlivným lidem včetně politiků a státních úředníků, a v dobových médiích dostihy intenzivně propagoval.

V neposlední řadě měl i mnohé zásluhy, které byly zcela zákulisního rázu a jako takové nebyly veřejně zaznamenány, takže o nich dnes už nemáme k dispozici hmatatelné svědectví. Už před první světovou válkou tlumočil řadě anglicky mluvících žokejů a trenérů, které pomáhal uvádět do tehdejšího dostihového provozu v Praze, Pardubicích a Karlových Varech.

V době, kdy ještě žili pamětníci tohoto jeho přínosu, se těšil na dostihové scéně všeobecné úctě bez ohledu na vládnoucí režim a ještě těsně před smrtí mu tehdejší Turf klub SSM udělil společně s dr. Františkem Lerchem jako vůbec prvním osobnostem čestné členství. Právě Turf klub měl v první polovině sedmdesátých let zásluhu na vypsání Deylova memoriálu, který se po několika ročnících transformoval do současné klasické předzkoušky tříletých klisen.

Dostihová scéna před více než padesáti lety však vysoce oceňovala i to, co některým dnešním pozorovatelům připadá jako málo - pouhý fakt, že někdo intenzivně chodí na dostihy nepřetržitě od roku 1886 (osobně pamatoval ještě dostihy na Císařské louce) až do roku 1971 a po celou tu dobu se nezištně snaží své oblíbené disciplíně pomáhat.

Rudolf Deyl byl proslulý svou fenomenální pamětí, s níž si i po mnoha desítkách let vybavoval podrobnosti o dávno minulých průbězích a koňských hrdinech, a na konci šedesátých let se o něm psalo jako o muži, který viděl na vlastní oči nejvíce dostihů ze všech tehdy žijících Čechoslováků.

Různé pochybnosti a otazníky se však v průběhu času vznášejí v pravidelných intervalech kolem většiny historických memoriálů v tuzemském kalendáři. Klasické Oaks už řadu let nenosí svůj dřívější přídomek Memoriál ing. Bohumila Tichoty, třebaže současná krize kolem hřebčína Napajedla dodatečně podtrhuje Tichotův nedocenitelný přínos při tehdejší záchraně slavného chovu a jedna z největších osobností prvorepublikového turfu by si takovou vzpomínku více než zasloužila.

Svůj memoriál dnes mimochodem nemá celá řada dalších velkých jmen včetně zakladatele napajedelského hřebčína Aristida Baltazziho. S tím, jak ubíhají léta, se k nim přidávají i mnohé osobnosti, které většina současných diváků ještě pamatuje na dráze.