Domovská stáj drezurního jezdce Jana Zamce nese jméno ArtDressage Stable Holubice, kde se společně se svou manželkou věnují koním na plný úvazek. Z bývalého kravína zde vyrostl velmi  funkční jezdecký areál naprosto vyhovující standardům welfare a kvalitního tréninku.

 

Kde aktuálně i se svými koňmi sídlíte?

 

Naše stáj se nachází v Holubicích, jmenuje se přesně ArtDressage Stable Holubice, je to přibližně pět minut autem z Kralup a dvacet minut z Prahy Dejvic. Já a moje žena jsme provozovatelé areálu, klientům nabízíme ustájení a trénink. 

 

Jak dlouho zde již působíte a co bylo před tím?

 

Letos zde začínáme šestý rok. Dříve jsem pracoval jako bereiter - chvíli v Holandsku, a pak v Čechách u pana Umlaufa, s ním spolupracujeme dodnes.

 

Můžete mi areál popsat? Čím vším disponuje?

 

Jedná se o bývalý klasický komunistický kravín, který se v průběhu devadesátých let postupně předělal na jezdecký areál. Dominantou je dlouhá budova, na jejímž konci je poměrně velká restaurace.

 

Tu také provozujete?

 

Ne, ne, to bychom se už zbláznili. (Směje se.) Ale je to součást areálu, navíc velmi praktická, dnes už si to bez ní nedokážu vůbec představit. 

 

Co je zde dále?

 

Přímo na restauraci navazuje jezdecká hala o rozměrech dvacet krát padesát metrů, což je pro nás dostačující. Pokud potřebujeme perfektní metráž obdélníku, k tomu nám slouží venkovní oplůtkovaný obdélník klasických rozměrů dvacet krát šedesát metrů. Z haly je průchod rovnou do vnitřní stáje, kde je dvacet boxů. K dispozici máme také dva venkovní boxy, tři mobilní a úplně mimo budovy je pak turnajová stáj. Aktuálně je zde pětatřicet koní.

 

Jak jste zde spokojený?

 

Naše stáj je spíše skromnější, ale pro mě je tento areál absolutně dostačující. Mám zde vše, co potřebuji. Ve chvíli, kdy prší, nevystrčím nos ze dveří, protože jdu s koněm suchou nohou ze stájí rovnou až do haly. Určitě se ovšem nemůžeme srovnávat s novými luxusními areály, které v České republice rostou. Ale jak říkám, luxus pro nás není důležitý. Stáje splňují veškeré standardy welfare koní a potřebných podmínek pro kvalitní trénink. Zlaté boxy nejsou zárukou kvalitního zázemí.

 

Byly nutné nějaké změny, úpravy či dokonce rekonstrukce?

 

Některé rekonstrukce byly nezbytné. Nejnákladnější byla výměna povrchů, pro mě je kvalitní povrch extrémně důležitý. Dříve zde sídlili parkuroví koně a venku bylo veliké kolbiště o rozměru sto na padesát metrů. My jsme ho zmenšili na klasický obdélník a zbytek využíváme jako pískový výběh. Nevýhodou byly také omezené výběhové kapacity, ale nedávno se nám podařilo od místních zemědělců pronajmout další necelý hektar pro tyto účely.

 

Je váš areál v nějakém ohledu jiný než ostatní?

 

Naše hala je poměrně specifická. Když do ní vstoupí jezdci poprvé, bývají trošku vykulení. Dříve to bylo klasické stání pro krávy, má tedy poměrně nízké stropy, necelé čtyři metry. Ale za šest let, co jsme tady, se nám nestalo, že by došlo k nějakému kontaktu se stropem. Toto je sice trochu nevýhoda, ale na druhou stranu má jednu velmi podstatnou výhodu. Soudruzi tehdy na materiálech nešetřili, všechny stěny mají tedy tloušťku víc jak půl metru, což zajišťuje za každého ročního období perfektní klima. Když jsou v létě třicítky, v hale máme v průměru kolem dvaadvaceti stupňů a v zimě, i když je hodně pod nulou a já zapomenu na hale pití, nezmrzne.

 

V areálu přímo bydlíte?

 

Ano, přesně tak, přímo zde na pozemku jsme si pořídili malý domeček a z okna koukáme až do stájí.

 

Věnujete se výhradně koním?

 

Já i moje žena děláme koně na plný úvazek, je to naše živobytí. Manželka mě celý den trénuje a vše organizuje, já trénuji, jezdím na koních a v traktoru. S provozem nám vypomáhají dva stájníci, jeden ošetřovatel a jeden bereiter. Denně odjezdím v průměru třináct koní.

 

Máte někdy volno?

 

(Dlouhá odmlka.) Mám volno v úterý a v květnu. Ale odpočinkové jsou pro mě také závody, především ty mezinárodní, kam většinou vezeme jen jednoho nebo dva. To si takhle jedeme s manželkou do "Esterajch", tak si to uděláme pěkné. (Směje se.) Na dovolenou se ale taky dostaneme, jezdíme většinou v lednu nebo únoru, i když letos to nejspíš nedopadne, protože toho máme víc než obvykle.

 

Foto archiv Jana Zamce