Je to zřejmě nejdelší dostih, do něhož Jan Verner ve své dosavadní kariéře nastoupil. Rekonvalescence po loňském pádu v ranní práci, při němž utrpěl složité zranění hrudních obratlů, si od rovinového šampiona ze sezony 2020 žádá velkou dávku sebezapření a trpělivosti.

"Těšil jsem se, že bych mohl naskočit do sezony na druhém chuchelském mítinku, ale bohužel to nevyjde. Minulé pondělí mi koník hodil pár kozlů a při druhém mi prasklo v bedrech. Vypadá to, že mám porušený obratel pod tím operovaným, ale zatím to ještě není úplně vidět. Pokud se to bude zhoršovat, mám se k doktorovi vrátit, jinak až za měsíc na plánovanou kontrolu," shrnul Jan Verner v Podcastu Martina Cápa na EquiRadiu.

Nová peripetie po čtyřměsíčním úsilí není nic, co by ho těšilo, ale celou situaci se snaží brát s nadhledem.

Čtěte také: Chtěli koně pro dceru. Nizozemská rodina omylem odchovala vítěze listed

"Že bych z toho byl nějak psychicky rozhozený, to ne. Spíš je to otravné, člověk se kvůli bolestem moc nevyspí ani nehne. Nic s tím nenadělám, jen je to škoda, protože jsem rekonvalescenci nepodcenil a dlouho jsem na tom pracoval. A teď jsem ani nespadl, stačilo pár nevinných kozlů a praskne mi v zádech. Je ale vlastně štěstí, že se to stalo takhle. Kdyby k tomu došlo třeba při odskočení ze startovacích boxů, nebylo by to dobré," zamýšlí se.

Stále ho trápí střed těla, který zatím není v optimálním stavu. "Ještě před odjezdem na měsíční lázeňský pobyt v Luhačovicích jsem dělal fyzio, pak jsem měl v lázních různá cvičení. Teď pokračuji s cviky na podporu středu těla, který mi hodně opadl. Jinak jsem v pořádku. Když sedím na koni, nohy ani ruce nemají problém a ani dech mi neschází. Vadí mi jen otřesy, když třeba koně caplují. To se mi špatně dýchá, ale kluci na překážkách to zažívají normálně a říkali mi, že se to postupně zlepší. Chce to čas, přece jen to bylo poškozené dost, tak si musím dávat pozor."

Nezakrývá, že ho čeká ještě jedna výzva, a to práce s psychikou. "Já si ten pád pamatuji a znovu bych ho zažít nechtěl. Ještě jsem od té doby na koni nejel rychle. Teď se nebojím, ale až pojedu rychle, může se stát cokoli. Pokud bych se začal bát a za nějakou dobu to nepřekonal, tak to dělat nebudu. Myslím si, že kdo se bojí, neměl by jezdit dostihy, protože je nebezpečný úplně všem," vysvětluje.

Prozatím se však Verner podobnými myšlenkami nijak zvlášť nezabývá. Během dlouhé rekonvalescence si prošel různými fázemi, ale nakonec v něm zvítězila povaha bojovníka.

"Když jsem ležel polámaný v nemocnici a bolelo to jako čert, doma po první operaci nebo po té druhé, kdy to bylo vedené přes žebra, tak jsem si říkal, že už nikdy v životě nebudu jezdit na koni a že si najdu jinou práci. Jenže ono to není tak lehké a hlavně to člověk dělá proto, že ten sport miluje a baví ho to. Je to vlastně životní styl. Nedokážu si představit, že bych to opustil tak lehce," řekl Verner v podcastu EquiRadia.

Velkou vzpruhou pro něj byla loňská sbírka v rámci Nadace Jockey Clubu ČR, která měla mezi dostihovou komunitou obrovský ohlas. "To, co se po mém pádu rozpoutalo, bylo neskutečné. Vůbec jsem netušil, kolik skvělých lidí kolem sebe mám. Ani nevím, jak mám všem poděkovat. Asi i kvůli tomu bych se chtěl znovu vrátit na dráhu a něco povyhrávat. Já vím, že tím to těm lidem úplně nevrátím, ale oni mi velmi pomohli. Bylo by fajn se vrátit a ukázat, že se to podařilo i díky nim," konstatuje Jan Verner.