Welfare koní je dnes zaklínadlem koňařů i laické veřejnosti, bývá však vnímáno a vykládáno velmi různorodě, a často velice chudě co do obsahu.
Samotnému slovu welfare, česky pohoda nebo životní pohoda, je zhruba sto let a na významu a vážnosti podstatně nabylo v 60. letech minulého století. Pozdvižení vyvolané popisem životních podmínek hospodářských zvířat v knize Ruth Harrisonové Animal Machines tehdy vedlo britskou vládu k založení Brambellovy komise, jež formulovala pět svobod, jejichž naplnění zaručuje kvalitu života zvířat chovaných v lidské péči. Od té doby se nazírání na welfare zvířat, včetně koní, více či méně drží v mantinelech daných touto pěticí základních pilířů, a nic moc nového se zřejmě nevymyslí.
Welfare vyjadřuje, jak zvíře funguje a prospívá v daném prostředí, jak svou životní situaci dlouhodobě vnímá, a také jak je samo schopno svou situaci ovlivnit. Jednoduše řečeno, jak se cítí a jak je spokojené nebo nespokojené v podmínkách, které jsme mu připravili. Náš pohled se může od vnímání koně dramaticky lišit. Koně se nemůžeme přímo zeptat, jak mu je, ale můžeme se k jeho pocitům a rozpoložení přiblížit posouzením jeho chování, výrazu nebo fyziologie. K tomu samozřejmě musíme znát a chápat jeho biologii a životní potřeby. Welfare koně je v čase proměnlivou skládankou mnoha faktorů, v níž nezabloudit a něco důležitého neopomenout nám pomůže právě pět svobod.
Pět svobod
• Svoboda od žízně, hladu a podvýživy, která je naplněna přístupem k čerstvé vodě a krmivu v míře potřebné pro udržení zdraví a vitality.
• Svoboda od nepohodlí – zajištění fyzického a tepelného komfortu poskytováním vhodného prostředí, včetně například přístřeší a místa k odpočinku.
• Svoboda od bolesti, zranění a nemoci – zdraví zajištěné prevencí, rychlou diagnostikou a ošetřením.
• Svoboda uskutečňovat přirozené chování, kterou naplníme zajištěním dostatečného prostoru, vhodným vybavením stáje a společností dalších jedinců svého druhu, a to vždy v souladu s potřebami daného druhu.
• Svoboda od strachu a utrpení – životní podmínky a zacházení se zvířaty nesmí vyvolávat mentální strádání.
Existují různé koncepce a systémy hodnocení pohody zvířat, ale principiálně vždy stojí na pěti svobodách. Pět svobod se různou měrou zrcadlí v národní i evropské legislativě a minimálních standardech pro chov zvířat. Hmatatelným výsledkem celého hnutí jsou například etické kodexy nebo bonusy za nadstandardní životní podmínky hospodářských zvířat, a zejména citelný trestní postih za týrání. V České republice definuje týrání zvířat zákon č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, přičemž zvlášť ohavné případy by dle trestního zákoníku měly „vynést“ až deset let nepodmíněně.
Netýrat neznamená dobré welfare
Netýrat však ještě zdaleka neznamená dobré welfare! To je podmínka nutná, nikoli postačující. Stejně tak v dnešní době nestačí ani zajistit fyzickou pohodu zahrnující dobrou kondici, pohodlné prostředí, spokojenost chovatele s produkcí či reprodukcí. V centru zájmu je psychická pohoda a mentální stav zvířat, včetně koní.
Kromě odborné sféry se o welfare koní čím dál více zajímá i laická veřejnost, která citlivě vnímá emočně vypjatá témata spojená s možným utrpením koní a volá po ukončení takových praktik, ať už jde o dlouhé trýznivé transporty na maso, koridu, chov klisen pro produkci krevního séra, dostihy s vysokým rizikem fatálních úrazů nebo devastující tréninkové postupy.
Koňaři si mnohdy plně neuvědomují, jak křehká ona společenská smlouva (social licence to operate) s veřejností je, a jak snadno se mediální obraz koně překlopí do nástroje nadbytečné lidské zábavy, vykoupené zdravím, bolestí a utrpením koní. Vzpomeňme oprávněný kolotoč kolem neudržitelného stavu olympijského pětiboje nebo biologicky irelevantní argumenty k zákazu provozu fiakrů v centru Prahy. Sáhněme si do svědomí, přestože bychom za své koně většinou dýchali, zůstává v koňařském světě řada dnes již neakceptovatelných či sporných oblastí a postupů.
Welfare bude vždy kompromisem možného
Aby nedošlo k mýlce: welfare bude zřejmě vždy kompromisem možného, téměř jistě nedosáhneme v žádné stáji ideálu v celé škále welfare spektra. Máme omezené prostorové a finanční možnosti, a své specifické limity přináší i různé využití koní. Ani tak si nemusíme zoufat. Koně v přírodě nežijí v trvale optimálních podmínkách prostých výzev, proto jsou evolučně vybaveni existovat v nedokonalém a proměnlivém prostředí, a krátkodobě se bez větších následků vyrovnat i s dočasně horší situací. S touto vlastností můžeme v denním managementu a využití koní počítat. Nesmíme ji však přeceňovat a zneužívat. Přes základní biologické potřeby koně nejede vlak.
Přijatelné rezervy v jedné z oblastí (svobod) však můžeme kompenzovat bonusem jinde. Cílem je nastavit v každém chovu či stáji oboustranně vyhovující a v součtu „pozitivní“ mix podmínek, opatření a postupů, které zajistí spokojenost a „well-being“ koně i člověka, tedy duševní pohodu, dobrý pocit ze života. Pomůže nám k tomu i posun k takzvanému pozitivnímu welfare, kdy se krom zmírňování nedostatků soustředíme také na to, abychom zvířatům poskytli příjemné a naplňující vjemy a zážitky. Jsou-li na denním pořádku, bude se na ně kůň i těšit a snadněji přehlédne nějakou tu nedokonalost. Bude v lepší náladě a ochotněji spolupracovat, což zpětně přinese dobrý pocit nám.
Zmínil můžeme jeden praktický tip. Při příchodu do stáje nebo třeba po ježdění koně chvíli drbejte tam, kde to má rád. Kohoutek či hřeben krku bývá sázkou na jistotu, další místa najdete brzy sami. Kůň se také často sám nastavuje a dává jasně najevo, co se mu líbí. Může se stát, že chce kůň drbání člověku vracet. To je v pořádku, dává tím najevo svou přízeň, obdobně jako jinému koni při vzájemné péči o srst. Stačí mu jemně naznačit, co už je člověku případně nepříjemné.
Welfare očima vědy a praxe
Welfare zvířat je dnes plnokrevným vědním oborem. Stěžejní databáze vědeckých pramenů nabízí ke klíčovému spojení animal welfare padesát tisíc článků, koním se věnují více než tři tisícovky z nich. Stav poznání se vyvíjí a posouvá spolu s poznatky z biologie a měrou chápání životních potřeb zvířat.
Pět svobod dalo myšlenkový základ, z hlediska praktického hodnocení welfare však nejsou snadno uchopitelné. Proto je v současné době welfare zvířete nejčastěji vnímáno jako skládanka vjemů z pěti dílčích oblastí, respektive z pěti domén (five domains), které vycházejí z článků Davida J. Mellora a jeho spolupracovníků (první pochází z roku 1997), ruku v ruce s řadou dalších týmů. Tři z oblastí přímo souvisejí se záchovou a fyzickým prospíváním jedince, a jejich narušení vede ke špatnému tělesnému stavu, případně smrti.
Pět domén
1) výživa a krmení – s důrazem nejen na živiny a množství, ale i na techniku krmení
2) fyzické prostředí – ustájení, prostor, teplotní komfort a podobně; v poslední době sem někdy bývá řazeno i sociální prostředí, tedy zajištění společnosti jiných koní
3) zdraví – včetně následků nepadnoucí výstroje a poškozujícího tréninku; do těchto oblastí spadá i chování, které je jejich nedílnou součástí – například potravní chování
4) chování a behaviorální interakce (behaviorální = týkající se chování) – souvisí zejména s kognitivními funkcemi zvířete a zahrnuje jeho chování vůči vnějšímu světu, tj. jeho aktivní interakce s prostředím, jinými zvířaty a s člověkem
Nouze v této oblasti zpravidla zvíře nezabije, ale rozhodně jej neposílí; zvíře strádá psychicky, zažívá často a dlouho negativní nálady a emoce. S tím úzce souvisí poslední oblast.
5) mentální stav zvířete – je výslednicí spolupůsobení vjemů z dříve jmenovaných čtyř oblastí, osobnostních vlastností zvířete, předchozích zkušeností a životní etapy (věk, mateřství, sportovní využití a podobně).
Opět doklad, že netýrat samo o sobě nezaručuje pohodový život zvířete. I nuda a nevybitá činorodost bolí.
Oproti výše uvedené košatosti „pěti domén“ bývá náhled koňařské obce podstatně chudší. Například nedávná australská studie týmu Amandy K. Warren-Smithové (Luke a kol., Animal Welfare 2023) zpovídala amatérské jezdce, co vnímají pod pojmem welfare. Autoři vyvodili tři podstatné závěry: 1) jezdci kladli rovnítko mezi dobré welfare a dobrou péči, psychické zdraví koně zmiňovali jen okrajově; 2) mylně si vykládali nežádoucí chování koně – například stereotypní chování nebo agrese vůči člověku; 3) jezdci mají tendenci welfare problémy zlehčovat, ale uvnitř hlodá červík pochybností, jestli přeci jenom dělají všechno dobře a jejich koně jsou spokojení. To je ve skutečnosti pozitivní zpráva a dobré podhoubí pro změny v obecně dosti tradicionalistickém oboru.
S nepříliš uspokojivou odpovědí na otázku, zda mají profesionální koňaři větší rozhled než „hobbíci“, se dostáváme k problematice vzdělávání, a to na všech úrovních. Na univerzitách došlo k velkému pokroku, jmenujme pětiletý obor Ochrana zvířat a welfare na Veterinární univerzitě Brno nebo studijní programy České zemědělské univerzity v Praze, zejména magisterský WELFAM (Management zdraví a welfare zvířat). V České republice máme zaběhlé vědecko-výzkumné týmy, které zprostředkovávají „up-to-date“ kontakt se světem. Relevantní informace pronikají postupně i na chovatelsky zaměřené střední školy. Systém profesního a celoživotního vzdělávání koňáků je na delší povídání a širší diskusi.
Co můžeme udělat hned a neodkládat na zítřek, je zprostředkovat aktuální poznatky a informace komukoli, kdo o ně má zájem. Proto bychom rádi v blízké době v únosném tempu připravili sérií článků a podcastů, které postupně proberou a properou obecně snesitelnou lehkost bytí koně, i konkrétní jezdecká a chovatelská témata. Protože využití koní je spousta, ale kůň je ve výsledku spokojený nebo ne.
O autorce
Doc. Ing. Jitka Bartošová, Ph. D., je vedoucí oddělení etologie ve Výzkumném ústavu živočišné výroby v Uhříněvsi a učí předměty zaměřené na etologii a welfare koní na Katedře etologie a zájmových chovů České zemědělské univerzity v Praze. Hostuje na dalších univerzitách a vede studenty všech stupňů studia, včetně doktorského. Řeší vědecké projekty, včetně projektu Evropské komise FP7 „AWIN“, části zaměřené na welfare koní, a publikuje ve vědeckém tisku, především v oblasti mateřského a sociálního chování a reprodukčních strategií kopytníků. Věnuje se popularizaci vědeckých poznatků v oblasti chování, welfare a teorie učení koní. Je členkou International Society for Equitation Science, dlouhodobě spolupracuje s Českou hiporehabilitační společností a Sdružením SRAZ. Koním propadla v dětství, dodnes se nevzdává naděje, že se naučí dobře jezdit na koni. Z úcty a patriotismu je šťastnou majitelkou starokladrubského vraníka.
Příští témata: Základní životní potřeby koně; jak poznat dobrou úroveň welfare a je-li kůň spokojený.
Ilustrační foto: Josef Malinovský
