Když kůň v oranžových barvách stáje Meridian probíhá vítězně cílem, hledištěm často letí klobouk radující se Hany Poledníkové. Spolu s manželem Petrem si v roli majitelů už vychutnali úspěch v italském St. Legeru nebo překážkovém listed v Auteuil, ale na rok 2019 díky hřebci Arcturusovi dlouho nezapomenou. Postupně se radovali z vítězství ve Slovenském derby, zisku trojkoruny a titulu Koně roku 2019 na Slovensku.
"Trojkoruna je velká událost bez ohledu na to, zda se podaří na Slovensku, v Česku, Irsku nebo Americe. Arcturus je výjimečný kůň a letos nám udělal hodně radosti. Slyšet po St. Legeru českou hymnu byl nádherný pocit, spolu s manželem nám ukápla i nějaká slza. Stále nevíme, kde je Arcturusův výkonnostní strop. V Kincsem Díj šel v podstatě tréninkově a přesto doběhl druhý za pozdějším vítězem grupy 1 Nanchem. Uvidíme, zda s ním příští rok zamíříme třeba do Itálie, to je na rozhodnutí Františka Holčáka," říká Hana Poledníková v novém dílu Dostihové vizitky.
Jak se mám a čím teď žiju
I v zimě jsme pravidelně s koňmi, do naší domovské Stáje u Luka v Chotěbuzi jsme si teď stáhli některé naše dostihové koně a děláme s nimi přípravu v hale. Máme tady i několik rekonvalescentů, kteří toho letos moc nenaběhali. Opečováváme třeba Bobeshe, který se na jaře zranil. Manžel ho každé odpoledne chodí pohladit.
Naši staří matadoři zůstávají v tréninku. Henrytheaeroplane se otřepal z méně úspěšného období a trenér Zdeno Koplík hlásí, že se jeví dobře a mohl by v příští sezoně ještě udělat radost. Capferret stojí u Radka Holčáka. Byli jsme se na něj před několika dny podívat, trochu přibral a má pěkný kožíšek. Chystá se na dostihový comeback a věřím, že by to mohlo být dobré. Ještě podle mého názoru neukázal všechno, co umí. Příští rok mu bude teprve osm let, jde jen o to, aby mu vydrželo zdraví.
Nadále se věnujeme i chovu. Máme tři klisny, ale letos jsme nechali připustit jen Criostal. Dřív jsme mívali tři nebo čtyři hříbátka. Je to krásné sledovat, jak se rodí a pak rostou před očima, ale pak už to nemáte ve svých rukou. Je nakonec na trenérovi, aby posoudil, zda to v sobě ten kůň má nebo ne, a často rozhoduje trpělivost. Budeme si držet palce, aby český chov opět dosáhl na nějaký úspěch…
Všechno kdysi začalo tím, že jsem manželovi koupila k padesátinám koně. Pak jsem si dalšího koupila pro sebe a začali jsme jezdit. Nejsme tedy koňaři od mládí, ale dostali jsme se k tomu později během života a děláme to vyloženě pro radost. Prostě jsme se do koní zamilovali a máme radost z těch dostihových i parkurových.
Náš současný areál v Chotěbuzi byl kdysi školní statek. Když nás oslovila nynější Albrechtova střední škola, která má obor chovatel koní a jezdec, zda bychom pro ně nedělali praxi, nakoupili jsme školní koně a pustili jsme se do toho. Zpočátku jsme byli taková parkurová stáj, ostatně závody pořádáme dodnes. První kůň se jmenoval Luk, proto jsme Stáj u Luka. Kolega, který tady s námi začínal, byl navíc kamarád někdejšího šampiona překážkových jezdců Radka Havelky. Přes něj se k nám dostal jedničkový vítěz na překážkách Manou, úžasné zvíře. I ve svých devatenácti letech stále slouží jako školní a hiporehabilitační kůň. Pak nám doporučili Desterra a už jsme se vezli i na dostihové vlně.
Název rodinné stáje, anglický překlad našeho příjmení, je stará přezdívka syna Michala. S jeho dovolením jsem si ji vypůjčila. Myslím si, že jména mají být výstižná a dobře zapamatovatelná. Pokud má reportér sedmkrát za cílovou rovinu vyslovit třeba Henrytheaeroplane nebo třeba Ummalquwain, tak si na tom může zlámat jazyk. Snažíme se proto dávat jednoduchá jména i našim hříbatům.
Největší dostihový zážitek
O mně je známé, že se umím hodně radovat, a tak je pro mě každé vítězství emocionální. Mám radost ze všech úspěchů, ať už je to IV. kategorie na domácím závodišti nebo velký dostih ve Francii. To odhazuji svůj klobouk v dál a naplno to prožívám. Asi největším zážitkem však pro mě bylo vítězství All The Evila v Ceně ministerstva pôdohospodárstva v Bratislavě.
Byl to totiž první kůň, kterého jsem si osobně vybrala v Newmarketu. V té době se ještě nevědělo, že jeho otec Exceed And Excel bude tak úspěšný plemeník. Rozmlouvali mi to, ale já jsem ho strašně chtěla. Nakonec jsme ho koupili a je to pro mě dodnes srdeční záležitost. Když All The Evil odešel z dráhy, stáhli jsme si ho domů. Dnes chodí s holkami parkury a drezury. Je to inteligentní a šikovný koník, navíc naprosto zdravý.
Můj životní kůň
Miluju všechny naše koně, a tak se mi těžko některý vyzdvihuje nad ostatní. Samozřejmě jsme měli už celou řadu úspěšných plnokrevníků a někteří za nás běhali mnoho sezon. Třeba Autor. I jeho dnes máme doma ve stáji. Tyhle koně nikomu nedám. Konkrétně Autor si v Chotěbuzi skvěle zvykl, naše děvčata kolem něj poletují někdy až moc. Ukázal se jako charakter a kliďas. Chvilku trvalo, než z něj vyprchala ta dostihová energie a teď se pohybuje na jízdárně jako naprostý profesionál. Máme talentovanou třináctiletou jezdkyni, která na Autora nedá dopustit.
Tradičně se nám daří v Bratislavě, kde máme moc rádi i tamní příjemné, přátelské prostředí. Moc se nám líbilo třeba i v Miláně, kde jsme byli s Autorem. Musím však říct, že jezdíme rádi na dostihy všude. Zvláště, když se podaří nějaký úspěch. S manželem to máme každý trochu jinak. Zatímco já jsem ráda i za druhá nebo třetí místa, on říká, že druhý je mrtvý a nikdo si na něj nepamatuje.
Největší problém současného dostihového sportu
Často to doma probíráme. Myslím si, že velké rezervy mají dostihy v managementu a celkovém provozu kolem majitelů, sponzorů a podobných věcí. My jsme se celý život pohybovali v jiných oborech, manžel pracoval v poměrně vysokých manažerských funkcích. Neříkám, že se dostihy mají řídit jako fabrika, ale něco z podnikového managementu by se v jejich řízení a pořádání zohlednit mělo. Už jenom kvůli sponzorům.
Před časem jsme třeba přispěli do fondu Podpora, ale od té doby se na nás nikdo z Jockey Clubu už neobrátil. Stálo by za úvahu pozvat někdy velké stáje a další majitele, kteří mají zájem dostihy finančně podpořit. Udržovat s nimi vztahy a snažit se společně o nějaký posun a užší spolupráci. Stejně tak bych přivítala, kdyby do dostihových struktur přijali třeba mladého právníka nebo právničku, který by měl na starosti vztahy s ministerstvy a státní správou. Možnosti jsou, ale je třeba stále mluvit, vysvětlovat a pečovat o získané kontakty. My u nás doma pořádáme parkurové závody a víme, že když oslovíme lidi, tak vezmou své rodiny nebo kolegy z firmy a rádi se přijdou podívat. Komunikace je zkrátka základ.
Dostihová osobnost, které si vážím
Určitě František Holčák. On je sice tvrdohlavý Valach, ale zároveň odborník na svém místě a dostihovému sportu dal hodně. Rozumí koním a umí je připravit. Každý samozřejmě děláme chyby. Na Františkovi si cením, že své omyly po těch letech už umí přiznat. Pro mě je velkou dostihovou osobností.
