Pamatujete si ještě, kdy jste se poprvé posadila na koně a kdo vás k nim přivedl?

Úplně první posazení na koně si nepamatuji. Jen vím, že vždy, když jsme jeli na nějaký výlet nebo na dovolenou, muselo se někam za koňmi, jinak by to nebylo ono. Vzpomínám si, že na chatě u dědy a babičky byl k zapůjčení poník Apač, na kterém mě otec vodil na procházky. Jinak ke koním za systematickým výcvikem mě přivedl právě můj otec, když mi bylo 8 let. Byla to malá stáj u Kolína manželů Šrámkových. Koňmi jsem byla posedlá už odmala a bavilo mě trávit u nich veškerý volný čas. To mi zůstalo do teď.

Věnujete se drezuře od vašich jezdeckých začátků? Čím je pro vás jedinečná?

V období mých začátků byla v okolí možnost pouze skokových stájí, koní a trenérů, a tak jsem i já začala jako parkurový jezdec a první závodní sezonu ve dvanácti letech jsem v dětské kategorii pouze skákala. V létě jsme pak jeli na dovolenou a i tam jsme museli najít koně. Úplnou náhodou jsme tehdy narazili na drezurního trenéra, pana Jaroslava Krále v Bylanech u Českého Brodu, který mi dal lekci na svém koni, a v ten moment jsem se doslova nadchla pro drezuru jako takovou. Byl to osudový moment. Začali jsme pravidelně dojíždět na tréninky, a tak to všechno začalo. A teď si vzpomínám, že jsem jednou jela i distanční dostihy na 25 kilometrů. To byla také legrace.

Snažila jsem se naslouchat a učit se.

Kdy a kde jste absolvovala své první oficiální závody?

Myslím, že to bylo v roce 1999. Jela jsem na kobylce jménem Fata a bylo to na jízdárně v Poděbradech. Šla jsem tehdy čistě základní parkur i rozeskakování, ale brala jsem to tak zodpovědně a dělala jsem si tak veliké nájezdy, abych se trefila rovně na prostředek skoku, že jsem měla asi dvakrát takový čas jako ostatní. A bylo z toho nakonec 7. místo. První drezurní start jsem měla o rok později na koni Kazym v Národním hřebčíně v Kladrubech nad Labem v úloze stupně Z a skončila jsem na druhém místě.

Kdo vás v začátcích vaší jezdecké kariéry nejvíce ovlivnil? Co byly zpočátku vaše silné a slabé stránky?

Ovlivnil mě asi každý trenér, kterému jsem prošla rukama. Snažila jsem se naslouchat a učit se. Vděčná jsem velikému množství lidí, raději nebudu nikoho jmenovat, abych na někoho nezapomněla. Jezdectví je o celém týmu, nikdy to není jen o jezdci a koni, ale také o trenérech, rodině, ošetřovatelích, kovářích… Prostě o všech, kteří působí na jezdce nebo koně. Bez nich by to nešlo. Mou silnou stránkou asi je, a vždycky bylo, že jsem nesmírně vytrvalá až urputná, a také systematická. To je velikou výhodou v dlouhodobém horizontu například ve výcviku koní. Slabou stránkou by pak mohlo být to, že nemám ideální jezdeckou postavu. Jsem malá a mám krátké nohy.

Jeden dva tréninky a jelo se na závody.

Kolik koní vám již prošlo rukama a na které z nich nejraději vzpomínáte?

Koní, s nimiž jsem měla tu čest pracovat a učit se od nich, bylo opravdu hodně. Pamatuji si úplně každého, se kterým jsem kdy jela závod nebo na něm jen trénovala. Když jsem ještě skákala, otec pro mě půjčoval kdejakého koně z okolních jízdáren. Často jsem je ani neznala až tak dobře. Jeden, dva tréninky a jelo se na závody. Pak jsem měla pár let své stabilní koně a zase až když jsme před deseti lety pořídili vlastní areál a začala jsem kromě svých vlastních koní brát i klientské do výcviku, začali mi procházet rukama mladí koně na obsedání i starší na prezentaci… Těch tu bylo už asi třicet. Jedineční jsou pro mě všichni moji koně, každý něčím jiným. Ale každý hraje v mém životě důležitou roli a někam mě posunul.

Můžete zkusit porovnat, jak moc se změnily závody i sportovní úroveň v průběhu vaší aktivní kariéry?

Myslím, že úroveň jezdců a koní se neskutečně posunula vpřed. Výkony, které před deseti lety stačily na vítězství, by dnes neuspěly. Možnosti vzdělávání jsou otevřené a kdo chce, dostane se k informacím i lidem, kteří tomu opravdu rozumí. Konkurence je nesrovnatelná, a tak je čím dál těžší obstát, ale tak je to správně. Je to veliká motivace se vzdělávat a posouvat vpřed. Klíčovým faktorem je podle mě vzdělání, tím myslím opravdu dobře jezdectví rozumět, chtít se stále učit, naslouchat svým koním a učit se hlavně od nich. Jen oni vám řeknou, kdy je to opravdu správně. A pak taky mít prostě štěstí.

Takový soulad mezi dvojicí, kůň jen tak tančil po obdélníku.

Jaké sportovní ambice jste měla při svých závodních začátcích, o čem jste snila, a jak se tyto cíle postupem času měnily?

Když jsem tenkrát u pana trenéra Krále viděla první závod světové úrovně na videokazetě, konkrétně Isabell Werth v úloze Grand Prix, přišlo mi to jako něco neuvěřitelného. Takový soulad mezi dvojicí, kůň jen tak tančil po obdélníku. V tu chvíli jsem měla cíl také jednou závodit v těchto úlohách. To stále trvá. Chci dobře jezdit tyto úlohy. Nesmírně mě naplňuje každodenní práce s mými nebo i klientskými koňmi, které tu mám v dlouhodobém tréninku, ten systematický postup až právě do zmíněné Grand Prix úrovně.

Ani nevím, zda by mě bavilo závodit na zakoupeném koni, který to již umí od jiného jezdce. Uspokojuje mě právě ta společná cesta a to vědomí, že jsem tam koně od obsednutí dostala právě já, každý ten krůček a cvik po cviku. A cílem je, abych s každým koněm díky více zkušenostem došla o kousíček dál. A když to jednou bude opravdu dobrá mezinárodní Grand Prix, budu vážně spokojená.