V soutěži CEI1* Santa Eulália, Elvas dlouhé 80 km startovalo 28 dvojic a česká jezdkyně si pro vítězství dojela průměrnou rychlostí 22,9 km/h. 

 

„Pro Portugalce je tato soutěž velice prestižní, tradiční a jen v ní startovat, natož ji pak vyhrát, je pro kohokoli z nich sen a obrovská čest. Za to, jak se uplynulý víkend vydařil, jsem proto opravdu z celého srdce vděčná,“ říká Táňa Terberová. Ale pojďme hezky od začátku…

 

Prozraďte nám, jak se vlastně získává na takové závody pozvání?

Na závod jako tento se stačí klasicky přihlásit, není třeba jmenovité pozvánky jako např. na soutěže ve Spojených arabských emirátech. Možnost startovat jsem získala po třech týdnech odpracovaných ve španělské vytrvalostní stáji, do níž jsem se vlastně dostala úplnou náhodou jen na základě domluvy.

 

Představte nám vašeho koňského svěřence. Jak jste se společně na tento závod připravovali?

Mým parťákem pro těchto 80 kilometrů byl španělský angloarab bez původu, Lepanto de Guadarranque. Původně jsem měla startovat na jiné klisně stejného trenéra, která však po jednom z tréninků neměla 100% korektní chody a rozhodli jsme se tedy zbytečně s ní neriskovat.

 

Jak se podařilo připravit portugalským pořadatelům trať?

Trať byla perfektně značená, ani jednou jsem nezaváhala i ve vysoké rychlosti, jakou jsme trasu absolvovali. Potýkali jsme se sice s minimálním převýšením, zato s poměrně komplikovaným povrchem – vyježděné koleje, díry, vodou vymleté cesty, kameny, štěrk, kaluže. Terén byl povětšinou příjemný. Určitě se trať mezi světovými dala zařadit mezi ty jednoduché, avšak i tak bych ji se svým koněm s trochou štěstí absolvovala pravděpodobně průměrnou rychlostí 17 až 18 kilometrů a stejně bych se leckdy bála o nohy. Prakticky jsme čtyřikrát opakovali stejné kolo, ale v té rychlosti se člověk ani nestihne začít nudit.

 

Jak probíhal samotný závod z vašeho pohledu? Čekala jste hned na začátku, že byste nakonec mohla vyhrát?

Dlouho před závodem už trenér dal najevo, že nepojedeme pouze dokončovat, ale soutěžit. Na místě jsme pak mluvili na pokusu o vítězství. Když jsem se ovšem rozhlédla kolem sebe a viděla, jací koně proti nám stojí, začala jsem o našem záměru pochybovat, ačkoli jsem byla odhodlaná držet se domluveného plánu založeného na dlouhých večerních studiích výsledků z předchozích let. V prvním kole mě soupeři svou rychlostí překvapili, ale zachovali jsme klid a s průběhem celých 38 kilometrů jsem byla spokojená. Druhé 22 kilometrů dlouhé kolo nešlo úplně podle plánu, neboť jsme ho celé museli absolvovat o samotě, což nebylo po chuti mně, která jsem se snažila nenechat soupeřům příliš velký náskok. Nelíbilo se to ani mému koni, ten by také ocenil společnost. Ale v posledním kole jsme nasadili vše, co nám ještě zbylo a proti výborné dvojici Sofii Bongoll a Lishe d’Arsol bojovali do posledních metrů.

 

Kdy už jste věřila, že z toho bude prvenství?

Do cíle jsme vlastně dorazili jako druzí. Po urputném dohánění ztracených pěti minut a neuvěřitelném zhruba pětikilometrovém souboji až do cíle jsem se slzami v očích projížděla cílovou čarou věříc, že si domů odneseme stříbro. Při zklidňování a přípravě koně do cílové veterinární kontroly jsem letmo zaslechla něco o nezdaru vítězné dvojice, ale nevěnovala jsem tomu přílišnou pozornost. Při perfektním klusu v cílové VG, po němž veškeré obecenstvo začalo nadšeně výskat a tleskat, mi trenér oznámil, že první dvojice opravdu bohužel cílovou veterinou neprošla kvůli nekorektním chodům. Tehdy jsem teprve pochopila, že zlato je opravdu naše.

 

Průměrná rychlost je docela vysoká, byl to plán jet takto rychle?

V minulých letech vítězům stačilo trasu překonat většinou průměrnou rychlostí kolem 21 až 21,5 km/h, a tak jsme očekávali, že zadaří-li se nám dosáhnout pro zlato, bude to obdobnou rychlostí. Že se čísla letos vyšplhají skoro o 1,5 km/h výše nikdo nečekal. I přesto jsme dokázali kromě zlaté medaile donést domů i Cenu kondice, což jen potvrzuje kvality koně, na němž jsem měla tu čest startovat.

 

Jaké jsou nyní vaše další závodní plány?

Mé plány do letošní sezony jsou bohužel velice závislé na finančních možnostech i rozhodování o budoucnosti jako takové. S trochou štěstí se v září na zapůjčeném koni (zatím nevím jistě na kterém) zúčastním mistrovství světa mladých koní v Pise. Kůň (ať už vlastní, či půjčený) na světový šampionát juniorů, který se koná o týden dříve, je zatím velkou otázkou. Kromě jezdeckých plánů bych ráda letos začala s kurzem pro rozhodčí vytrvalosti a šla tak ve stopách svých rodičů. Mým největším cílem pro sezonu letošní i ty nadcházející je určitě sbírání nových zkušeností, neboť vytrvalost je kromě dřiny v tréninku i o vědomostech a dovednostech, které člověk musí zkrátka sbírat, jak to jen jde.

 

Děkuji za rozhovor a přeji mnoho dalších úspěchů! 

 

Foto ze závodu archiv jezdkyně