Veronika Volgemutová se společně s terapeutickým koněm Santa Sagittou věnuje hipoterapii ve formě dotykové terapie. Pracuje především se seniory, imobilními klienty, vozíčkáři, ležícími. Dojíždí přímo za nimi do domovů seniorů, hospiců, někteří klienti zvládnou dojet i za nimi.
Na poslední návštěvě byla Veronika a Sagi v prosinci 2020 v Domově seniorů ve Vysočanech, poté museli návštěvy vzhledem k situaci zrušit. Nyní už plánuje další - Praha Prosek, Dům sociálních služeb Pacov a Domov pro seniory Chýnov. U posledních dvou domovů jede v rámci Ježíškových vnoučat plnit vánoční přání.
"Nápad vznikl úplnou náhodou. Před dvěma lety se mi stal dost vážný úraz po pádu z koně. Byla jsem dost dlouho ležící, potom na vozíku, dlouho o berlích. Při první návštěvě po návratu z nemocnice Sagi ihned zvládnul jít vedle vozíku. Jen se choval zvláštně k mojí zlomené noze. Měla jsem v té době velké bolesti. Nechtěl odejít, pořád u ní stál, olizoval ji, očuchával. Nechápala jsem, co tím dává najevo. Další den jsem skončila v nemocnici s trombozou v celé noze," vzpomíná Veronika. Dva měsíce na to se už pohybovala s berlemi a vzala si valacha z výběhu na vycházku ven. Přesto, že dva měsíce nic nedělal, svou majitelku trpělivě následoval.
"Moc mě naše práce naplňuje. Když vidím tolik spokojených lidí, je to nádherná vzpruha."
"Byl mi neuvěřitelnou vzpruhou během rehabilitací. Péče o něj byla jediná činnost, kterou jsem fyzicky zvládla. Během jednoho z mnoha pobytů v nemocnici mi náhodou vyskočilo video koně Dr. Peyo, který ve Francii navštěvuje nemocnice," popsala Veronika. Krátce nato si pak v rámci projektu Ježíškova vnoučata přál jeden senior navštívit stáj. Veronika byla v tu dobu měsíc po operaci nohy, i přesto zorganizovala převoz koně do Vodňan a projekt tímto odstartoval. "Moc mě naše práce naplňuje. Když vidím tolik spokojených lidí, je to nádherná vzpruha. Projektu se věnuji vedle své práce, kterou vykonávám na částečný úvazek. Zaměstnavatel mi vychází ohromně vstříc, když potřebuji vyrazit za klienty."
Hlavní postavou celého projektu je letos devítiletý valach slovenského teplokrevníka Santa Sagitta. Má zajímavý drezurní původ a Veronika jej vlastní od jeho šesti let. "Od malinka vyrůstal u mojí trenérky, měl velmi dobré základy a jedinečnou povahu. Jeho darem je velká náklonnost k lidem. Má za sebou několik drezurních závodů stupně L, ale jezdíme spíš pro radost. V roce 2018 jsme se zúčastnili i bezudidlového mistrovství republiky, které se nám podařilo vyhrát. Pracuji s ním jako s každým jiným koněm, jen se hodně soustředíme na práci ze země a zvládání jakýchkoli nezvyklých situací. Nejkrásnější je práce na volno. K tomu navíc absolvoval specializační zkoušku hiporehabilitačního koně, kde jsme dostali pochvalu za nejlépe připraveného koně," uvedla Veronika.
Celý tento projekt provází obrovské emoce - klienti jsou překvapení, nadšení, výjimkou nejsou ani slzy dojetí. "Hodně si povídáme. Klienti se ptají a jsou velmi zvědaví. Někdy vidím, že si potřebují povídat jen s koněm, tak je nechávám pospolu. Moc ráda také poslouchám jejich příběhy. Spousta z nich v mládí koně zažilo. Nikdy jsme nezažili negativní reakci - naopak jsme zážitkem i pro personál. Na ten nikdy nezapomínám, protože sami nepřijdou a přitom mají taky obrovskou radost, když se jim věnujeme."
"Jsme zážitkem i pro personál. Na ten nikdy nezapomínám, protože sami nepřijdou a přitom mají taky obrovskou radost, když se jim věnujeme."
Tento způsob terapie je přínosem hned z několika pohledů. Klienti jsou překvapení z tak velkého zvířete, přináší to jejich aktivizaci. Někteří ač na vozíku se snaží alespoň ke koni postavit, přemýšlí o koni, nikoli o svém handicapu. Pro některé je už jen čištění koně nesmírně náročné, ale mají obrovskou snahu to zvládnout. Velkou roli hraje možnost dotyku. "Je to opravdu zážitek, když si kůň opře hlavu, přivře oči a čeká na jejich pohlazení, nebo prostě jen je v jejich blízkosti. Existuje řada výzkumů na pozitivní vliv dotyku koní a lidí jakéhokoliv věku," vysvětluje Veronika.
Projekt tohoto typu samozřejmě vyžaduje spolupráci širokého okolí Veroniky. "Mám velké štěstí na lidi. Největší díky patří rodině za její trpělivost. Asi zapomenu na spoustu lidí, kteří se nám snaží pomoct, ale mezi jinými je to sestřička Jindřiška, která mi vlastně jedním telefonem zachránila život a podporuje nás dál, když hledám různé granty. Verča ze Zeleného údolí, která se mi postarala o Sagiho několik měsíců, kdy jsem se dávala dohromady. Trenérky Eva Hlaváčková, Katka Santarová a Martinka. Paní doktorka Novotná, která mě postavila na nohy. Lucka, která nás na terapie vozí ve svém volném čase. Díky majiteli stáje, který nám vozík bezplatně půjčoval. Určitě nesmím zapomenout na podporovatele, kteří nám posílají peníze na transparentní účet - peníze jdou právě na financování dopravy koně, patří jim velký dík. Dále také fotografové: Martinka Burianová svým projektem Jak fotit koně podporuje finančně naše cesty a Lenka Šilhová fotografiemi pro náš web. Nyní hledám dobrodince, který by nám zapůjčil přepravník na koně. Přepravník by nám umožnil delší trasy po celé republice - řada areálů má k dispozici zahrady, kde bychom mohli se Sagim přespat a terapie by tak získala i pro klienty nový rozměr. Nebyli bychom závislí na přepravci, ale zvládla bych si odřídit sama. Všem podporovatelům patří velké díky! Myslím, že to, co děláme, má smysl," uzavírá Veronika, která si vše krom dopravy hradí v rámci vlastního nadšení sama. Když došly finance, vyrazila za klienty pěšky.
Foto Sue Ryder, poskytla Veronika Volgemutová
