České a slovenské dostihy zasáhla v úterý smutná zpráva. Ve věku 70 let náhle zemřel jeden z nejúspěšnějších překážkových žokejů tuzemské historie a dlouholetý trenér Jan Havlíček. Ze skromných začátků se svou velkou pílí a cílevědomostí vypracoval v šampiona - tři tituly získal na proutěných překážkách (1987, 1990, 1991) a tři ve steeplechase (1988, 1989, 1993).
Celkem nasbíral podle dostupných statistik 195 překážkových vítězství, což ho v této disciplíně ještě dnes řadí do elitní desítky domácích jezdců všech dob. Úspěchy však slavil i na rovině. Ve své zlaté éře v osmdesátých letech kralovali spolu s dalším univerzálem Jaroslavem Püspökym zejména bratislavskému závodišti Starý háj, které bylo tehdejší baštou klasických steeplechase a dvojici nebojácných žokejů doslova leželo u nohou.
"Můžu si v dostihu sednout na nevím jakého favorita, ale pokud jezdí i Jaro, vítězstvím jsem si jistý až v cíli," glosoval Havlíček tehdejší rivalitu.
Podobně jako jeho velký učitel Kamil Kuchovský měl smůlu ve Velké pardubické. Poprvé ji dokončil až v roce 1991, kdy finišoval třetí s Cortézem, další bronzové příčky přidal s Veronem (1994) a Belovodskem (1999).
Sám vyprávěl, že měl zajímavou šanci už o mnoho let dříve: "Na prodlouženém Taxisu jsem spadl z Continentala. V dobré pozici, tak na pátém místě. Držel jsem se Sagara. Předtím Continental skočil Taxis jako hirdu, ale na tom prodlouženém to byla moje chyba. Asi jsem se lekl příležitosti…"
Velké dny s bojovníkem Belovodskem
Posledním koněm, který mu sen o vítězství ve Velké mohl splnit, byl na přelomu milénia ukrajinský odchovanec Belovodsk, jehož si Jan Havlíček chystal v osvědčeném tandemu s manželkou Zdenou. Rok po zmiňované třetí příčce, kdy ztrácel 25 délek na vítězného Peruána, se vrátil do Pardubic v životní formě. Zavedl pole na Taxis a vystřihl jeden z nejkrásnějších skoků přes slavnou překážku za mnoho let.
Na Havlův skok najížděl hlava-hlava s Peruánem. Belovodsk při skoku vybočil doleva a vytlačil svého soupeře, který ztratil několik délek. Do posledního oblouku najížděl Havlíček se slušným náskokem a sahal po vítězství, ale závěrečnému útoku Peruána nakonec neodolal.
S Belovodskem se pokusili o úspěch ještě v roce 2001 a opět šli do výběhového oblouku na první pozici. Za prvním z trojice steeplechase skoků však Havlíček z valachova sedla nečekaně vypadl. "Honza měl velice dobrý pocit, a kdoví, jestli se právě proto na chvíli nepřestali soustředit. Možná, že tenkrát byl tomu vítězství opravdu nejblíž. Ale to je osud a nedá se s tím nic dělat, štěstí prostě nestálo na naší straně," vzpomínala Zdena Havlíčková.
Krásnou tečkou za érou populární dvojice byla v listopadu 2001 Sporting Index Chase v Cheltenhamu, kterou Belovodsk s Havlíčkem dokončili na skvělém pátém místě.
Začátky na Vysočině
Jan Havlíček pocházel z Dobronína u Jihlavy. Narodil se 30. září 1954 v česko-slovenské rodině, maminka pocházela z Lieseku u Trstenej. V roce 1971 se vyučil chovatelem v Kladrubech nad Labem, kde byl mimo jiné spolužákem Josefa Bartoše staršího.
S dostihovými koňmi začínal na rodné Vysočině. Začátkem sedmdesátých let nastoupil do stáje Školního statku SZTŠ Jihlava-Sasov, vedené Kamilem Kuchovským. V prvních letech jezdil jen pár dostihů za sezonu a na větší příležitost si musel počkat. V Jihlavě však zůstal i po Kuchovského odchodu.
Na první vítězství s polokrevnou Orchideí v Hluboké nad Vltavou v roce 1976 vzpomínal dlouho, neboť k němu došlo jen den poté, co se oženil. Porazil tehdejší hvězdu Zuava s Jiřím Kasalem a se stejnou klisnou pak vyhrál i mezinárodní Kladrubskou cenu v Pardubicích.
Jeho kariéru výrazně nastartovala spolupráce s trenérem Harrym Petrlíkem a stájí PP Šamorín v létě 1979. V té době měl na kontě jen deset překážkových a dvě rovinová vítězství, ale najednou se dostal na populární koně té doby jako byli Csodás nebo MacMurray.
"Za všechno vděčím náhodě. Teda Petrlíkovým. Nejdřív Rolandovi, který vydržel v šamorínských barvách jezdit tak půl sezóny. Pro něj to byla velká škoda, byl to dobrý jezdec. Ale v soukromí takový ,nepřiježděný'. A jeho otec Harry mi dal šanci, díky které jsem se stal šampiónem na proutkách. A v dalším roce jsem opět dostal šanci, zase po polovině sezony. Dostal jsem se do povědomí a dnes jsem žokejem. Nebýt Rolanda, tak nevím nevím..." řekl Havlíček v jednom z dobových rozhovorů.
Roviny si nestíhal vychutnat
V roce 1983, kdy dosáhl na titul překážkového žokeje, odešli spolu s manželkou Zdenou do malé stáje JZD Valašsko-Vlachovice. Společně začali budovat středisko, které měli záhy proslavit výborný proutěnkář Very či překážkový Kůň roku na Slovensku Vertikál. Výborně se doplňovali - přípravu koní zastřešovala v roli trenérky Zdena, on jako jezdec a bytostný praktik tvořil impulzivnější polovinu tandemu.
“Překážky mám radši, ale nejsem tak těžký, abych nemohl jezdit i roviny. Ty jsou pro mě někdy příliš krátké na to, abych si je dokázal vychutnat. Kolikrát ani nevím, chci něco udělat a najednou jsem v cíli," řekl Havlíček koncem osmdesátých let.
Pozorní dostihoví příznivci ho ještě dnes mohou zahlédnout i na televizní obrazovce. V populárním seriálu Dobrá Voda nejen zahlásil při škrtání na tribuně, že vše je "beze změn", ale coby kaskadér se podílel i na dostihových scénách. Jeho úkolem byly pády, za každý dostal od filmařů honorář 1500 Kčs.
Ještě v první polovině devadesátých let vyhrával jako na běžícím pásu na českých drahách, mimo jiné si připsal první ročník Zlatého poháru Paramo na klisně Starting Order. Po roce 2005 se objevoval v dostizích už jen sporadicky, poslední jezdecké vítězství zaznamenal ve věku 54 let s klisnou Lokali v bumperu na 3000 metrů v Radslavicích.
Neméně výrazným Havlíčkovým příspěvkem dostihovému sportu byla výchova další generace jezdců, za všechny zmiňme Ivu Miličkovou, která začínala právě ve Vlachovicích. V roce 2020 si obnovil trenérskou licenci, celkem nasedlal 21 vítězů. Tím posledním byl 22. září v Bratislavě Rabbit Spirit.
Rozloučení s panem Janem Havlíčkem proběhne v pondělí 2. prosince v 15:00 ve smuteční obřadní síni ve Slavičíně.
