Jak poznáte trenéra, který vás nejen vede, ale skutečně posune dál? V první řadě musí mít hluboké odborné zkušenosti – tedy přesně vědět, kudy vede správná cesta, a ideálně jí sám projít s různými koňmi. Jenže tím to nekončí. Stejně důležitá je i lidská stránka.

 

Učení se novým věcem totiž přináší nejen radost, ale i frustraci – ne vždy se vše daří hned a někdy se jezdec může zaseknout i na několik měsíců. A právě v těch chvílích potřebuje vedle sebe někoho, kdo mu dodá jistotu, klid a důvěru, že to zvládne. Jednu takovou výjimečnou trenérku – která v sobě spojuje špičkové jezdecké dovednosti i cit pro psychologii svých svěřenců – jsem potkala v Portugalsku.

 

Inês Mano Pires začala jezdit v osmi letech a od deseti závodila. Ve svých jedenácti se na šestiletém koni stala mistryní Portugalska v kategorii dětí. Jako juniorka se umístila třetí na portugalském mistrovství a absolvovala i několik mezinárodních startů. Ačkoliv se kvalifikovala na mistrovství Evropy, kvůli finanční náročnosti se ho nemohla zúčastnit, závodit ale nepřestala. 

 

Nikdy neměla vlastního koně, ale měla možnost se učit u renomovaných trenérů a jezdit jejich koně. Posléze začala dostávat koně do tréninku a doprovázet své svěřence i na důležité závody… 

 

Na co jsi jako trenérka v toto ohledu nejvíce hrdá?

Se svými žáky jsem se zúčastnila mistrovství Evropy pony a dětí, a také paradrezury. To byla náročná, ale i krásná zkušenost. Jsem hrdá především na to, že mí svěřenci dokázali i v tak vypjatých podmínkách předvést to nejlepší, a že jsem je zvládla podržet i po psychické stránce. Jednou padl dokonce osobní rekord jezdkyně. 

 

A věnuješ se tedy čistě drezuře? 

Drezura je moje srdeční záležitost, ale ráda zkouším nové věci a do výcviku vnáším pestrost. Proto jsem chvíli i skákala, jezdila v dámském sedle, a dokonce jen na nákrčníku. Nechci, aby mí koně byli jen bezmyšlenkovité stroje, tak jim to občas trochu oživuji.

 

To je zajímavé. Takže jsi schopná trénovat i lidi, co jezdí bezudidlově?

Proč ne? I když tím možná někdy trochu šokuji své drezurní kolegy. :o)

 

Na co při tréninku kladeš největší důraz?

Dvě věci považuji za klíčové. Tou první je být v přítomném okamžiku. Protože koně tam jsou vždy. Pokud chceme být skutečně s nimi, i my musíme být „ukotvení“, soustředění. Pro dobrý trénink je zásadní, aby byl jezdec i kůň v tom nejlepším mentálním rozpoložení. Koně jsou nesmírně citlivé bytosti a skutečně cítí a zrcadlí náš duševní stav. Pokud jsme nějakým způsobem „rozházení“ nebo „odpojení“, jsou zmatení a stresovaní. 

Také pokud je jezdec přespříliš soustředěný na svůj cíl, nevnímá signály, které k němu kůň vysílá. I pokud příliš přemýšlí (overthinker), anebo naopak to moc „drtí“ (overrider), také není skutečně v přítomném okamžiku.

 

A ta druhá věc? 

Ježdění musí zůstat radostí. Pokud jezdec hodně trénuje a tlačí na sebe, začne zapomínat, že dobré věci vždy potřebují čas. A začíná být frustrovaný. V takovou chvíli je potřeba, aby se včas zastavil a třeba se i vrátil o kousek zpátky. 

 

A z technického hlediska? Jakou chybu často opravuješ?

Tak třeba – kůň bývá tužší na jednu stranu. Jezdec na té straně pak víc působí vnitřní otěží. Když se kůň hůř ohýbá doleva, začne tahat za levou otěž. Ale správnější je nejdřív najít přilnutí na pravé, vnější straně, kde se kůň přilnutí vyhýbá, třeba pomocí ustoupení na holeň, nebo dovnitř plece. Až když mám přilnutí na obou otěžích, můžu znovu požádat o přistavení. 

 

 

Momentálně je tvým nejoblíbenějším jezdeckým partnerem sedmiletý Ouro. Je něco, s čím se aktuálně potýkáte?

S Ourem jsme úspěšně soutěžili na S úrovni, ale pak se bohužel zranil a delší dobu léčil. Nyní už pracuje, ale trochu bojujeme s přeskokem na jednu ruku. Když ho udělá, pak krásně, ale ne vždy se mu podaří. 

 

Máš nějaký tip, co ti pomáhá?

Když odhlédnu od obecně známých věcí, jako je potřebná kvalita cvalu, tak mi u vznětlivějších koní, jako je on, funguje, když o přeskok požádám tam, kde ho nečekají. Třeba na diagonále z kontracvalu. Nebo na tříčtvrteční linii ze správného cvalu do kontracvalu. Tam totiž čekají na pomůcku a nepředbíhají.

 

Vedle trénování se věnuješ také koučování s koňmi…

Ano, spolupracuji se svou sestrou, která je psychoterapeutka. K jejím odborným znalostem já přidávám porozumění koňské komunikaci. Pracujeme na pastvině s chovnými klisnami – pozorujeme, jak lidé reagují na chování koní a jak koně zrcadlí jejich vnitřní nastavení. 

Koně vnímají člověka na hlubší úrovni – přes energetické pole. To naše sahá zhruba do metru a půl kolem nás, koňské až devět metrů. A někdy se dějí neuvěřitelné věci. Jedna účastnice nám řekla, že si k nám přijela jenom odpočinout. Bezprostředně na to si klisna, která byla v její blízkosti, vedle ní lehla. Hodně nás to překvapilo, protože naše klisny si v přítomnosti cizích lidí na pastvině nikdy nelehají. V tomto případě jsme to u klisny vnímaly jako potvrzení. V podstatě říkala: „Ano, cítím, že si opravdu potřebuješ odpočinout a tady je to správné místo.“

 

S jakými problémy se na vás lidé nejčastěji obrací?

Nejčastěji jsou to sebedůvěra a vztahy. Lidé si často neumí nastavit hranice – a koně to okamžitě ukážou. Dokáží se na nás napojit a ukázat nám, co potřebujeme. Je hezké vidět, když přijde člověk – nekoňák – s nějakým problémem a dostane celkem snadný úkol: převést koně z bodu A do bodu B. Když k nim přistupuje z pozice ega – „já chci, ty musíš“ – nereagují. Ale pokud cítí opravdové propojení a orientaci člověka na smysluplný úkol, sami přijdou a nabídnou spolupráci. 

A to je vlastně princip všeho, co s koňmi děláme. Nehledat cestu, jak je k něčemu přinutit. Najít cestu, kterou sami chceme kráčet a upřímně, „od srdce“ koně požádat, aby po ní šel s námi. Pak nám vždycky vyhoví.