Když bylo Tině Laryšové čtrnáct, začala jezdit na svém prvním koni – valachovi jménem Eskador, který byl stejně starý jako ona. Právě s ním získala první jezdecké zkušenosti a naučila se, co obnáší každodenní péče o koně.

Později přešla na klisnu Darling, s níž si ze začátku nerozuměly a každodenní tréninky byly plné pádů a pochybností. Dnes už deset let působí ve stáji v Trojanovicích pod vedením Lucie Strnadlové. Aktuálně připravuje tři koně pro nadcházející sezonu a v rozhovoru mluví nejen o své jezdecké cestě, ale i o tom, proč by se psychice v jezdectví měla věnovat stejná pozornost jako technice.

Tino, vzpomínáš si na svého prvního koně? Můžeš ho čtenářům představit?

Můj první kůň se jmenoval Eskador a bylo zajímavé, že jsme byli stejně staří. V té době nám bylo oběma čtrnáct let. Byl velmi hodný, takže jsem s ním mohla dělat, co se mi zachtělo a věděla jsem, že mi nikdy neublíží. Byl to ideální partner pro jezdecké začátky i pro naučení správné péče o koně.

Velikou výzvou pro mě byly jeho prostorné chody, které bylo zpočátku těžké zvládnout. Také postupem času přišel na to, že nemám mnoho zkušeností a dostatek síly, takže si začal ze mě dělat legraci. To se projevilo především při skákání, kdy mi začal zastavovat či vyhýbat. Ačkoli to bylo náročné, hodně mě toho naučil.

Kdy ses poprvé zamilovala do ježdění?

Jezdit na koni jsem si přála od malička, takže když se mi ten sen splnil, byla jsem do toho naprosto ponořená. Sledovala jsem videa, studovala každý detail a chtěla jsem být co nejlepší.

Měla jsi někdy v začátcích pocit, že je to těžké?

Vzpomínám si, že mé začátky byly opravdu náročné. To už jsem ale nejezdila na Eskadorovi, nýbrž na kobyle jménem Darling. Trvalo nám delší dobu, než jsme si na sebe zvykly, a do té doby jsem měla pocit, že dělám všechno špatně. Kobyla často odskakovala z dálky, skoro každý trénink jsem spadla nebo mi na překážce zastavila. Dlouho jsem se točila v kruzích, ale protože jsem ten sport opravdu milovala, nevzdala jsem to a postupně jsem začala přicházet na to, jak na to.

Jak ti šlo učení nových dovedností v ježdění a co ti přinášelo radost?

Učila jsem se poměrně rychle a zároveň mě to velmi bavilo. Měla jsem z každého pokroku radost. Moc jsem nad tím nepřemýšlela a prostě jsem pokračovala dál. Někdy je lepší neposlouchat vlastní hlavu a jít si svou cestou. Každé těžké období vám nakonec něco cenného přinese.

Kdo tě na tvé jezdecké cestě nejvíce podporoval? 

Můj tatínek je ten, kdo za tím vším stál. Od samého začátku mě podporoval, a právě díky němu jsem tam, kde jsem dnes. A maminka? Ta byla především ráda, že jsem šťastná.

Měla jsi jezdecké vzory nebo někoho, kdo tě inspiroval?

Měla jsem jich opravdu hodně. Často jsem sledovala Czech Junior Cup a vždy jsem si přála jednou tyto závody jezdit. V té době mě hodně inspirovala Anna Lani Novak, která v té době sbírala jeden úspěch za druhým. Z profesionálních jezdců mě nejvíce ovlivnil Aleš Opatrný.

Můžeš nám říct, kde je tvé aktuální působiště? Čím areál disponuje?

Již deset let působím u Lucie Strnadlové v Trojanovicích. Myslím si, že tam máme všechno potřebné pro kvalitní rozvoj, především krytou halu, venkovní jízdárnu i skvělé terény.

Představíš nám své koňské partnery? Jaké s nimi máš plány pro letošní sezonu?

Momentálně mám na sezónu tři koně – Ibsena, Toulona a El Nina. Ibsen je nejstarší a s ním plánuji startovat v soutěžích do dvaceti pěti let. S Mylord Toulonem bych také chtěla jezdit v kategorii U25. S nejmladším, letos sedmiletým, El Ninem bych ráda absolvovala soutěže určené pro jeho věkovou kategorii v kategorii pro mladé koně.

Myslíš si, že jsi za svou dosavadní kariéru již narazila na svého životního koně?

Myslím si, že jsem zatím neměla to štěstí poznat svého životního koně. Každý kůň, na kterém jsem jezdila, ve mně ale zanechal něco výjimečného a předal mi cenné zkušenosti. S každým jsem prožila jak náročné, tak krásné chvíle, které mě posunuly dál. Věřím, že jsem v každé fázi svého jezdeckého vývoje měla přesně toho koně, kterého jsem v tu chvíli potřebovala.

Jak důležitou roli podle tebe hraje psychika v jezdeckém sportu?

Ježdění není jen o technice, ale také o mentálním nastavení – o tom, jestli si věříte, jestli důvěřujete svému koni, jaké máte obavy. Podle mého názoru je právě hlava jedním z našich největších soupeřů. Často jsem přemýšlela, proč se tato stránka v jezdeckém sportu více neřeší. Přijde mi velmi důležitá.

Co bys poradila ostatním, kteří procházejí krizí v ježdění nebo ztrácí motivaci?

To, že procházíte těžkým obdobím, neznamená, že byste se měli vzdát. Výsledky vaší snahy se časem dostaví. Důležité je nebýt na sebe příliš přísní – v danou chvíli děláte to nejlepší, co dokážete.