Díky obrovské podpoře maminky a vlastní píli se Vanessa Jankovicsová postupně propracovala od jezdecké školy až k mezinárodním startům na úrovni 145 centimetrů. Už ve třinácti letech začala pracovat u koní, aby pomohla rodině a mohla tak získat cenné zkušenosti.

Přestože se setkala s nepochopením ze strany dědečka a otec její rozhodnutí zpočátku nepodporoval, nikdy nepochybovala o tom, že jezdectví bude její životní profesí. Dnes působí ve stáji JS Opatrný Hořovice, kde se pod vedením rodiny Opatrných stará o trénink mladých i zkušenějších koní a dále rozvíjí své jezdecké dovednosti.

Vanesso, jak jste se dostala ke koním a jaké byly vaše úplné začátky v jezdectví?
První kůň, na kterém jsem se učila jezdit, byl poník jménem Tami. Celé to začalo na školním dvoře, kde se pořádalo vodění na ponících. Hned při prvním setkání jsem se do koní zamilovala a věděla jsem, že se chci naučit jezdit. Se sestrou i mámou jsme začaly chodit do jezdecké školy a všechny tři jsme si udělaly jezdeckou licenci. Tami byla moje první koňská láska, se kterou jsem absolvovala první hobby i oficiální závody. Po nějaké době jsme si uvědomily, že pro další posun budeme potřebovat vlastního koně, a tak nám máma i přes finanční potíže koupila našeho prvního koně Corradina, na kterém jsme se sestrou závodily. Corradina máme dodnes, stará se o něj máma, je to její vyjížďkový parťák.

Jaký postoj měla k vaší jezdecké kariéře rodina? Setkala jste se i s nepochopením?
Moje máma mě vždy podporovala a snažila se mi umožnit co nejlepší podmínky. Vozila mě na závody, pomáhala s koňmi a byla mi velkou oporou. Nebylo to pro ni jednoduché, protože děda moc nepodporoval moje rozhodnutí. Můj táta také nebyl ze začátku nadšený, ale dnes, když vidí, co pro mě jezdectví znamená, mě podporuje a přeje si, abych byla šťastná.

Kdy jste se rozhodla, že chcete, aby se koně stali zároveň i vaší profesí?
Jelikož ježdění u nás podporovala hlavně moje máma, nebylo to pro ni finančně ani časově jednoduché. Chtěla jsem jí pomoci, a tak jsem už ve třinácti letech začala pracovat u koní. Začínala jsem jako ošetřovatelka ve stáji Juraje Hanulaye, kde jsem měla možnost jezdit jeho koně a trénovat pod jeho vedením. Bylo to velmi náročné, protože jsem musela rychle dospět, naučit se zodpovědnosti a samostatnosti. Musela jsem obětovat volný čas s kamarády, ale díky tomu jsem už v brzkém věku věděla, co chci v budoucnu dělat.
Ve chvíli, kdy jsem se rozhodovala, zda se věnovat koním jen jako ošetřovatelka, nebo zkusit kariéru jezdce, přišla nabídka práce ve stáji v Pezinku. Bylo mi sedmnáct let a najednou jsem měla na starosti osm koní. Pod vedením trenéra Henryho Mocka jsem během pár měsíců absolvovala své první národní a mezinárodní parkury s výškou překážek 145 centimetrů. I když to nebylo jednoduché, žila jsem si svůj dětský sen a věděla jsem, že to chci někam dotáhnout v jezdecké kariéře.

Na jaký moment ze své dosavadní kariéry vzpomínáte jako na zlomový?
Z prvních „profesionálních“ let je to rozhodně moje první soutěž na úrovni T*, kterou jsem absolvovala jen pár měsíců po své první stotřicítce. Byla to zkušenost, na kterou nikdy nezapomenu. Zároveň si uvědomuji, že moje kariéra se stále vyvíjí a další významné momenty teprve přijdou.

Jak se váš pohled na jezdectví změnil od doby, kdy jste začínala? Co vás nejvíce motivuje v práci s koňmi?
Určitě se změnil profesně. Ze začátku to bylo pro mě hobby a zábava, dnes je to něco, co mě živí. Ale i přesto je pro mě stále důležité mít vztah s každým jedním koněm, kterého jezdím. Motivuje mě především láska ke koním. I když to nebylo lehké, vždy jsem věděla, že koně miluji a chci s nimi pracovat. To mě motivuje dodnes a pohání mě vpřed i ve chvílích, kdy je to náročné.

Máte nějaký konkrétní tip, jak udržujete sebe i své koně v kondici?
Koně se snažím udržet v kondici každodenní prací. S každým koněm se aspoň jednou týdně snažím chodit na vyjížďku, samozřejmě pokud to počasí dovolí. Specifické metody pro udržení vlastní formy úplně nemám. Když mi zůstane čas a energie, ráda si zajdu zaběhat, ale to se moc často nestává. Přesto se snažím být fyzicky připravená, protože dobrá kondice je pro jezdce klíčová.

Momentálně působíte ve stáji v Hořovicích. Co vám spolupráce s Alešem Opatrným nejvíce přináší a jak probíhají vaše tréninky?
Je to pro mě obrovská výhoda, protože jeho zkušenosti jsou neocenitelné. Každý trénink mi hodně dá a při denní jízdárenské práci mi moc pomáhá i jeho žena Natálka Opatrná. I když Aleš jezdí hodně po závodech a v sezoně doma moc není, vždy mi dokáže poradit. Nechává mi volnější ruku a jsem mu moc vděčná za důvěru.

Jaké jsou vaše plány do budoucna?
Už téměř rok pracuji ve stáji v Hořovicích u Aleše Opatrného. Mám tady sebou jednoho svého koně, jedenáctiletého Olivera, a Alešovi jezdím kolem deseti koní. Plány zatím nejsou pevně dané, ale chtěla bych se zaměřit na přípravu čtyřletých koní, které jsme loni obsedli a připravit je na jejich první závody.