K tomu jezdcům sloužily překážky jak na dlouhé stěně (distance na 4 a 6 cvalových skoků), tak dvě distance na diagonále. Největší problém pro jezdce bylo pokračování po oxeru na pět cvalových na oblouku do dvojskoku. Ten se skládal ze dvou kolmých překážek na jeden cvalový skok. Úkol pro jezdce zněl: jet na pět cvalových skoků v linii distance. Téměř nikdo neměl problémy se samotným dodržením předepsaných cvalových skoků, úskalí spočívalo v pravidelnosti tempa. Přitom naměřeno to bylo přesně, bez potřeby zrychlit či zpomalit. 

 

Na účastníky soustředění čekalo celkem devět překážek, z toho dva dvojskoky. Všechny skoky se ve vytyčené trase několikrát opakovaly a smyšlený kurz byl poměrně dlouhý. Niels Bruynseels nejčastěji napomínal jezdce za nedostatečné projetí obratů, pozdní zpracování koně, které mělo být již před následujícím rohem po doskočení, nepravidelné tempo a přílišný tlak na koně. Překážky byly vysoké dle úrovně přihlášených jezdců, řádově se však pohybovaly maximálně do 140 cm. 

 

Samotnému skákání předcházelo uvolnění koní, které bylo ve větší části ve cvalu. Důraz byl kladen na zkrácení a prodloužení chodu. To měli jezdci následně aplikovat při skocích.